Manželky plzeňských obchodníků věděly, že tahle útrata se bohatě vyplatí. Za ne zrovna malé peníze si před druhou světovou válkou objednaly pro své běžné městské byty přestavbu interiéru. U Adolfa Loose. Architekta v té době oslavovaného, uznávaného a vůbec ne levného.

Koupily si od něho něco, co nebylo k chlubení, ale užívání si. Moderní a elegantní interiéry, důmyslně rozvržený prostor s propracovanými detaily. Něco, s čím je člověk ve styku mnohem víc, než s fasádou svého domu. Dnes jsou z těchto interiérů architektonické atrakce, za kterými se sjíždí návštěvníci z celého světa.

Jiný pohled, odvaha a precizní a překvapivé detaily. Cesta k originálním interiérům je stejná dnes jako za Loose.

Martin Daněk dostal se svým kolegou Martinem Doležel z ateliéru Archanti zadání, které se plzeňským objednávkám pro Loose v lecčem podobá. Navrhnout interiér, který bude prostě jiný, v tomto případě interiér prodejny květin. „Je to taková trochu šílenost, ale to se po nás právě chtělo,“ říká Martin Daněk návrhu, kterému dominuje neustále se proměňující strop nad hlavami návštěvníků. „Říkáme mu neparametrický gravitační podhled a jde o ručně tvarovaný element z plastových brček, zavěšených v pletivu neseném ocelovými lanky. Je to vlastně umělá krajina či nebe, plocha ze stovky tisíc stébel, trávník, který se vlní nad hlavami.“

Originální strop v květinářství je ryzí ruční práce, a to doslova. „Návrh byl hotový prakticky napoprvé, ten nápad si nás našel okamžitě a jen jsme nevěděli, jak to udělat. Nakoupili jsme materiál a zkoušeli vzorky, než jsme přišli na způsob, který by fungoval. Řešení jsme našli celkem rychle, ale větší problém byl v množství, brček je zavěšeno 100 000 a každé z nich bylo nutné propíchnout, zavěsit na háček a ten pak pověsit do pletiva.

Naštěstí Markéta, majitelka květinářství je velmi sociální tvor a uspořádala dvoutýdenní happening, kdy se v obchodě střídali její i naši známí i neznámí a napichovali a věšeli. Věšelo se do pole pletiva vypnutého v pracovním rámu, a když bylo jedno pole hotové, což byla celodenní práce pro čtyři lidi, zavolali nám a my jsme přišli zavěsit pole pod strop. Různou mírou délky zavěšení jsme potom podhled tvarovali do podoby zvlněné krajiny,“ vysvětluje výrobu Martin Daněk. U obdivovaného interiéru zároveň přiznává, že jednu věc by teď už udělal jinak. „Dnes považuji za omyl kombinaci dvou barev, myslím, že by to bylo lepší jen bílé.“

Martin Hrdina se ve svých osmatřiceti letech vypracoval v architekta a grafického designéra, který je tak žádaný, že si dokáže sám sobě konkurovat. Na Kapucínském náměstí v Brně stojí proti sobě dvě kavárny, Café Tungsram a Café Pilát. Doslova proti sobě, z jedné je vidět do druhé. Interiéry obou navrhl Martin Hrdina. Tungsram je jeho první kavárenská práce v Brně z roku 2008, Pilát dokončil v loňském roce. Je těžké se rozhodnout, kam zajít na kávu.

V Tungsramu pohltí hosta nálada prvorepublikové moderny, Pilát odkazuje v jemných barvách na biblické motivy. „Café Tungsram byl můj první interiér a jsem na něho doteď pyšný,“ říká Martin Hrdina a přiznává, že meziválečné období je pro něho silnou inspirací. „Dvacátá až třicátá léta minulého století jsou pro mě nejzásadnějším obdobím. Nikdo už si nedovede představit, jak revoluční doba to byla. Velký náraz starého těžkého dekorativního historismu a bílé plochy funkcionalistické architektury. Nešlo jen o nové materiály a estetiku, ale i o radikálně progresivní vnímání lidí, kteří architekturu a design vymýšleli i objednávali. Troufám si tvrdit, že tak velký posun už nikdy nenastane.“

Pilát a Tungsram nejsou jediné brněnské kavárny, kterým Martin Hrdina navrhl interiéry. Další kávu je možné si dát v kavárnách Morgal, Humpty Dumpty, Leporelo, Art, Alfa nebo v Bistru Franz. Každý interiér je jiný, ale spojuje je maximální účelnost a není v nich nic nadbytečného, žádné věci pro efekt a vytváření útulna. Svou práci shrnuje Martin Hrdina takto: Narativ. Řemeslo. Čitelnost. Nemodernost. Nadšení.

Vstoupit do koupelny, kterou navrhla Dagmar Štěpánová, chce alespoň napoprvé trochu kuráže. Černošedá kombinace, to není obzvlášť po ránu náruč otevřená k hýčkání. Ale tak to tady má být. Byt pro muže. Účelnost. Technika. Industrial. Práce na interiéru loftového bytu, který byl dokončený letos, začali čištěním. Nikoliv však od staré špíny, ale od novinek vzniklých při rekonstrukci. Prvním krokem bylo odstranění sádrových omítek na stropech obytných místností a na stěnách v kuchyni. Odkryté betonové prefa dílce přidávají celkové atmosféře bytu na jakési surovosti a podtrhují industriální charakter. Na podlahách jsou v celém prostoru cementové stěrky.

„Je pro mě tolik nepochopitelné, proč u nás stále většina novostaveb bytových domů doslova srší nevkusem,“ říká Dagmar Štěpánová. Okamžitě také zastavila dodávku dalšího vybavení a navrhla do bytu originální prosklené dveře v ocelových rámech. „Pro navrhování interiéru jsem dostala téměř absolutní svobodu. Jediným omezením byl rozpočet a tak jsem mohla vše dotáhnout až do takových detailů, jako jsou návrhy polštářů nebo povlečení a ručníky.“

Luděk Šteigl a Ondřej Zita úspěšně zkouší opačný přístup. Místo kompletních návrhů nabízí absolutní volnost. Práce jejich studia Master & Master je taková kutilská stavebnice vkusu, která si vystačí se dvěma základními materiály. Silným ocelovým drátem a překližkovou deskou. Z drátu nohy a z překližky deska stolu. Výsledek evokuje šedesátá léta, kdy u nás dusivou sorelu vystřídal moderní a barevný bruselský styl.

Začalo se létat do vesmíru, oslavovala se technika a vše bylo najednou mladé a vzdušné. Takový je i nábytek od dvou mistrů, kteří mají svou dílnu v Zábřehu. „Nejvíce nás inspiruje období šedesátých let. Například Dieter Rams a jeho návrh policového systému pro značku Vitsoe je skvělý. Jeho citát ‚Good design is as little design as possible‘ hezky vystihuje i naši filozofii,“ říká Ondřej Zita.

Záliba v estetice šedesátých let je drátěných podnožích ke stolům poznat. Způsob tvarování ocelového drátů vychází z ikonické laminátové židle návrháře Miroslava Navrátila, které se pro štíhlou drátěnou konstrukci říkalo „Eiffelka“.

Ondřej Zita a Luděk Štengl nikomu nevnucují hotové výrobky. Kdo chce, může si u nich koupit jen drátěné podnože a položit si na ně pracovní desku, jakou zrovna má. A k tomu třeba ještě drátěný věšák na oblečení. Není toho moc, ale co už Master & Master udělají, je odzkoušené a prověřené. „V našem archivu máme zhruba deset nikdy nezrealizovaných produktů. Tempo, které jsme na začátku zvolili, se ukázalo jako největší slepá ulička, která nás stála dost času a prostředků, které jsme mohli investovat klidně jinam. Chvíli nám trvalo, než jsme se zjistili, co a jak funguje,“ přiznává Zita.

Podle Ondřeje Zity žijeme v době, která designu přeje. „Na trhu je nebývalé množství značek, které nabízejí skvělé produkty. Zákazníci si nyní uvědomují, že kvalita prostředí, ve kterém tráví čas je důležitá a chtějí být obklopeni věcmi, které mají rádi. Také firmy přišli na to, že se vyplatí investovat do příjemných kanceláří, ve kterých jsou jejich zaměstnanci spokojeni. Dnešní doba přeje také menším značkám jako je ta naše. Díky internetu nepotřebujete nutně velké prostředky na reklamu. Když je produkt kvalitní, zákazníci nyní snadno najdou. Není třeba složitá distribuční síť. Na trh tak přichází nové a odvážné produkty, které by ještě před pár roky neměli šanci na přežití.“