Brána násilí v USA se pootevírá

Kukluxklan, náboženský fanatismus a spol. Kdo je konzervativec a kdo nácek?

Brána násilí v USA se pootevírá
Kukluxklan, náboženský fanatismus a spol. Kdo je konzervativec a kdo nácek?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vždy záleží na tom, kdo píše váš životopis, a pro ty, kdo pro Evropany píšou životopis amerického konzervatismu – tedy mainstreamoví evropští a američtí novináři –, byl americký konzervatismus vždy jen o malý krůček od Kukluxklanu, mccarthismu a náboženského fanatismu. Teď jeden z účastníků demonstrace plné nacistických symbolů, svolané s heslem „Za jednotu pravice“, najel autem do davu a zabil člověka. A republikánský prezident, když to má odsoudit, se kroutí jako upír před česnekem. Takže to vypadá, jako by konečně „pravá podstata“ americké pravice vyšla najevo. Asi to bude složitější.

Vždy existuje nějaká pravice a levice a zejména v systému dvou stran se obě dvě snaží udělat místo ve své voličské koalici pro co nejvíce společenských skupin. Takže zkoušejí kooptovat i skupiny okrajové. Je pak na nich, aby ty skutečně toxické extrémy ze své koalice rituálně vylučovaly – a je na jejich protivnících, aby jim znak té proskribované toxické menšiny vypálili na čelo, pokud se lídři k jejímu vyloučení nemají. A protože americká média byla vždy v těchto rituálech spoluhráčem liberálů, má těch cejchů na sobě pravice víc a lépe známých. A každý grafik pochopí, že pokud jde i vizuální atraktivnost, kápi Kukluxklanu může v oboru politiky stěží co konkurovat.

Takže stojí za to zdůraznit, že americký politický konzervatismus nemá s neonacisty z Charlottesville nic společného – to netvrdí jen ti konzervativci, ale hlavně ti neonacisti.

Z levice pravice

Podobu amerického politického konzervatismu, kterou jsme v posledních desetiletích znali, politologové označují za reaganovskou fúzi. Velmi zjednodušeně, americký konzervatismus byl často tradicionalistický, zakotvený v místě a čase, nedůvěřivý k intelektuálům a modernímu světu. Vedle něj tu byla podnikatelská pravice. Jeho dějiny by byly jiné bez intelektuálního a organizátorského vkladu Williama F. Buckleyho. Ten v 50. letech založil časopis National Review a kolem něj se konzervatismus přetvářel. K tradičním vlivům přidal liberální ekonomii, rasisty a primitivní konspirační teoretiky z něj vyobcoval. Přivítal v jeho řadách vyléčené exkomunisty. Vše držel pohromadě antikomunismus.

Brát Republikánskou stranu jako historicky podezřelou z rasismu je ignorantské. Abraham Lincoln byl republikán. Ale v 60. letech 20. století, když prezident Johnson prosadil nové velké sociální programy a zákony zabezpečující vymáhání občanských práv pro černochy, byli republikáni většinou proti – tvrdili, že jim vadí vyvlastňování práv jednotlivých států. Demokrati na americkém Jihu, půdě někdejší Konfederace, přišli o bělošské voliče. „Dixiecraty“ vystřídali republikáni.

Kde stojí konzervatismus, kde alt-right a kde neonacisté. A jak se v tom vyznat - foto: čtk

Ronald Reagan pak pro své vítězství dokázal politicky spojit tradicionalisty, liberální ekonomy, evangelikálské křesťany, libertariány a neokonzervativce. To slovo se dnes používá jako synonymum pro prosazovatele invaze do Iráku, to hnutí je ale starší. Občas bývá definován jako „liberál, kterého přepadla realita“, občas jako židovské spiknutí. Otci neokonzervatismu byli židovští, původně levicové intelektuálové, kteří se v 60. letech zhrozili levicového radikalismu a flirtování s prosovětskými postoji a objevili půvab kapitalismu. Byl to konzervatismus pro lidi s velkoměstskou senzibilitou.

Stojí za to vypíchnout dva rysy této fúze: hlásila se k židovsko-křesťanským kořenům. A Ameriku považovala za výjimečnou zemi v tom smyslu, že není založená na historii jednoho národa, ale na ideji – na ideálech Deklarace nezávislosti a americké ústavy – a je otevřená všem lidem, kteří chtějí podle těchto ideálů žít.

Skutečně reakční pravice v Americe existovala – je to velká země s tradicí nonkonformismu a spolkaření. Ale byť někdy vyplula na povrch v ošklivých incidentech, jako byl třeba pumový atentát na federální budovu v Oklahoma City v roce 1995, byla politicky okrajová. Americká FBI taky v 60. letech infiltrovala a občas nelegálními prostředky podvracela nejen některé černošské a progresivistické organizace, ale i organizace bílých supremacistů.

Ale stalo se něco jiného – americký konzervatismus po konci studené války postupně zbytněl. Jeho politici a napojené ideologické a mediální instituce přestaly obhospodařovat zájmy svých voličů. Dojily jejich hlasy a peníze s použitím stále stejných, postupně vyprazdňovaných hesel.

milo yiannopoulos, výstřední bořitel mýtů a politické korektnosti, který to trošku přehnal - foto: reuters

On-line pravice

Pak sehrál i zde roli katalyzátoru internet. Bez něj si nelze představit nástup dvou patologických subkultur, které se navzájem potřebují – tzv. alt-right a postmoderních feministických „válečníků sociální spravedlnosti“ (social justice warriors či jen SJW). Sociální podhoubí alt-right vyrostlo v temném světě internetových diskusních fór převážně mladých mužů odkojených počítačovými hrami. Je to subkultura úmyslně zakódovaná proti vnějšímu světu charakteristickým způsobem komunikace. Plná temného, ale často vysoce inteligentního a tvořivého humoru a styl nihilistické krutosti, již dokáže uplatnit ve snaze pokořit vnitřní i vnější nepřátele.

Britská autorka Angela Nangleová ve své knížce o fenoménu on-line subkultur Kill All Normies („normies“ je termín pro normální, nezasvěcené jedince) tvrdí, že internetová alt-right vděčí za víc Nietzschemu a de Sadeovi než jakémukoli mysliteli amerického konzervatismu: „Sadeovský transgresivní element 60. let, konzervativci po desetiletý odsuzovaný jako samotné srdce destrukce civilizace, degenerace a nihilismu, nová online pravice nezpochybňuje. Její vynoření se naopak představuje vyzrání transgresivního antimorálního stylu, jeho definitivní odpoutání se od rovnostářské filozofie levice či křesťanské morálky pravice.“

Není divu, že ti z exponentů alt-right, kteří vědí, kdo to byl William Buckley, se od něho výslovně distancují. „Alt“ koneckonců znamená alternativa – oni chtějí tradiční konzervatismus nahradit.

Milo, pravičák pro 21. století

Při sledování, toho, jak se alt-right stala politickým faktorem, dřív nebo později narazíte na jméno Milo. Tento dvaatřicetiletý Brit, celým jménem Milo Yiannopoulos, je typ, jaký česká kulturní půda nikdy neplodila. Mladý, pohledný, sofistikovaný dandy s velmi bystrou inteligencí a hlavně nevyčerpatelnou zásobou sebevědomí, narcismu a chuti šokovat. Asi by ho neurazilo označení za Oscara Wildea twitterové éry (pro jehož bonmoty by ostatně Twitter byl jako stvořený). Platformu pro vytváření své persony našel v londýnské redakci amerického webu Breitbart a na sociálních sítích. Etabloval se jako elegantní a zábavný bořitel mýtů politické korektnosti, který s požitkem demoloval výstřelky soudobého feminismu a jeho kultu oběti. V počáteční fázi vývoje svého „brandu“ (asi tak 2014) si jeho psaní drželo formální znaky seriózního komentování, často býval vyzbrojen fakty a pojednával skutečné problémy. Tehdy byl zván i do BBC a Sky News, kde uspokojoval poptávku po dobře se vyjadřujícím pravičákovi.

A byl to velmi zvláštní pravičák pro 21. století – nejvíc asi tím, že je homosexuál. Ovšem taky katolík. Je cosi parazitního v tom, že se hlásí ke straně, jež by ho o dvě generace dřív za jeho sexuální orientaci nejraději poslala do basy, a útočí na dědice těch, kteří jeho sexuální svobodu prosadili. Ale tak už to dnes je – kontrarevolucionáři se málokdy chtějí vzdát všech výdobytků revoluce. A Milo taky neopomněl připomínat, že dnešní levice je spojencem homofobních muslimských přistěhovalců. Když se ho někdo snažil obvinit z rasismu, protestoval, že rasista by nespal s tolika černochy jako on. Jeho styl hezky ilustruje jeho reakce na aféru Američanky českého původu Rachel Dolezalové, která předstírala, že je černoška: „Ve mně je z černocha víc než v Rachel Dolezalové. Až bude hotový, zeptám se ho, jak se jmenuje.“

Milo asi nejvíc rozšířil svou fanouškovskou bázi, když se zapojil do konfliktu známého jako GamerGate. Byla to vzpoura mužské kultury počítačových her proti snahám o průnik feministek, která ovšem přerostla v osobní útoky a protiútoky, v nichž nechybělo mstivé zveřejňování intimních detailů, masové zastrašování a podobné praktiky, v nichž jsou on-line davy tak zdatné. Loni byl vyloučen z Twitteru, když rozpoutal kampaň proti novému pokračování filmové franšízy Krotitelé duchů, v nichž byly tentokrát hlavní postavy ženy. Milo ovšem feministický film nejen zesměšňoval, ale povzbuzoval dav svých fanoušků k útokům proti jedné konkrétní herečce. Pak se vydal na řečnické turné po univerzitních kampusech ve stylu rockové hvězdy nazvané „Dangerous Faggot Tour“. Důležitější než samotný obsah bylo to, že před vystoupeními aktivizovaly levicové bojůvky požadující po univerzitách, aby Milovu show zakázaly, kteréžto kontroverze si on náležitě užíval. V kalifornském Berkeley došlo k násilnostem, při nichž maskovaní progresivisté vybíjeli obchody.

brát republikánskou stranu jako historicky podezřelou z rasismu je ignorantské. abraham lincoln byl republikán - shutterstock

Jeho kariéra letos utrpěla havárii, když kdosi vyhrabal nahrávky, v nichž Milo obhajuje pedofilii. To bylo pro Breitbart příliš a Milovi nepomohlo ani to, že se začal prohlašovat za oběť sexuálního zneužívání v dětství.

Andrew Breitbart, který v roce 2007 založil stejnojmenný web, rád opakoval, že „politika se nachází dole po proudu od kultury“ (politics is downstream from culture). Chtěl tím říct, že pokud budou konzervativní média jen komentovat a kázat a nenaučí bavit a vyprávět příběhy, nebude politické vítězství konzervatismu pevné. Bylo to vlastně přisvojení si Gramsciho konceptu kulturní hegemonie pro pravici. Když Breitbart v roce 2012 náhle zemřel, do čela webu se prosadil Stephen Bannon, pozdější manažer Trumpovy kampaně a do minulého týdne „hlavní stratég“ v Bílém domě. Teď je zpátky v Breitbartu.

Dvojice jmen Bannon–Yiannopoulos ukazuje šíři alt-right fúze. Jestliže Milo uměl získat internetovou mládež, Bannon uměl uvažovat politicky. Patřil k několika lidem, kteří z Trumpova neuspořádaného řečnění uměli vydestilovat zárodky politické ideologie. To on začal mluvit o nacionalismu v opozici ke stávajícímu globalismu. Ten obviňoval, že může za úpadek amerických středních vrstev, deindustrializaci a sérii neúspěšných válek. A jejich fúze do sebe nasála ještě další vlivy.

Mírumilovné etnické čištění

Ani Yiannopoulos ani Bannon nejsou rasisté – byť Bannon cynicky přiznal, že má ověřené v průzkumech, že distancování se od rasismu Trumpovi nic politicky nepřináší. Totéž nelze říci o Richardu Spencerovi. Tento intelektuál a aktivista otevřeně propaguje ideologii bílé identity. Americký experiment ho nezajímá, zajímá ho zachování „evropské“ rasy, již chápe zároveň biologicky a civilizačně. „Pojmy, které jsou dnes označovány za ‚problematické‘, jsou spojené s bílou rasou – síla, krása, schopnost jednat, něčeho dosáhnout. Bílí dělají to, co jiné skupiny ne... Nevykořisťujeme jiné skupiny. Nic z jejich existence nezískáváme. Oni potřebují nás, a ne naopak,“ řekl Spencer loni v projevu ve Washingtonu (tom, kde se hajlovalo). Nejdůležitějším myslitelem pro něj není Hamilton nebo Jefferson, ale Nietzsche. Omezení imigrace pro něj není otázkou prospěchu nejméně kvalifikovaných Američanů jako pro mnohé jiné zastánce snížení imigrace. Je to pro něj filozofická záležitost zachování bílé rasy. Tu chápe jako dědictví evropské křesťanské civilizace, aniž by ovšem vyznával křesťanství (američtí liberálové se vždy báli křesťanského autoritářství; měli se víc bát postkřesťanského autoritářství). Politickým řešením je podle něj „mírumilovné etnické čištění“. A jeho myšlenky mají tah. Shromáždění v Charlottesville minulý týden původně nebylo svoláváno kvůli soše generála Leeho, ta se vynořila jako příhodný politický motiv až později. Původně organizátoři zvali účastníky, aby přišli „sjednotit pravici“ a „skoncovat se židovským vlivem v Americe“.

Spencer byl léta jen typickým podivínským intelektuálem a jediným zaměstnancem svého vlastního think tanku, který financoval jeden excentrický milionář. Teprve fúze zkratkovitě reprezentovaná jmény Bannon a Yiannopoulos mu dala rezonanci. A dala život pojmu alt-right, jehož je Spencer autorem.

V den Trumpovy inaugurace poskytoval Spencer na ulici ve Washingtonu rozhovor australské televizi. Měl právě vysvětlovat, co je to ta žába, která je všudypřítomným vizuálním doplňkem Trumpových fanoušků z řad alt-right. „To je Pepe,“ řekl, „stal se z něj takový sym...“ – a v tom mu přistála na uchu rána pěstí od maskovaného aktivisty. Video obletělo sociální sítě a američtí liberálové řešili morální dilema, zda člověk může schvalovat, když nacista dostane ránu pěstí. Obecně je to nepřijatelné, shodovali se, ale v tomto případě... Nebýt protrženého ušního bubínku, mohl by z toho Spencer mít radost. Co jiného vlastně liberálové říkali, než že existuje „stav výjimečnosti“, který suspenduje zákony a opravňuje použití síly? Tak to říkal Spencerův oblíbený filozof Carl Schmitt, jeden z intelektuálně nejzajímavějších pomahačů nacismu.

Žába Pepe je typická pro memetickou kulturu internetové alt-right: ironický symbol nepochopitelný pro nezasvěcené, nepůvodní (původní autor komiksové postavičky je liberál), ale užitečný pro své příznivce jako komunikační symbol, podle nějž se poznávají, jako výraz opovržení světem „normies“, který rádi provokují tím, že se tváří jako infantilní hlupáčci. A taky, jak vidíme, symbol inspirující násilí a provokující násilí. V jeho stopě najdeme mrtvou Heather Heyerovou z Charlottesville, stejně jako třeba šestadvacetiletého Joshuu Witta z Colorada, pobodaného v neděli náhodným útočníkem kvůli tomu, že měl stejný účes jako Richard Spencer. Brána násilí se pootevírá.