Jeden z mužů 28. října František Soukup

Mistr opatrného našlapování

Jeden z mužů 28. října František Soukup
Mistr opatrného našlapování

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Závětrnictví Františka Soukupa mělo jistý půvab. Muž 28. října přečkal těžké partajní rozbroje a užíval pohody v čele Senátu. Mladost – radost. Na volebních schůzích létaly sklenice, kdo nestačil utéci, proletěl oknem, neboť pravda je pouze jedna. Vítězí ta, která má v sále převahu. Tak to fungovalo o setkáních s voliči. Jiří Stříbrný, národní socialista, jehož portrét jsme již četli, byl psavým redaktorem partajního Českého slova a velkým řečníkem. Ryba ve vodě. Stejně jako Soukup pocházel z rodiny hospodského: Soukup z vísky na Kutnohorsku, Stříbrný z Rokycan.

Terén oba znali perfektně. Stříbrný vzpomínal na mítinky, na nichž se jeho „národní dělníci“ poprali se sociálními demokraty. Rvačky mezi partajními fanatiky byly rutinní záležitostí. Jednu takovou z novin pro svůj portrét Stříbrného vybral historik Libor Vykoupil: „V Holešovicích svolali národní socialisté schůzi, ku které se dostavil poslanec Soukup obklopen pověstnými rváči. Vzdor zaručení svobody slova vyvolali sociální demokraté rvačku, při níž rozbito přes dvě stě sklenic, všecka okna, lustry, židle a mnoho lidí těžce zraněno… Aby pak zbavili se sociální demokraté zodpovědnosti, učinil dr. Soukup trestní udání na redaktora Stříbrného, že první hodil sklenicí, což i do Práva lidu napsal. Ale při konfrontaci sociálnědemokratických svědků prohlásili všichni tři, že Stříbrného vůbec neznají.“

Z omladiny do socdem

Událost z roku 1911 patřila do kampaně o místo ve vídeňské říšské radě, jak se jmenovala sněmovna předlitavského parlamentu. Stříbrnému bylo přes třicet, právník Soukup měl čtyřicet a mandát získaný roku 1907 obhajoval. Tentokrát v pražských Holešovicích neuspěl, poněvadž 13. června dostal Stříbrný 3992 hlasů, sociální demokrat Soukup o čtyři stovky méně (jak málo stačívalo ve volebním obvodu k získání mandátu!).

Soukup si skóre opravil za dva roky v doplňovacích volbách ve Slaném po stranickém soudruhovi, montérovi Vilému Černém, který zemřel na Palmovce v kavárně, raněn mrtvicí. Zda k tomu potřeboval ony sociálnědemokratické „pověstné rváče“, zachováno není. Sokové se sešli ve Vídni a osobně si nic nevyčítali. Nakonec spolupracovali za války v Maffii a v pražském národním výboru a tradice oba zahrnula do pětice „mužů 28. října“.

Jakkoli bouřlivě zamlada dokázal agitovat, politika v novém státu mu nešla. Přišel do Prahy ze středočeské vísky a z poměrů skromných. Narodil se v hospodě, již si pronajal od panstva jeho otec, válečný veterán z války s Prusy roku 1866. Po kolínském gymnáziu se Soukup roku 1891 zapsal v Praze na českou právnickou fakultu. Doba to byla hektická, plná národoveckého elánu a ideálů o tom, jaké by to bylo, kdyby bylo všechno jinak.

Patřil mezi omladinářské aktivisty, ale procesu roku 1894 se mu podařilo vyhnout. Za řečnění na dělnických schůzích byl vyloučen z české fakulty, ale přijat na německou. Po roční vojenské službě se zapsal na práva ve Štýrském Hradci a roku 1896 zde studia přerušil: otrava politikou kolovala již jeho žilami. Tohoto roku se rozešel s mladočeským nacionalismem a nadchl se pro svou životní lásku, pro sociální demokracii, pro opatrnou revoluci bez revolucionářů.

Čilý partajní život

Psal do studentských novin, a když se roku 1897 stal dosud okresní formát novin Práva lidu partajním orgánem Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (ČSSDSD), nastoupil do jeho redakce. Poněvadž tehdy fungoval jako tajemník poslanců strany ve Vídni, byl též nějaký čas parlamentním zpravodajem novin.

Teprve roku 1899 dokončil studia práv, bylo mu 28, a to na pražské německé univerzitě. Podílel se na činnosti Dělnické akademie, prvního vzdělávacího spolku pro nejširší vrstvy na bázi socialistické ideologie. Založil ji tehdejší vůdce sociálních demokratů Josef Steiner a na její činnosti se podílel Masaryk. Soukup redigoval její německy a česky psanou politickou revue Akademie.

Vedle své advokátní činnosti stoupal Soukup v partajní hierarchii. Roku 1902 zastupoval české sociální demokraty v celorakouské konfederačně stavěné straně a o dva roky později byl vyslán do Bruselu jako český delegát ve Druhé internacionále. Ta role mu zůstala až do konce první republiky.

Poprvé se stal poslancem říšské rady roku 1907 a s mezerou dvou let v důsledku porážky od Stříbrného jím byl do konce monarchie roku 1918. Kontakty v Socialistické internacionále mu usnadňovaly cestování. Po holešovické lekci roku 1911 přednášel čtyři měsíce krajanským spolkům v Americe. Jeho pobyt organizoval a financoval podnikatel v kamenictví a velký podporovatel TGM Emanuel Voska. Kromě něj a jeho rodiny se takto Voska před válkou seznámil s národním socialistou Václavem Klofáčem či se sociálními demokraty Gustavem Habrmanem (žil tu osm let) a Vojtou Benešem, bratrem známějšího Edvarda.

Zleva předseda Poslanecké sněmovny Jan Malypetr, prezident Edvard Beneš a předseda Senátu František Soukup, 1. ledna 1937 - Foto: ČTK

Bubák Šmeral

Jedním ze sporných bodů českých sociálních demokratů před Velkou válkou byla otázka národnostní: zda má strana setrvat v rámci jedné předlitavské partaje s ústředím ve Vídni, nebo se má zcela osamostatnit. Roku 1905 Soukup spolupředsedal v Praze konferenci českých a německých sociálních demokratů vedených Josefem Seligerem. Dohodnut byl konfederační postup, jehož se držel i Antonín Němec, od toho roku nástupce Josefa Steinera v čele strany (do 1916). Ve světové válce sociální demokraty dlouho držela ideologie získávání moci ústavní cestou a zachování monarchie se širokou kulturní autonomií národů (austromarxismus). A poněvadž do její výbavy patřil též třídní boj v rámci demokratických poměrů v říši, říkalo se mu též austrobolševismus.

V Čechách byl jeho exponentem Bohumír Šmeral, redaktor Práva lidu a v letech 1916–1917 předseda ČSSDSD. Když byl sesazen, do funkce se vrátil „pravicovější“ Antonín Němec. Šmeralův vliv v partaji byl značný a odmítal podporovat protivídeňskou činnost českých politiků, natož se podílet na národně osvobozeneckém odboji lidí sdružených v jednotlivá chapadla Maffie a Masarykovy zahraniční činnosti.

Šmeral, po válce zakládající člen komunistického hnutí a jeden z největších loserů novodobých českých dějin, své politice nečinnosti říkal „dělnická politika ledového klidu“. Byl po celou válku prorakouský a otočil až po evidentní porážce Německa a Rakouska. Za něho „socdem“ propagovala proměnu monarchie ve federaci autonomně konstituovaných národů a postavení státu na podkladě mezinárodní neutrality.

Šmeral viděl nejhorší řešení v české samostatnosti: „Byli bychom samostatni jen přechodně,“ byl nastávající bolševik přesvědčen. Koneckonců lidi, kteří si ve čtrnáctém roce dokázali představit český stát bez Habsburků, byste spočetli na prstech jedné ruky a velmoce se držely rakouského modelu jednoho silného státu mezi Německem a Ruskem až do posledních měsíců války…

Soukup, jenž vlažně podporoval křídlo spíše proautonomní, se nedokázal Šmeralovi a jeho soudruhům postavit. (Jeho podivné chování za proslulé knoflíkové aféry jsme líčili v portrétu Emy Destinnové. Třebaže tehdy prokázal režimu loajalitu, byl koncem roku 1915 vyšetřován a několik neděl vězněn, nikoli však souzen.)

Teprve roku 1918 se Soukup vrátil na scénu protirakouskou. V létě se stal tajemníkem národního výboru, jemuž předsedal Karel Kramář. 28. října převzal v Lucerně s vůdcem agrárníků Antonínem Švehlou Státní obilní ústav klíčový pro zásobování potravinami a podílel se na jednáních s vojenskými veliteli Prahy.

Sociální demokraté se tehdy pokoušeli vyjednávat i s německými Čechy o tom, jak realizovat zásadu národního sebeurčení vyhlášenou americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, ale všechny ostatní české partaje byly proti. V březnu 1919 dala Kramářova vláda v několika městech střílet do německých demonstrantů požadujících připojení k Německému Rakousku a uvolnění zásobování. Toho dne jich bylo 54 zastřeleno a dvě stovky zraněny: rekordní počet obětí z demonstrací v historii Československa (vyšetřováno nebylo nikdy nic).

Pohoda senátního výminku

V Kramářově vládě zasedl Soukup jako první československý ministr spravedlnosti. Ne na dlouho. Během jarních hladových nepokojů roku 1919 v sobě sociálního demokrata nezapřel. Na konto rozbujelého černého trhu a keťasů, zbohatlíků z černých kšeftů, zřetelně prohlásil: „Nechť každý vezme si za povinnost stírat lichvu a lichváře předvést k potrestání. Nebude-li ani takto pomoženo, nelze zabránit, aby lid netrestal sám.“

Tvrdil pak ovšem, že v projevu, který otisklo jeho Právo lidu, nic takového neřekl; tolik ho vlastní přímočarost vystrašila. Ve druhé vládě, která přišla po Kramářově už v červenci 1919 a předsedal jí Soukupův stranický kolega Vlastimil Tusar, křeslo nedostal.

Další Soukupův soudruh, Gustav Habrman, který byl v prvních vládách ministrem školství, to měl v úřadu složitější, přímo na tělo a asi to i bolelo. V roce 1919 při zápisu do české školy v převážně německé Lenoře v Královském Hvozdu šumavském byl brutálně inzultován. Škola sídlila v hostinci U Karpfů a rozčílení Němci pana ministra, který mluvil francouzsky, anglicky jako německy, prostě vyhodili z okna. Říká se tomu lenorská defenestrace; ovšemže pak začala vláda stavět pro českou školu natruc vlastní budovu.

Podobně jako u Klofáče odradila vládní zkušenost i Soukupa od dalších pokusů o ministerská křesla. Roku 1920 se dal zvolit senátorem a zůstal jím až do roku 1939; posledních deset let Senátu předsedal. Po nacistické okupaci byl několikrát gestapem vyslýchán a posléze zatčen. Na žádost protektorátního prezidenta Emila Háchy byl sice propuštěn, ale brzy nato churav zemřel.

Příště: Jaroslav Hašek

19. srpna 2017