Martin Rajniš je architekt, který působí jako poutník kráčející proti produ času. Člověk s obrácenou evolucí. Od složitějších a výsostně technických věcí se ve své architektonické tvorbě vrací k přírodě a maximální jednoduchosti. Začínal ve slavném ateliéru SIAL, kde se pod vedením Karla Hubáčka pracovalo s kovem, sklem a betonem a při navrhování domů se nejčastěji skloňovala slova jako modernismus, konstruktivismus a mašinismus.

Postupem času se ale z Rajniše stal takřka tramp české architektury, který si začal libovat například v rozhlednách vystavěných jen z volně poskládaných dřevěných hranolů. Od fascinace technikou doputoval ke klidu v lese. A z přírody vychází i jeho popis současné české architektury.

„Architektura, to je takový zvláštní živočich. Něco jako lenochod. Lenochod prostě rychle běhat nebude. On je takhle od přírody udělanej. A baráky, aby se lidi s nimi dokonale spřátelili, potřebují třeba deset generací, aby se přišlo na to, jak se v nich lidi rodí, jak se v nich umírá, jak se v tom dělá velká láska, někdy velká nenávist. Jak se v tom rozvíjí život řady generací. Jak ten dům stárne. Co se osvědčilo a co ne. Jestli pohled z okna je ten pravý. To všechno ale není rozhodnutí jednoho člověka, jedné rodiny. Je to dlouhodobá sdílená zkušenost,“ říká.

Proč je podle vás architektura pomalá tvorba?

To vychází z její podstaty. Normální dům je vlastně zhmotnění série tichých dohod, které určitá komunita dodržuje dost dlouho. A kdyby se někdo od toho příliš odchýlil, tak mu v hospodě, řekl bych právem, zbytek komunity rozbije ústa.

Takže víc než nějaká estetická a konstrukční věda to je respektování zažitých konvencí?

Velký vliv na architekturu má rozložení vlastnictví a to, kdo je stavitel domu. V takovém baroku většinou lidi stavěli pro sebe. Chalupník si stavěl chalupu, sedlák si stavěl statek. Nestavěl ho úplně sám, stavěl ho s několika pomocníky, ale byl to on, kdo říkal, kde ten statek má být a jaký má být. Zámecký pán si stavěl také pro sebe, církev si stavěla kostel zase pro sebe. A protože se ten život neměnil moc rychle a ten, kdo se narodil jako zámecký pán, většinou i umřel jako zámecký pán, a kdo se narodil jako chalupník, ten většinou umřel jako chalupník, tak ty lidi na svou roli stavitele domu byli připraveni. Viděli, jak to vzniká, a vlastně to uměli.

Dokdy tato přirozená tvorba vydržela?

Skončila s nástupem moderní doby.

To znamená kdy?

Paul Johnson v knize Zrození moderní doby říká, že moderní doba sem vtrhla po napoleonských válkách, což je rok 1815 a dál. Tehdy se začalo všechno rychle měnit. Přišly stroje, parní vlaky a parní lodě, levné železo, levné silnice a ten svět se skutečně rychle změnil. Ze společenství vznikla společnost.

Jaký je v tom rozdíl?

Společnost je tvořena řadou společenství, ze kterých je poskládaná. A v tomto uspořádání, tedy ve společnosti, už jednotlivé skupiny stavěly stále méně pro sebe, pro vlastní potřebu. Mnohem častěji někdo postavil například nájemný dům a pronajal ho lidem. Vazby a tiché dohody zůstaly někde na vesnicích. Tiché dohody o tom, jak má co vypadat a jaké to má být. Takže ten lenochod zvaný architektura si takhle lezl, protože on to jinak neumí – a ta doba mu utekla. Lenochod zvaný architektura leží támhle někde v příkopu, takhle na vás kouká a neví, která bije. A my také ne. Poprvé v lidských dějinách žijeme v něčem, co by se dalo nazvat přestávkou architektury.

Ale staví se přece pořád dál, nepřetržitě.

To ano, ale nedrží pohromadě naše potřeby s tím, jak a co se staví. Ukážu vám to na konkrétním příkladu. Architekt Ján Stempel dal dohromady knihu, která se jmenuje České domy. Je v ní zdokumentováno 33 rodinných domů, které byly v České republice postaveny po roce 1989. Za tu dobu se u nás postavilo zhruba 300 000 rodinných domků. Z nich je do knihy vybrána desetina promile, čili z 10 000 zhruba jeden. Jsou tam moc pěkné baráky, většina je bezva a můžu se před nimi hluboce poklonit, ale i mezi tímto neuvěřitelně přísným výběrem jsou baráky, z kterých se mi dělá trošku blivno. Není jich moc, ale jsou tam. Proč o tom takhle mluvím? Hergot! V jaké to žijeme době, když je kumšt z 300 000 vybrat 30?! V žádném případě se na Jána Stempela nevyvyšuji, on je daleko lepší než já a jeho knížku obdivuju, přesto o tom musím mluvit, protože to je důkaz těžkých časů architektury.

Nejste na hodnocení domů možná jen zbytečně přísný?

Podívejme se na to ještě z jiné strany, přes kmen Dogonů, kteří obývají stolovou horu Bandiagara v Mali. Když se rozhlédnete po dogonské vesnici, je tam několik set baráků vedle sebe. A zajímavé je, že z těch několika set baráků není ani jeden blbý. Z 300 000 dogonských baráků byste jich do knížky vybral 300 a prakticky všechny by byly bezvadné. Dogoni často neumějí číst ani psát. Nemají tam mobilní signál. A přitom dokáží přirozeně něco, co s vyplazeným jazykem umí jen pár z nás, a ještě máme pochybnosti, jestli to neděláme blbě.

Nezlobte se, ale ono to vypadá, že k moderní architektuře jste hyperkritický, a nějakému přirozenému stavění až nekriticky fandíte.

Vůbec ne, jen se snažím rozklíčovat tu složitou otázku, co vlastně je architektura. Na to je potřeba se vydat do nitra hlavy. Uvnitř vaší i mojí hlavy je malá jeskyňka, v těch místech, kde začíná mícha. V poslední době se soudí, že v té jeskyňce, na vnitřním povrchu té dutiny, sídlí naše vědomí. To je to nejdůležitější, co máme. A zároveň se čím dál víc zjišťuje, že v tomhle jsme si strašně blízcí skoro s jakýmkoli živým tvorem. Někomu to buší o něco víc, někomu méně. Ale síla lásky velryby keporkaka ke svýmu čerstvě narozenýmu mláďátku, se kterým se domlouvá zvláštním mručením připomínajícím písně, není o nic slabší a o nic menší než u nás.

Jak to ale souvisí s architekturou?

Tohle je to, co nás vede. Pořád kolem sebe hledáme něco, co je odrazem pocitu, který máme v té jeskyňce. Co je odrazem našeho vědomí. Co je odrazem světa plného emocí. Toho, co třeba na mě padne, když vidím dobrej film o lásce. Začnou mi téct slzy a najednou se mi chce jásat a pracovat. A architektura je zhmotnění toho, čím máme vystlanou hlavu. My to kolem sebe potřebujeme. Šťastná a spokojená společnost nemůže existovat bez nádherné architektury. Musí být naše, musíme jí rozumět, musíme o ní vědět, musíme s ní být spoluúčastni, nemůžeme si ji koupit hotovou. Nemůžeme ji uspěchat. Nemůžeme dělat jednoduchá a rychlá rozhodnutí, kterými by vznikla. Tak to nejde. Ta hlava, ten vnitřek, to neuvěřitelný mozkový pole, které jsme de facto my, se nedá jen tak zblbnout, ošálit. To nejde. A s architekturou je to úplně stejné.

Není vám líto, že jste architektem v době, která pomalosti nepřeje?

No to si pište, že je mi to strašně líto. A sežral bych deset vlastních klobouků, kdybych mohl být a pracovat někde vedle Santiniho. Ne že bych se mu mohl rovnat, ale chtěl bych mít tu možnost vědět, že boží jiskra a boží nadání je ve všech možných stopách kolem mě. Že to stačí vzít a jen si s tím lehce hrát. A že souhlas a obdiv publika je prakticky daný a že pracuju na vinici Páně, kde mě čeká úroda, která má být. To si můžu leda říkat. A proto se snažím najít cesty zpátky, kde doufám, že se mi někde podaří obejmout toho zarmoucenýho lenochoda, přivinout ho k sobě, i když prej strašně smrdí, ale znova ho pověsit na větev a zvolna přemýšlet a dělat věci tak, abychom se dostali do šťastnějšího světa.

Proto jste svoji práci nasměroval proti plynutí času a stále více zkoušíte takové věci jako jak poskládat pod širým nebem dřevěné trámy k sušení, aby vzniklá věž fungovala současně jako rozhledna?

Na cestách po světě jsem strávil přes čtrnáct let a připomnělo mi to jednu důležitou věc. Znovu se vrátím ke kmeni Dogonů. Oni svůj barák postaví zhruba za 150 eur. To je o dost míň, než když se tady staví za 50 000 nebo 100 000 eur, a pro mě je strašně důležité, když vím, že alespoň umím navrhnout věc, která je levná. Kde mám svobodu v tom, že nemusím klečet před někým a klanět se mu až k zemi za to, že soustředil peníze a že se dá za ty strašné prachy dělat. Aby to ale někdo nepochopil špatně: není smyslem dělat levné baráky. Smyslem je dělat ve svobodě. A ta levnost je odpoutání se od velkých peněz a větší míra svobody.

Co je ale v principu špatného na tom, že zkrátka máme na stavění domů víc peněz než nějaký přírodní kmen?

Velké peníze vyžadují některá velká gesta. Mohutná prohlášení, která jsou jakoby zakódovaná v té architektuře. A ta jsou čím dál tím nehoráznější. To jsou všechny ty vizuální vzkazy: „Podívejte se, co si můžu dovolit!“

To ale tady bylo vždy, že i skrze architekturu se dávalo najevo bohatství.

Tohle nepopírám. Jenže je důležité, jak se to bohatství zrodilo. Pan Třeška, se kterým jsme stavěli v Kanadě výstavy, mi říkal: Martine, víš, co je nejhorší? Být zaskočený náhlým zbohatnutím. A měl pravdu.

Není ale fér někomu rychlé zbohatnutí vyčítat. A ani to, že peníze vydělal třeba někdo, kdo nepochází z prostředí, které by dobře formovalo jeho vkus.

Však já neříkám, že by to byli zlí lidé. Oni se v tom vkusu zcivilizují, ale musíme jim pomoct, aby mohli být hodně přísní na svoje děti a ty děti zase na svoje děti. Za dvě nebo tři generace by to mohlo být dobré. Je to stejné, jako když vaříte pořádný guláš. Neuspěcháte to. Tu cibulku, ten gulášový základ, musíte připravovat pomalu a dlouho, aby krásně zezlátla. Teprve pak je to pravý guláš, chce to nějakou dobu.

Jak se dá odolávat pokušení, že se dneska dá stavět draze? Architekti mají před sebou díky technologickému pokroku obrovské možnosti, z čeho všeho a jak navrhovat domy. Máte recept, jak si naordinovat vědomou askezi?

Dělat drahé baráky mi docela vadí. Pokud autoři ty peníze proměňují jen v prázdné předvádění technických, prostorových a technologických bravur, je to trochu dětinské a je to špatně. Ale nemůžu říct, že bych někoho úzkostlivě nabádal, že musí pít jen vodu a nemůže pít víno. U sebe jsem si to však nastavil tak, že kážu vodu a také piju vodu.

Není problém v tom, že od sebe neoddělujeme chtění a skutečnou potřebu?

Mezi potřebou a chtíčem je naprosto zásadní rozdíl. Kéž by to bylo tak snadné, sepsat potřeby. Potřeby se rodí z jiného pramene a z jiné studánky než chtíče. Chtění má hrozně triviální a jednoduchý původ. Je výrazem jednoho z pudů, kterými jsme od přírody vybaveni. Tohle se jmenuje apetitivní pud. Dítě ho projevuje tak, že cokoliv vezme do ruky, to strčí do pusy a začne to olizovat a žvýkat. Mladík středního věku začne olizovat a žvýkat tu boty, tu motorku, tu auťák, ale především ženský. Ale má to stejnou mechaniku. Je to neukojitelné a trochu se to podobá užívání drog.

Nejde to omezit?

Představy, že na to půjdeme z druhé strany, že to začneme osekávat, jako to dělali bolševici, vedou k pravému opaku. Nejsou rozcapenější společnosti než ty, co vypluly plné hladu po spotřebě z těchto nehorázných států. Ne nadarmo máme jedny z největších čtverečních metrů ploch shopping mallů na jednoho obyvatele.

Chceme si dopřát, co jsme dlouho neměli.

Musíme ale rozlišovat. Touha po štěstí, touha po obecném, klidném blahu, ne blahobytu, ale blahu mysli, touha po tom, cítit se vyrovnaný, svobodný a šťastný, je v pořádku. A dům jako schránka a jako výraz těchto věcí je přece naprosto legitimní. To je cesta k dobré architektuře.

Máte v Česku nějaké místo, ze kterého právě takové blaho cítíte? Že by tam lidé žili šťastně a podařilo se jim ten pocit otisknout do krajiny a domů kolem sebe?

Římov nedaleko Českých Budějovic. To je místo, které je pro mě symbolickým i skutečným rájem.

Proč?

Prožil jsem tam své dětství. Mé mamince bylo čtyřicet let, když jsem se narodil. Tohle mateřství ji už trochu zmohlo, a tak jsem často pobýval u tety a babičky, které žily v Římově, což bylo a je vyhlášené poutní místo. Já nejsem věřící, ale ta lidová víra, která je tam přítomná na každém kroku, u každé kapličky, na mě působila. Byl to můj ráj.