Salon Týdeníku Echo o Antichartě

K čemu je nám Anticharta dobrá

Salon Týdeníku Echo o Antichartě
K čemu je nám Anticharta dobrá

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Anticharta už je téměř zprofanované slovo. Nebylo tomu tak vždycky: v devadesátých letech o ní chtěl mluvit málokdo z těch, kdo byli více či méně donuceni k jejímu podpisu. Převládal pocit, že nad tou trapnou věcí by se měla raději zavřít voda. Po čtyřiceti letech již ani tak nejde o to, kdo se jak nechal zlomit či vydírat. Anticharta je nyní především součástí „kulturní historie“. Ale i tak je to také zajímavý příspěvek k pohledu do kolektivní duše, kde se, jak známo, všechno ukládá. A nikdo neví, kdy se to zase projeví. K hovoru o Antichartě se v Salonu Týdeníku Echo sešli scenárista Jiří Just a jeho bratr, teatrolog Vladimír Just, historik Petr Blažek a spisovatel, čerstvý předseda Asociace spisovatelů Václav Kahuda.

Takže, pánové, jak jste na tom vy s Antichartou?

Kahuda: Mně bylo v roce 1977 dvanáct, v roce 1989 jsem byl pořád mladej cucák. Co my k tomu můžeme říct? Každý, kdo chtěl, viděl fotografie z Národního divadla z června 1942, po heydrichiádě tam výkvět české kultury slibuje věrnost Říši, Karel Höger je tam se zdviženou pravicí. On se přitom účastnil odboje… Pak ho vidíme v lednu 1977 při Antichartě. Na co asi myslel? Stal se tím horším hercem? Člověkem? Jaroslav Seifert napsal loajální básničku k Hitlerovi, o třicet let později podepsal Chartu… Co se k tomu dá říct? Stále stejná písnička. Nikdo neví, proč to bylo. Režim mohl po Chartě dělat, že se nic neděje, mohl to klidně nechat být. No bóže, pár lidí podepsalo nějaký pamflet… Ale nenechal. Proč? To nikdo neví.

Jan Werich - jeden z největších „úlovků" normalizačního režimu při angažovaném odporu ve jménu socialismu a míru - Foto: ČTK

Blažek: Nedá se říct, že to nikdo neví. Je málo historických událostí pečlivě probádaných jako vznik Charty 77 a tzv. Anticharty. Jsou sice jistě některé neznámé detaily, ale důvody vzniku kampaně proti signatářům Charty 77 jsou jasné. Tím, že se podařilo – za pomoci především západoněmeckých diplomatů a Pavla Kohouta – dostat informace o vzniku Charty 77 na Západ a zveřejnit je v nejvýznamnějších novinách, se Československo poprvé od roku 1969 dostalo do hlavních zpráv západních médií. Tohle muselo vyvolat velké reakce nejen v Praze, ale také v Moskvě.

Konkrétní kroky vedoucí k vypuknutí kampaně v základních obrysech známe. V pátek 7. ledna 1977 se konala schůze předsednictva ÚV KSČ, předsedal jí Gustáv Husák, který měl k dispozici nejen zakládající prohlášení, ale také seznam prvních 242 zveřejněných signatářů. Tlustou černou fixou – jak známo, špatně viděl – si v něm zatrhal osoby, které byly známé. U některých si udělal vykřičník. Na zmíněné schůzi bylo rozhodnuto, že bude zvolena masivní ofenziva proti chartistům. Vedení KSČ k tomu vedlo několik důvodů. První byl mezinárodněpolitický: souvisel s výsledky helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V roce 1977 se připravovala následná schůzka v Bělehradě. Současně bylo krátce před inaugurací nového amerického prezidenta Jimmyho Cartera, který ve své volební kampani zdůrazňoval zvláštní roli lidských práv v mezinárodní politice USA. A do této situace přichází z Československa zpráva o vzniku nového hnutí obránců lidských a občanských práv. Úvodní prohlášení, které podepsalo 257 lidí – někteří původně nesouhlasili se zveřejněním svého jména –, označilo stav lidských práv v Československu za neuspokojivý. Dalším důvodem k zahájení kampaně proti Chartě 77 bylo složení jejích signatářů. Poprvé v sovětském bloku 14 členů bývalého vedení komunistické strany vystoupí veřejně s kritikou režimu. To se nikdy v komunistické zemi nestalo, předtím se jednalo vždy o jednotlivce, jakým byl například Milovan Djilas v Jugoslávii. Dnes bývá občas Charta 77 kritizována kvůli velkému počtu komunistů – ale právě to ji společně s několika dalšími okolnostmi tehdy paradoxně učinilo pro režim tolik nebezpečnou. A pak je tu třetí důvod, vnitrostranický. Husák, ač se to tak zvnějšku nejevilo, neměl ve vedení KSČ ani u Moskvy silnou pozici. Byl kritizován především zleva, že je moc měkký a málo revoluční. Chtěl tedy dát najevo, že umí přitlačit. A byl to on, kdo dal pokyn zvednout stavidla a použít všechny dostupné prostředky. Represivní a pak i ty, na něž se rovněž spoléhal: propagandistické – včetně rituálních slibů věrnosti. Poslední důvod ke kampani souvisel se snahou signatáře Charty 77 izolovat. Proto okázalé projevy loajality, především kulturních elit.    

Ano  a jejím vyvrcholením bylo to shromáždění v Národním divadle 28. ledna. Ale Anticharta byla doširoka se rozlévající kampaň, do níž měli být vtaženi všichni tzv. tvůrčí pracovníci, což se týká vás, pánové Justové…

V. Just: Já jsem to měl jednoduché. Já byl takříkajíc dobře „zašitý“ v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu české a světové literatury ČSAV. Bádal jsem si na svých malých scénách, které mi pořád nevycházely – kniha Proměny malých scén vyšla v roce 1984, ale ležela v nakladatelství od roku 1977. Také vědeckou kandidaturu mi vraceli, pořád jsem nebyl tzv. připouštěn. Vedle toho jsme vystupovali s bratrem po klubech a stále jsme se trochu báli – a trochu si koledovali –, že nás zakážou. Na schůze jsem zásadně nechodil, měl jsem pověst notorického neschůzovače, takže když ředitelka Ústavu Hrzalová (Hana Hrzalová, marxistická literární vědkyně a funkcionářka, pozn. red.) svolala na Strahov schůzi, kde se měla Anticharta podepisovat, prostě jsem tam nešel. A to je celé moje hrdinství…

To nikomu z vedení nevadilo?

V. Just: Nejspíš si toho prostě nevšimli. Nebo mě měli za beznadějný případ. Byl jsem taková persona… Taky je fakt, že jsem měl výborného bezprostředního šéfa, Vladimíra Procházku, otce nynějšího ředitele Činoherního klubu. Jednoho z těch několika opravdu slušných komunistů, které jsem potkal. No ale vybavuji si ilustrativní historku z té doby. V těch dnech za mnou přišel režisér Vlastimil Venclík a říká: Hele, okamžitě přeruš se svým bratrem spolupráci, on je na seznamech Anticharty, to je přece strašný, taková kolaborace. A druhý den si koupím noviny a v seznamech je kdo? Vlastimil Venclík…

No ale právě Vlastimil Venclík to neměl vůbec jednoduché…

V. Just: No právě, byl to jeden z nejšikanovanějších lidí na Barrandově. Natočil ještě před srpnem 1968 na FAMU grotesku Nezvaný host, jak se Landovský vbourá lidem do bytu a oni ho nemůžou dostat ven. To mu pak nemohli odpustit, nejdřív mu Vávra dal jedničku, pak ho vyloučil ze studia. K pořádné práci se vlastně nikdy nedostal.

O tom, jak se podepisovala Anticharta na Barrandově, se také vyprávějí různé historky.

J. Just: Když jsem se na začátku roku dozvěděl o Chartě, byl jsem nadšený a opravdu jí hrozně fandil. Václava Havla, tedy jeho hry, jsme dobře znali, vlastně jsme na nich vyrůstali…

Kahuda: Opravdu? Já jsem o něm do roku 1988 nikdy neslyšel.

Fakt? To se vám podařila pozoruhodná věc. To jste neslyšel o Zahradní slavnosti? Neposlouchal jste ani Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu?

Kahuda: To se přece vůbec nedalo. To byla propaganda. Samé žvásty. Navíc tam byl samý agent.

Blažek: Prosím, jaký agent byl ve Svobodné Evropě nebo v Hlase Ameriky v osmdesátých letech? To je nesmysl, v archivech není po ničem takovém ani stopa.

Kahuda: Tam toho fakt asi tak najdete… V papírech, který tam nechali estébáci? To jistě…

No, já vám, pane Kahudo, děkuji za tuto humoristickou vložku a poprosím pana Justa, aby se vrátil k tomu, jak došlo k jeho podpisu Anticharty…

J. Just: Jak jsem říkal, opravdu jsem byl na straně Charty, lidí jako Chramostová, Vaculík jsem si hrozně vážil. No ale pak přišla ta realita. To bylo strašné. Já jsem byl na Barrandově krátce, bylo mi přitom už pětatřicet a ta cesta k filmu nebyla jednoduchá. Nejprve jsem vystudoval chemii, ale to nebylo úplně pro mě. Pak jsem se napodruhé dostal na FAMU, tam mě učil Kundera, to jsem byl v sedmém nebi. No a nějakou dobu trvalo, než mě na Barrandov vzali, přijali mi scénář Jako jed, měli jsme malé dítě… Nechtěl jsem o tu práci přijít. Zároveň mi bylo opravdu těžko. Přitom když jsme to s kolegy probírali, většinou mávli rukou a říkali: No co, tak jim to podepíšeme. Tak jsme jim to nakonec podepsali, u výplaty, symbolicky. Víte, nakonec já opravdu myslím, že se nedalo dělat nic jiného než to podepsat. Díky tomu vynucenému podpisu jsem pak mohl dělat svoji práci. Kdybych to nepodepsal, nevím, jestli bych něčemu pomohl. To říkám se vším vědomím toho, jak to bylo celkově nemorální.

Znal jste ze svého okolí někoho, kdo to nepodepsal?

J. Just: Ivana Škapu. Ten to opravdu nepodepsal... a letěl. Byl pak zaměstnaný v rozhlase, v redakci rozhlasových her. Měli jsme potom spolu průšvih s mojí hrou Klauni a vlastenci, ve které – a správně – vedení našlo alegorii na poměry. Ivana za to chtěli znovu vyhodit, tentokrát z rozhlasu, dlouho se s nimi soudil. Myslím, že ho to stálo zdraví. Umřel v lednu 1990. Bylo mu čtyřicet.

Blažek: Ještě to nepodepsala Kristina Vlachová, která taky musela z Barrandova odejít. Pak ji vyhodili i z nakladatelství, když zadávala práci chartistům. V roce 1989 byla vrátná na studentské koleji. 

Vraťme se k tomu shromáždění v Národním. Ty záběry jsou skutečně truchlivé: většinou se ti lidé tváří velmi vážně, až jaksi vyděšeně. Třeba je to ale jen sugesce. Není to tak, že bychom si přáli, aby to tak bylo?

Blažek: Ne, mnozí ti lidé byli hluboce zasaženi a silně prožívali, že hrají v ponižujícím představení, do kterého je režim zatáhl. Stačí se na ně pozorně podívat, ta fyziognomie nemůže moc klamat. V Divadle hudby, kde se sešli zpěváci pop music, to už bylo u některých jiné. Tam někteří byli jakoby usměvaví a vypadají, že si to dokonce užívají.

Dejme tomu, že třeba na tváři inteligentnějších z nich se jistá nepohoda zjevuje – třeba u Miroslava Šimka a Luďka Soboty, ti tam sedí s výrazy jaksi zaskočenými.

J. Just: Odhaduji, že tak třetina by tam nikdy dobrovolně nešla a cítila se zahanbena – mluvím o Národním divadle. Na lidech jako Ladislav Pešek, Jiřina Šejbalová, Karel Höger je přímo vidět, jak trpí. Já jsem se teď zabýval Karlem Högerem a ten byl vlastně v permanentní nemilosti a měl stále problémy. Skončilo to nakonec tím, že mu Přemysl Kočí, ředitel ND, zakázal vystupovat a hrát jinde než v Národním divadle – pod farizejskou záminkou, že se má šetřit pro zlatou kapličku. Čili tenhle nesmírně jemný člověk byl stále ponižován, takže krátce před svou smrtí (zemřel 4. května 1977 – pozn. red.) z Národního odešel. Myslíte si, že takový člověk tam byl dobrovolně a že si neuvědomoval, o co jde?

Blažek: Ale také tam byli lidé, kteří se tváří zcela vyrovnaně, dokonce tam někteří spí. Protože tam bylo určitě dost lidí, kteří to brali jako pravidelnou rituální záležitost a na tomhle neviděli nic zvláštního. Nebo si té mimořádnosti všimli až dodatečně. Ale chci ještě připomenout, že kromě masáže v tisku, o níž se často hovoří, navíc paralelně probíhala různá vystoupení v televizi a rozhlase a to bylo často opravdu nehezké podívání. Například vystoupení Emila Zátopka.

A myslím, že se také zapomíná, že „výztuž“ Anticharty tvořila vrstva kulturní nomenklatury, složená ze spolehlivých sloupů normalizačního režimu, které byly dokonale ztotožněny s jeho politikou a samy ji též prováděly. Ti tam šli nadšeni. Byli to povětšinou tvůrci přísahající na kánon socialistického realismu v té nejklasičtější podobě: Ivan Skála, Jan Kozák, Josef Rybák, Bohumil Říha, Donát Šajner, Miloš Axman, Hana Hrzalová, Jan Hostáň a další a další. Sedmdesátá léta byla dobou jim zaslíbenou. Po protrpěných letech šedesátých se mohli vrátit na ztracené pozice státních prominentů.

Myslím, že zajímavá je rovina osobních vztahů. To, že se ti lidé navzájem znali nebo aspoň o sobě věděli. Vyprávěl mi jeden známý dramatik, jak jeden den podepsal Antichartu – a večer šel s jiným známým chartistou popíjet. I když tohle byla spíš výjimka. Ale taková ta atmosféra rodinné zrady, typická pro umělce, je myslím charakteristická.

Blažek: Vtipná je ta historka, jak ten samý den, kdy se v Národním divadle konalo popisované shromáždění umělců, se naproti ve Slavii dopoledne sešli chartisté, kteří odtamtud odcházeli na výslech do Bartolomějské. Byl tam Ludvík Vaculík, František Kriegel, Pavel Kohout, Pavel Landovský či Jan Patočka, prostě hlavní tváře Charty 77. Po nějaké době zjistili, že do Slavie přicházejí lidé v oblecích, mezi nimi jejich známí, především tedy Landovského většina herců dobře znala. To ještě ale ti chartisti nevěděli, o co jde. Pak se lidé v oblecích téměř naráz zvedli a odešli do Národního divadla. Večer se chartisté z televize dozvěděli, co se tam vlastně odehrálo a kvůli čemu tam ti lidé, často jejich známí, byli.

Ano, já jsem to na malém městě sledoval jako jedenáctiletý večer se svou mámou. A nevylučuji, že moji mámu možná i potěšilo, že po letech vidí v televizi Jana Wericha. Neboť si řekla: Sláva, zase se budou dávat jeho filmy, možná vyjdou i jeho knihy.

V. Just: Pro mě to naopak znamenalo pomalu konec světa. Protože pro mě a pro mého bratra byli Voskovec a Werich vším. Pro mě to byl symbol demokracie první republiky. A teď taková rána. Několik dní jsem z toho byl špatný. Po těch několika dnech jsem si řekl, že mu musím napsat dopis. Tak jsem sedl a vylil si do něj srdce: napsal jsem mu tam, jak jsem na nich vyrůstal, jak jsem o nich psal diplomku, jak jsem je léta studoval, prostě vyznání zklamaného milence. A představte si, když jsem to dopsal a už to dával do obálky, napsal jsem tam: V. J. Ne Vladimír Just, ale V. J. Já byl totiž předem podělanej…

No, to je dobrá pointa… To je, jako by Havel psal Husákovi a podepsal se V. H... Čeho jste se bál?

V. Just: Že to někdo uzme, že to někdo bude číst… Že mu čtou korespondenci. No a představte si, že profesor Matějka, který editoval Voskovcovu a Werichovu korespondenci, mi říkal, že ten můj dopis našel ve Voskovcově archivu v Bostonu. Což znamená, že mu ho tam asi Werich poslal.

O těch motivacích Jana Wericha se už psalo mnoho a jsou vlastně pochopitelné. Známá je i jeho snaha to pak nějak telefonicky napravit, jak známo předem marná. Jiná velká osobnost, mám na mysli Bohumila Hrabala, jenž nebyl sice v Národním, ale jehož jméno vyšlo v seznamech také, mohla způsobit také zklamání. I když on už si posypal hlavu o trochu dřív, když poskytl to podlézavé interview do Tvorby. 

Kahuda: Já neznám okolnosti, jak to bylo s Hrabalem. Ale četl jsem někde, že mu Jiří Kolář říkal, ať klidně podepíše, co chce, hlavně ať udělá všechno možný, aby mohl vycházet. Že každá zveřejněná stránka Hrabalova díla je důležitější než nějaké tanečky, na které si nikdo nebude pamatovat: Klidně jim jdi na ruku, tvé texty jsou tak důležité, tak významné, že to za to stojí. Víte, já když vás tak poslouchám, a myslím samozřejmě na to, jak je to všechno smutné, myslím na Jana Zábranu, jak on píše ve svých denících, že si nenechá vnutit ani na jednu, ani na druhou stranu. Že nebude hrát na jiném než na svém hřišti, že nebude pro ani proti, nechce být anti.    

Blažek: Nevím, jestli Zábranův postoj lze takhle redukovat. Existuje velmi krásná, ale současně nesmírně bolestná vzpomínková kniha dcery Jana Zábrany Evy, která popisuje, jak se táta v zimě 1977 nechával zapírat, aby se nemusel připojit ani k Chartě 77, ani k jejímu odsouzení. Jeho rodiče strávili ve vězení dvacet let. V denících píše, kde byli někteří signatáři Charty 77 v době, kdy jezdil do vězení. Chtěl bych ještě připomenout, že reakce na Chartu 77 byla skutečně pestrá. Existovali lidé, kteří kritizovali Chartu 77, aniž bychom je mohli jakkoli obviňovat z nějakého konformismu. Byli to například bývalí političtí vězni před pražským jarem, kteří nechtěli být ve společenství s Jiřím Hájkem, který v říjnu 1948 předkládal zákon 231/1948 Sb., na jehož základě bylo několik desítek osob oběšeno.

Kahuda: Jiří Hájek, to přitom byla klíčová figura Charty. O ní se skoro vůbec nemluví. Proč?

To si myslím, že se nedá takhle říct… Že by jeho jméno bylo nějaké tabu...

Blažek: Jiří Hájek byl jednou z postav únorového převratu v sociální demokracii a jeho podíl na propagandě v padesátých letech není zanedbatelný. Důležitou roli však sehrál během pražského jara jako ministr zahraničí, podepsal za Československo také mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. A pokud jde o tu klíčovost v Chartě, byl bych také zdrženlivější. Důležitý jistě byl, ale do Charty ho přizval Zdeněk Mlynář.

Kahuda: Ale kdo jsme, abychom to mohli soudit? Vždyť my jsme jen cucáci, obyčejní cucáci…

Blažek: Nijak vám nevyvracím váš názor na svou osobu, ale nevyjadřujte se v plurálu, stačí singulár.

Kahuda: Alespoň to uznejte, že zde byly a jsou geopolitické souvislosti. Nejsme Laputa, naše země se nevznáší ve vzduchoprázdnu! Vždyť tu byly dva mocenské bloky, které mezi sebou soupeřily, a tohle byl jen nějaký nepatrný záchvěv na těle netvora.

Pánové, vraťme se k tématu.

V. Just: Ano, vraťme se k tématu. Mluvíme zatím o těch, kteří podlehli. Ale byli lidé, kteří prostě nepodepsali. A nebyli to jen jednotlivci. Celé brněnské Divadlo Husa na provázku to prostě nepodepsalo. 

Jak se jim to podařilo?

V. Just: Prostě to nepodepsali. Oni tedy měli tu výhodu, že jednak byli z Brna a i tamní aparátčíci byli patrioti. A pak se velmi duchapřítomně jaksi chránili tím, že intenzivně spolupracovali se zahraničními divadly, z Polska, z Francie, z Holandska… Polívka byl už tehdy hvězdou mezinárodního divadla. Takže byli v jakési exkluzivní pozici. A i díky tomu na to prostě nepřistoupili. Něco podobného se podařilo za okupace – a k tomu bylo potřeba velké statečnosti – Andule Sedláčkové, která tehdy na tu heydrichovskou tryznu prostě nešla. A přitom se o ní píše jako o bulvární herečce, pomalu o šmíře. Statečně se choval za války i Eduard Kohout, který odmítl Moravcovi jet řečnit na manifestaci do Tábora.

Blažek: Ano, to jsou ale spíš výjimky a měla by jím být vzdána čest. Ovšem normou bylo podvolení. Anticharta není jen ta schůze v Národním divadle nebo v Divadle hudby. Byly to pak také desítky, možná stovky akcí po krajích a okresech. A to všechno musel někdo organizovat. Takže se do toho musely zapojit stovky, možná tisíce lidí. Byl to jakýsi mechanismus souhlasu, který se režimu podařilo obdivuhodně uvést do chodu.  

Kahuda: Jako když se uvádělo do pohybu Občanské fórum v roce 1989, vždyť se to pořád opakuje.

Vy si to nemůžete odpustit… Ale možná na tom něco bude. Kdyby nebylo Charty, nebylo by Anticharty. A nebylo by ani sametového listopadu ’89, kde mnozí signatáři Anticharty chtěli sehrát o to větší roli. Tak buďme rádi.