Knihkupec a bruselský byrokrat ohrožuje Angelu Merkelovou

Jsem Martin Schulz, váš Antitrump

Knihkupec a bruselský byrokrat ohrožuje Angelu Merkelovou
Jsem Martin Schulz, váš Antitrump

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Do německé politiky vletěla kometa a nad pokračováním kariéry „nejmocnější ženy světa“ Angely Merkelové se rázem objevil otazník. Martin Schulz byl do konce loňského roku předsedou Evropského parlamentu, teď se po letech vrací na domácí půdu – a hned jeho sociálnědemokratická strana (SPD) v některých průzkumech dramaticky vylétla, z úrovně mezi 20 a 22 procenty na 28–30, v jednom průzkumu na 31 bodů.

Náskok křesťanskodemokratického bloku CDU/CSU kancléřky Merkelové se z obvyklých 15 procent smrskl na jedno dvě procenta, a v senzačním průzkumu společnosti INSA ze začátku února SPD dokonce o bod vedla; něco takového se jí stalo naposledy před deseti lety. Z velké míry je to Schulzova osobní zásluha: na přímou otázku, kdo by byl lepší kancléř, mu dává přednost 50, zatímco Merkelové pouhých 34 procent Němců.

Do německé politiky vletěla kometa a nad pokračováním kariéry „nejmocnější ženy světa“ Angely Merkelové se rázem objevil otazník - foto: reuters

Jen za první dva týdny po zjevení Schulze prý do SPD vstoupilo 4200 nových členů (tady je co napravovat, za poslední čtvrtstoletí se členská základna smrskla víc než o polovinu – z 940 na 430 tisíc). Sociální sítě zažívají schulzománii, přenesla se odtud i do velkých médií. Byla by vlastně úplně přirozená – SPD je druhá velká „lidová“ strana, a protože CDU má kancléřku už dvanáctým rokem, přišel čas na změnu. Merkelová sice zůstává populární, ale hodně se za ta léta okoukala. Přesto je ta schulzománie zvláštní a v Evropě nevídaná. Kometa Schulz je typově funkcionář okresního výboru, názorově jeden z nejfanatičtějších „Evropanů“ dokonce i v Bruselu.

V době, kdy se Amerika a Británie politicky radikálně odstřihly od levicově-liberálního paradigmatu a internacionalismu, Němci propadají kouzlu člověka, který to paradigma ztělesňuje se všemi jeho limity. Západ, k němuž jsme se 27 let vztahovali, se ocitá v napětí mezi dvěma krajními póly. O Donaldu Trumpovi už byly popsány tuny papíru, ale kdo je Martin Schulz?

Klinika – knihkupectví – radnice

První odpověď zní: jeden ze služebně nejstarších eurokratů. V Evropském parlamentu od roku 1994 do minulého měsíce strávil přes 22 let. Němci zůstávají posledním velkým národem v Evropě ochotným považovat kariéru v evropských institucích za bonus, cestu k rozvoji osobnosti, za způsob, jak poznat svět.

Z křesla starosty čtyřicetitisícového německého města Würselen Schulz povýšil rovnou do Bruselu, ale to je prý výhoda, aspoň nestačil svůj pohled zdeformovat pobytem v berlínské bublině a svou vlast dokáže pozorovat optikou malého člověka.

Sám disponuje životním příběhem někoho, kdo v dětství musel zápasit s nepřízní osudu, a přesto to někam dotáhl. Takové životopisy byly mezi sociálnědemokratickými lídry běžné v dobách, kdy jejich strana ještě reprezentovala dělnickou třídu, a jistě i proto je Schulz uvnitř SPD dnes tak oblíbený. Narodil se do rodiny policisty ve vesničce Hehlrath, pár kilometrů od hranic s Lucemburskem. Schulzovi bydleli ve služebním bytě přímo nad policejní stanicí. Na dohled od bytu začínal povrchový hnědouhelný důl. Rodina byla politicky smíšená, otec sociální demokrat, matka konzervativní katolička (a členka CDU). Martin studoval na katolickém gymnáziu. Dvakrát však propadl, gymnázium nedokončil, nemá maturitu, a tím pádem ani vysokou školu.

Jeho PR kampaň tvrdí, že problémy ve škole byly dány láskou k fotbalu. Hrál na postu obránce v místním oddíle a snil o kariéře profesionálního fotbalisty, než si ovšem zranil koleno a s fotbalem byl konec. Ale třeba Schulzovi nevyhovoval katolický ráz školy, možná mu prostě nešlo učení. Ještě uvidíme, že dodnes trpí kognitivními potížemi.

Začal se učit na knihkupce a přitom propadl alkoholu. Věci prý zašly tak daleko, že v noci 26. července 1980 – jeho marketéři z nějakého důvodu považují za nutné uvádět přesné datum – chtěl čtyřiadvacetiletý Schulz spáchat sebevraždu. Naštěstí byl u toho starší bratr Erwin, který mu ji rozmluvil, a pak ho dokonce přemluvil k nástupu na psychosomatickou kliniku. Doktoři Martinovi podle jeho vlastních vzpomínek vysvětlili, že zdrojem duševních potíží bude v jeho případě nejspíš mezera mezi snovými představami o sobě a tím, na co opravdu má. Politik tvrdí, že se na klinice naučil dívat se na sebe realisticky. Opět – viz dále.

Rok 1980 je každopádně rokem obratu, Schulz se po čtyřech měsících strávených na klinice vrací do života, seznamuje se s vystudovanou krajinnou architektkou Inge, po svatbě s ní má dvě děti. Zakládá si ve Würselenu knihkupectví a v něm prý dohání chybějící univerzitní studia tak, že v podstatě knihu po knize přečte regály, které ho v práci obklopují. Angažuje se v místní politice, samozřejmě u SPD, v roce 1987 vyhrává volby ve městě a stává se starostou.

O sedm let později přichází do Evropského parlamentu, nejprve samozřejmě jako řadový poslanec, ale v roce 2004 se stává šéfem socialistické frakce a roku 2012 předsedou parlamentu. Mezitím se stačí proslavit slovní potyčkou s italským premiérem Berlusconim, který mu na jeho výtky, že se obklopuje mafiány, odpovídá známým bonmotem, že Schulze navrhne do filmu o koncentračním táboře, kde je ještě neobsazená role kápa. Střetem s nemilovaným italským premiérem se proslavil doma i v Bruselu, v jiných zemích EU, především v Británii, začal být symbolem unijní nadutosti.

Evropan srdcem i peněženkou

Je v podstatě zbytečné vypisovat jeho jednotlivé názory během oněch 22 let v Bruselu. Schulz vždycky, v každé situaci žádal víc Evropy. Od začátku krize eurozóny v roce 2010 nejenže byl pro úlevy Řecku, to byl koneckonců vzhledem k výsledkům úsporné politiky naordinované mezinárodními věřiteli správný odhad. Ale Schulz také opakovaně podpořil zavedení eurobondů, tedy společných evropských dluhopisů. Krize na Ukrajině využil k volání po evropské armádě, velitelstvích, jež by sídlila v Bruselu. (Přitom v Bruselu, v jiné čtvrti, sídlí NATO.)

Jako nikdo předtím bojoval za posílení vlivu Evropského parlamentu. Když při jednom klíčovém jednání měli premiéři klíčových zemí zůstat mezi sebou, odmítl opustit místnost se slovy: „Já jsem parlament. Jestli mě vyhodí, sednu si před dveře s cedulí: Toto je demokracie v pojetí Angely Merkelové.“ Nenechal se zmást slabou a stále slábnoucí legitimací od voličů. V roce 1994, kdy Schulz do EP pronikl poprvé, šlo v jeho relativně uvědomělém Německu k volbám ještě slušných 60 procent, naposledy v roce 2014 to bylo 48 procent. Číslo pro celou EU – 42 procent. A to před dvěma lety obě hlavní frakce, tedy evropští lidovci a evropští socialisté, zkoušeli vybudit zájem voličů hrou na volební celoevropské lídry.

neotřesitelnou pozici angely merkelové může nyní ohrozit martin schulz - foto: reuters

Tím socialistickým byl Schulz, toho, že je Spitzenkandidat, si nicméně všimli jen voliči v Německu, pokud ovšem narazili na billboardy SPD s doporučením, že hlas pro Schulze je jediná možnost, jak zajistit, aby v čele Evropské komise stál – „Němec“. V konečném součtu měli lidovci víc hlasů, Evropskou komisi tedy vede Schulzův přítel, křesťanský demokrat Jean-Claude Juncker. Schulz zůstal předsedou Evropského parlamentu, navíc musel slíbit, že uprostřed volebního období přepustí křeslo kandidátovi lidovců.

Během migrační krize Schulz natvrdo požadoval tzv. solidaritu od východoevropských členských zemí, tedy kvóty na běžence. Jinak prý bude potřeba to Východoevropanům spočítat u dotací v příštím unijním rozpočtu. Migrační příval z Orientu a Afriky nepovažuje za migraci do sociálních systémů, ale za přistěhovalectví stoupenců evropské integrace. Loni v červnu při jednom svém projevu v Heidelbergu, kde se věnoval nebezpečí euroskepticismu, mimo jiné řekl: „Co s sebou uprchlíci přinášejí k nám, je cennější než zlato. Totiž přesvědčení, ne přesvědčení, neoblomnou víru v sen o Evropě. Sen, který my jsme nějak poztráceli.“

V tomto se samozřejmě do jisté míry odráží německý názorový mainstream, ale ta verva je osobní. Schulz na rozdíl od mnoha německých politiků vládne několika cizími jazyky (udává jich pět, z toho u tří – francouzštiny, angličtiny a italštiny – víme, že má aktivní znalost, holandštinu a španělštinu ovládá zřejmě spíš pasivně). Český europoslanec Jan Zahradil z ODS, názorově na druhém břehu, mu atestuje lidskou slušnost a příjemné chování. Bruselský svět je pro Schulze evidentně místem, kde se mu po ztraceném mládí podařilo dovršit svou resocializaci.

Spojuje se mu tady v jedno historický pokrok a osobní materiální úspěch. V roce 2014 například vyšlo najevo, že jako předseda EP inkasoval nezdaňované diety 304 eur za každý den v roce, ať už se zdržoval v Bruselu, nebo řekněme doma ve Würselenu. Když věc praskla, tvrdil, že s dietami se snažil skoncovat už dřív, bohužel se mu nepodařilo tu snahu jakkoliv prokázat. V Bruselu se mu líbí natolik, že i s přesunem do německé politiky si to loni málem rozmyslel, když se chvíli zdálo, že by nakonec oproti původní kabinetní dohodě s lidovci mohl v čele europarlamentu pokračovat až do příštích voleb v roce 2019.

Současně ale tento muž, který neustále klade takový důraz na nadnárodní spolupráci a varuje před regresem zpátky k omezeným národním státům, nikde jinde v cizině než v Bruselu (a Štrasburku, kam se EP měsíc co měsíc na několik dní přesouvá) nežil. Nemá z Evropy a širšího světa žádnou autentickou zkušenost, nepočítáme-li školní výměnný pobyt ve Francii a víkendový dům, který si kdysi pořídil v Bretani.

Přijímám kulturní válku s Amerikou

V klíčových otázkách dneška – evropská integrace, krize eura, migrace do Evropy – je Schulz merkelovštější než Angela Merkelová. Tady důvod pro to, že ji tak drtivě poráží v popularitě, nenajdeme. Ani programatika nám nedá uspokojivou odpověď. SPD koneckonců od roku 1998 s výjimkou čtyř roků vládne, buď jako menší, nebo přímo jako kancléřská strana. Schulz nově klade důraz na slovo spravedlnost, čímž podle svých slov rozumí především to, že se má dělat politika pro většinu, která chodí do práce a chová se podle pravidel, a proti kriminálním živlům (včetně „ochmatávačů před nádražím“ – narážka na silvestr 2015 v Kolíně nad Rýnem a signál voličům, že při všem svém nadšení z migrantů rozumí i jejich obavám) a hlavně proti manažerům velkých koncernů.

heslem jeho kampaně a šifrou příznivců na sociálních sítích je zkratka mega - make europe great again. německo od konce loňského roku doslova ujíždí na mohutné protitrumpovské vlně - foto: reuters

Vůbec nadnárodní firmy, které někde vytvoří zisk, ale tam někde neplatí daně – i to je Schulzovo téma. Kdo ale takovou prioritu může věřit politikovi poté, co v Evropském parlamentu zablokoval ustavení vyšetřovací komise proti svému už zmíněnému příteli a dalšímu velkému Evropanovi Jeanu-Claudu Junckerovi, který po léta v Lucembursku umožňoval velkým firmám vyhýbat se placení daní jinde?

Ne, za schulzománií musí být ještě něco. Na rozdíl od Merkelové, která je jako řečník většinou banální, Schulz mluvit umí, vášnivě a srozumitelně. A protože ho na rozdíl od Merkelové netíží ani diplomatické ohledy, ani proamerický instinkt, který by možná získal, kdyby tak jako ona musel kdysi žít život řadového nestraníka za železnou oponou, má dnes oproti kancléřce tu ohromnou výhodu, že si může dovolit ostře kritizovat Trumpa. Heslem jeho kampaně a šifrou příznivců na sociálních sítích je zkratka MEGA – Make Europe Great Again. Vyrvat Trumpovi jeho ústřední heslo z prezidentské kampaně a použít ho na Evropu má být parodie na soupeře i oznámení vlastní pozice.

Německo od konce loňského roku doslova ujíždí na mohutné protitrumpovské vlně. Merkelová dala hned po prezidentských volbách najevo jistou distanci vůči vítězi, když Trumpovi nabídla spolupráci na základě „respektu k právu a lidské důstojnosti, bez ohledu na původ, barvu kůže, náboženství, sexuální orientaci a politický názor“. Ale veřejné mínění doma chce víc. Pětasedmdesát procent Němců nesouhlasí s Trumpovou politikou, za důvěryhodného spojence považuje Spojené státy pouhých 22 procent Němců, zatímco na konci Obamovy vlády to bylo téměř 60 procent.

V klíčových médiích se na privilegovaných místech setkáte s naprosto neuvěřitelnými texty. Der Spiegel upoutal v minulém čísle obálkou, na níž stojí Trump v póze bojovníka Islámského státu, v pravé ruce zakrvácený nůž, v levé uříznutou hlavu sochy Svobody. Mohla to být provokativní nadsázka, kdyby se o pár stránek dál neskrýval úvodník šéfredaktora Klause Brinkbäumera. Ten v něm píše, že v každém životě dříve nebo později nastává zkouška charakteru.

A že Německu teď bohužel nezbude než se postavit 45. prezidentovi USA, jejž Brinkbäumer charakterizuje jako patologického lháře, rasistu, osnovatele státního puče, stoupence „neliberální demokracie nebo něčeho horšího“, člověka, který nerespektuje klimapolitiku, takže příští čtyři roky mohou být „vážně nebezpečné“ pro planetu Zemi. Postavit koalici nepůjde samozřejmě bez spolupráce zbytku EU, ale taky „s asijskými a africkými partnery“ (na prvním místě se tu myslí Čína). Přitom „Německo alianci proti Donaldu Trumpovi postavit musí, jinak totiž taková aliance nevznikne“.

Výživný je i druhý velký týdeník, Die Zeit, kde úvodník z 6. února končí tímto staccatem: Globalizace si žádá více, nikoliv méně mezinárodní spolupráce – v daních, klimatické a migrační politice. „Vysvětlit toto nejmocnějšímu muži světa bude úkol i pro německou kancléřku. V ideálním případě dobrými argumenty, v případě nouze i politikou, která cenu za izolaci z Trumpova pohledu alespoň vyžene nahoru. Pro americké koncerny, jako je Facebook nebo Google, je Evropa důležitý trh, Američané v mnoha zemích světa udržují vojenské základny, používají špičkové technologie z Německa. Nemusí to tak být napořád.“

nová naděje spd. zde martin schulz jako volební lídr do evropského parlamentu v roce 2008 - foto: reuters

Všimněme si plynulého přecházení mezi Evropou a Německem, dokonce Německem a světem. Probouzí se tu po válce dlouho nepředstavitelná touha mnoha Němců hrát na světové scéně prim. A Schulz se svým rozhledem knihkupce, který v práci neřízeně četl a pak se shodou okolností ocitne v čele bruselského skleníku, na tu touhu dychtivě reaguje.

V rozhovoru pro stejné vydání Spiegelu, z jehož obálky Trump máchá zakrváceným nožem, designovaný předseda SPD slíbil, že až se stane kancléřem on, bude vůči Washingtonu bojovnější než Merkelová a kulturní válku, již americká vláda právě začala, sebevědomě přijme. Jeho vývody nabírají místy misionářský charakter: „Není přece možné, aby člověk přísahal na ústavu, a pak nechápal, že naše ústava patří k ústavám s největším důrazem na svobodu, celosvětově. Jako premiér takové země musím bojovně vystupovat proti všem, kdo tento model tolerance a otevřenosti (...) zpochybňují.“

Zdá se, že tato agresivita, která se kongeniálně doplňuje s agresivitou jednotlivců v Trumpově vládě a koneckonců i prezidenta samotného, je v Německu tím pravým důvodem pro raketový vzestup SPD. Ať už schulzománie vydrží do voleb za osm měsíců, nebo ne, máme v ní znepokojující doklad rychlosti, s níž se dnes od sebe německá část Evropy a anglosaská civilizace odpojují.