Minulý rok byl jedno velké překvapení, co událost, to dechberoucí rána na solár. Jinak, než předpovídaly průzkumy, dopadly všechny projevy lidové vůle: brexit, Trumpovo zjevení, ústavní referendum v Itálii, ba i rakouské prezidentské volby. Ve filozofii z podání Karla Poppera a v populární politologii úsilím Nassima Taleba se uhnízdil pojem „černá labuť“ znamenající jakékoli nečekané faktory, jež náhle vstupují do zaběhnutých politických a ekonomických dějů a lámou je přes koleno. Je téměř jisté, že řádění „černých labutí“ bude pokračovat také v letošním roce plném osudových voleb, kam se člověk podívá. Nebyla by to ovšem žádná překvápka, kdybychom je mohli předem pokládat za hotovou věc a bezpečně zakalkulovávat do svých plánů. Když chcete rozesmát Hospodina, vyprávějte mu o svých záměrech…

Nelze vyloučit, že černá labuťata předvedou svůj líbezný taneček také na jevišti již slavnostně vyzdobeném k nadcházející premiéře. Tím jevištěm jsou vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy. Forbína je čistě uklizena, kulisy natřeny v potěmkinském duchu, jednotlivé výjevy rozepsány a odzkoušeny, leč mnohé naznačuje, že kus bude propadák.

Mnozí u nás vážně věří, že Rusko je země na vzestupné dráze a Putin že kráčí od jednoho vítězství ke druhému. Na přímou žádost o příklady překvapivého zdaru v jakékoli oblasti si takoví obdivovatelé Putina většinou poklepávají na čelo: Copak vítězné tažení v Sýrii není dostačujícím důkazem zdrcující úspěšnosti současného Ruska? No, není. Zaprvé tažení ještě před vítězstvím končí stаžením, zadruhé odcházející Obama záludně přihrával protihráčům, kde mohl, zatřetí ruské základny byly už v minulosti nejednou roztroušeny po zeměkouli od Vietnamu přes Afriku po Kubu a Venezuelu – a kdo si na to dnes vzpomene? Pro pozorovatele zírajícího na planetu z oběžné dráhy zůstávají skryty tektonické posuvy, pnutí zemských ker a probouzení podmořských sopek, leč jen to je důležité z hlediska schopnosti předpovídat bořivé zemětřasy.

O stavu Ruska nám více než neutichající televizní jásot řeknou demografické a sociologické ukazatele, třeba z oficiální statistické ročenky – čísla porodnosti, úmrtnosti, věk dožití, počty vražd a sebevražd, psychických onemocnění, notorického alkoholismu a drogových závislostí, přiznaná degradace školství a zdravotnictví. Patnáct milionů pravidelných pijanů, jimž místo vodky stačí kosmetické náhražky s příchutí hlohu – toť předvoj země vstávající z kolenou a padající na hubu. Právě proto před několika lety vstoupila moc na cestu válečných dobrodružství, aby drogou televizních válečných oslav otupila vědomí a umrtvila nerv národa hnaného do záhuby.

Divoké sny zůstanou jen sněním

Ale cožpak vítězství Donalda Trumpa v Americe není dostatečnou náplastí na všechny vředy svrabu a neštovic? Devátého listopadu loňského roku „liberální demokrat“ Vladimir Žirinovskij v bufetu Státní dumy objednal pro své kolegy tucet beden šampaňského a s pohárem v ruce si připil na úspěch Ruska v amerických volbách. Poněkud neadekvátní euforie ruského nacionalisty trochu připomínala záchvat štěstí Josepha Goebbelse, který svého času vtrhnul do vůdcova bunkru s bujarým pokřikem: „Roosevelt je mrtev! Teď už nic nestojí v cestě našemu vítězství.“ Psal se 13. duben roku 1945. Vůdce se na něho podíval nevidoucíma očima. Zrovna přemýšlel o tom, jaký druh sebevraždy má zvolit.

Je třeba říct, že Trump sám nejednou poskytoval Rusům důvody pro sebeklam. Často opakoval před zvolením i po něm stejnou mantru, kterou zdatní kremelští propagandisté dlouho nasazovali jako roupy do hlav amerického establishmentu: „Největším nebezpečím pro Západ je přece Islámský stát. Putin proti němu válčí, tudíž se musíme oprostit od drobných a podružných různic s Moskvou kvůli Ukrajině nebo titěrným baltským státům a soustředit se na společný boj s terorismem. Rusy k tomu prostě potřebujeme!“ Tato slova zní uším kremelským jako rajská hudba, jako předtucha orgastického vyvrcholení. Vždyť „oprostit se od drobných a podružných různic“ neznamená nic jiného než dosáhnout kýženého druhého vydání Jalty. Znamenalo by to nové rozdělení světa na zóny vlivů, uznání celého postsovětského prostranství jako sféry svrchovaných zájmů a hegemonie Ruska, jeho vítězství v hybridní válce a bezpodmínečnou kapitulaci Západu.

Brzy bude zřejmé, že nic podobného se konat nebude. Že divoké sny zůstanou právě jen sněním. Trump za to nemůže. Může za to samotná ruská realita, seizmické procesy probíhající v její hloubce a z vesmíru nepostřehnutelné. Všichni američtí prezidenti za poslední čtvrtstoletí začínali pokusem o domluvu s Ruskem. Clinton, oba dva Bushové i Obama bájili o zahájení nové éry v americko-ruských vztazích. Světy leží mezi Obamou silácky vyhošťujícím Putinovy zvědy a Obamou, který na podzim roku 2012 šeptem povzbuzoval svůj protějšek v domnění, že mikrofony jsou vypnuty: „Dočkej času, Vladimire! Až budu znovu zvolen, všechno se rázem změní k lepšímu.“ Všichni prezidenti, ač jim to nebylo milé, nakonec kremelské vedení zklamali, protože to po nich žádalo nemožné. Nejenže Moskva chtěla, aby ji Washington upřímně miloval. Jak vtipně postřehl Milan Kundera již před půlstoletím ve slavné eseji Únos Evropy, Rusko vždy žádá vyznání vroucí lásky od toho, koho zrovna znásilňuje. Věc je horší: Rusové žádali po Američanech, aby zařídili, že je budou milovat jejich vlastní sousedé – Ukrajinci, Bělorusové, Gruzínci, Kazaši, Moldavané a jiní. A tuto službičku jim žádný americký prezident poskytnout nemohl. Dominovat na postsovětském prostranství, to byla umanutá snaha a smysl zahraniční politiky všech kremelských pánů. Nikdy si nedali námahu podívat se pravdě do očí a vinu za všechna svá „ponižování“ svalovali na „nepřejícné“ Američany. Pravda je však prostá jako facka. Na postsovětském prostranství – ostatně stejně jako v jakémkoli jiném koutě světa – takové panovačné Rusko nikdo nemá rád. Zásah do krvavé náboženské řeže na straně řezníka Asada a fanatických íránských ajatolláhů jen dokresluje tuto smutnou pravdu. Skočit po hlavě do nepřehledné blízkovýchodní vřavy coby jeden z rváčů, to byl jediný způsob, jak zvýšit svou vážnost ve světě.

Vůle porazit staršího bratra

Nová ruská politická elita, ješitná a zbabělá zároveň, těkající mezi lyžařským rájem v Courchevelu a věznicí v Lefortovu, není schopna pochopit a uznat, že je trapná a žalostná ve svém nároku být učitelem života a středobodem přitažlivosti v postkomunistickém světě. Coby vzor hodný následování nemůže Putinovo Rusko být přitažlivé pro nikoho – ani pro Ukrajince nebo Gruzínce, kteří si zvolili evropský směr vývoje, ba ani pro středoasijské diktátory, již nad sebou nepotřebují pána v Kremlu. Nikdo nemá důvody k lásce, leč mnozí mají důvody k opovržení a nenávisti. A žádný Trump nemůže „vrátit“ Ukrajinu Rusku, i kdyby si to nakrásně přál. Válka s Ukrajinou je prohraná jednou provždy, za všech okolností. Správně to pochopil a trefně vyjádřil jeden z těch, kdo konflikt pomáhali zažehnout a nejednou se s puškou v ruce účastnili donbaské honitby – spisovatel a hrdý fašista Zachar Prilepin: „Ukrajinci ucítili, že nejen vášnivě chtějí, ale taky jsou s to porazit ‚staršího bratra‘ a navždy mu vzít chuť být ‚starším bratrem‘. Ukrajinci se cítí být stejně nezdolní a zapálení jako staří Řekové a chovají se tak, jako se vždy chovali Rusové v osudových okamžicích svých dějin. Vsadili do zápasu nejen hodně, vsadili absolutně všechno, co mají, včetně svých životů. Vlastenecký vzmach na Ukrajině vyhrává nad naším erárním patriotismem o deset bodů, o tisíc decibelů a o dva tisíce wattů!“ Když ne lásku Ukrajinců, pak aspoň nějaký drobný dáreček Trump Putinovi ovšem dát může – třeba uznat anexi Krymu. Nebo zrušit sankce. Bude to sice vypadat poněkud nejapně: Ameriku by takový krok dostal do pochybné společnosti Nikaragui, Venezuely, okolí Damašku a ostrova Naurus, neboť jen malá hrstka zoufalců z celého širého světa obsazení Krymu akceptovala – ale budiž. Ukrajina Trumpovi asi nestojí za řeč, o její existenci se nejspíš dozvěděl teprve nedávno. Ale je tvrdým obchodníkem zvyklým na neústupné handlování a ví, že něco je vždy za něco. Má pocit, že by bylo dobré válčit s Islámským státem rukama Kremlu. Avšak nechce-li být později obviněn z dětinské blamáže, bude se muset nejdřív obeznámit s materiály, které na Putina shromáždily americké tajné služby.

To znamená, že v tlusté složce finanční rozvědky musí narazit na údaje o tom, jak Bašár Asad podporovaný Kremlem čile uzavíral s Islámským státem výhodné obchody. Zjistí, že významný, ba možná rozhodující podíl teroristické armády tvoří občané Ruské federace a některých jiných bývalých sovětských republik, kteří byli ruskou rozvědkou vybaveni zahraničními pasy a náležitými legendami a vysláni na Blízký východ coby svého druhu „vojíni-internacionalisté“. Z předložených statistik a map se snad dozví i to, že ruské letectvo v Sýrii se zaměřovalo takřka výlučně na ničení živé síly a infrastruktury těch sunnitských povstalců, kteří reálně válčili jak s Asadem, tak s Islámským státem. Dozví se snad i o těch podezřelých okolnostech, za nichž bylo město Palmýra bez boje vydáno islamistům s celým arzenálem zbraní, a to včetně protivzdušných raketových komplexů S-125. Nejmodernější zbraně tam uskladnila ruská armáda, aniž by jim zajistila náležitou ostrahu. Místo toho na pozadí antických ruin uspořádala pompézní orchestrální produkci. Nebudou v té složce asi chybět ani příklady cynického vydírání politického vedení Evropy a Spojených států kremelskou propagandou, která po každém vydařeném velkoatentátu islamistů činí průhledné narážky na to, že stačí zrušit sankce a uznat ruské nároky na „blízké zahraničí“, a útoky přestanou dříve, než se řekne švec.

Vědomosti, jak známo, rozmnožují smutek. Může se stát, že i dílčí poznání pravdy způsobí, že Trump pojme vážné pochybnosti, zda vůbec potřebuje takového spojence v boji proti Islámskému státu. O to více, že jeho vlastní blízkovýchodní agenda zahrnuje hned jako druhý bod zúčtování s íránským teokratickým režimem, inspirátorem a hlavním beneficiářem válečných zločinů proasadovské koalice v Sýrii. Není náhodou, že první, kdo uspořádal vítěznou přehlídku svých oddílů na pozadí ještě doutnajících trosek a popravovaných obránců Aleppa, byl matador mezinárodního terorismu, legendární Kásem Sulejmání, velitel hrdlořezů z jednotek al-Kuds, které jsou součástí íránských Revolučních gard. Je to tentýž Sulejmání, který v létě roku 2015 navštívil Moskvu, aby přesvědčil Putina o benefitech plynoucích z jeho vstupu do sektářské války. A je to tentýž muž, jenž přivedl šíitské milice z Iráku a Libanonu na samé hranice Izraele.

Kissinger opět na scéně

Donald Trump nejspíš bude stejně lpět na bombastickém setkání s Vladimirem Putinem, i když bude obtěžkán nepříjemnými poznatky. Trump má totiž vlastní velkolepou agendu, v níž je Putinovi přiřčena důležitá role. Je uchvácen příběhem o tom, jak v roce 1972 tehdejší prezident Nixon uskutečnil návštěvu Pekingu, která změnila dějiny druhé poloviny 20. století a předurčila výsledek studené války. V naději na stejný efekt chce Trump po padesáti letech zopakovat státnické gesto. S tím rozdílem, že místo Číny zaujme Rusko. Trumpovi dnes externě radí tentýž mudrc z hory, který tehdy vnukl velkolepý nápad Nixonovi – Henry Kissinger, 93letý veterán americké diplomacie s věhlasem nepřekonatelného vyjednávače. To on dojednal podmínky ukončení vietnamské války. Už jen odborníci si pamatují na to, že mír jakoby domluvený čtyřmi stranami vietnamského konfliktu byl pro komunistický Vietnam jen druhem válečné lsti, že místo dojednaného spořádaného odchodu se konal hanebný bezhlavý úprk Američanů a že ze čtyř signatářů dohody dnes žije toliko jeden – právě Henry Kissinger, nositel Nobelovy ceny míru. Že ze čtveřice mírotvůrců zůstal naživu sám, není pouze zásluhou jeho genetické výbavy, nýbrž i výsledkem toho, že dva ze tří vietnamských signatářů zemřeli po vítězství komunistů na popravišti nebo v tygřích jamách – ačkoli právě jím skvělé dojednána Pařížská dohoda měla zaručit osobní bezpečnost.

V roce 1972 Kissingerův kongeniální majstrštyk spočíval v tom, že nabídkou partnerství Spojené státy povýšily velmocenské postavení Číny a vtáhly ji do hry proti v té době nebezpečnějšímu nepříteli – Sovětskému svazu. Taktika zafungovala: Sovětský svaz byl ve studené válce poražen a posílená Čína mohla nastoupit svou současnou vzestupnou dráhu. Jako každý starší člověk se Henry Kissinger domnívá, že co bylo účinné za jeho mládí, musí být účinné i nyní a chce trik zopakovat: v zápase s druhou nejsilnější velmocí hodlá dostat na stranu Ameriky tu třetí v pořadí. On sám svůj díl práce již vykonal: během častých návštěv ujistil Putina, že je schopen povýšit Rusko tak, jako kdysi povýšil Čínu. Ješitnému Trumpovi, který sní o geopolitických triumfech, vsugeroval, že čínské hrozbě lze odolat tak, že se na stranu Ameriky postaví ctižádostivý Putin se svou upadající, leč stále ještě rozsáhlou říší.

Je to takřka učebnicový příklad toho, že se v politice nedá dvakrát vstoupit do stejné řeky. Románek, jaký proběhl mezi Nixonem a Maem, se nemůže opakovat mezi Trumpem a Putinem, i když se dobrý samaritán Kissinger snaží dostat je na jedno lůžko. Svět se za půlstoletí změnil k nepoznání a milostný trojúhelník dávno nefunguje tak, jak fungoval v dobách Kissingerova mládí. Zatímco tehdejší Sovětský svaz byl především ideologickým protivníkem, nositelem vize budoucnosti, jež se zdála být nebezpečně uskutečnitelnou alternativou vůči vizi západní, Čína je soupeřem především ekonomicko-velmocenským, ideologie pro ni hraje zanedbatelnou roli. Čínská přízeň se dala tehdy snadno získat mimo jiné také proto, že chudá země se nacházela se svým severním sousedem v latentním válečném konfliktu o území a v ideologickém sporu o komunistické prvorozenství. Pro zamýšlený hospodářský zázrak Čína nutně potřebovala americké odbytiště. To všechno mezitím zgruntu a nenávratně pominulo. Rusko dávno zdaleka není tím klackem, co se dá hodit Číně pod nohy. Putinův autokratický oligarchický režim se pevně usadil a měnit hospodářský řád nehodlá a neumí. Amerika pro něj není odbytištěm ničeho: fosilních surovin a zbraní je tam dostatek a po matrjoškách zase tak velká sháňka není, aby se kvůli nim rušila osvědčená spojenectví. Putin by musel zešílet, kdyby na vteřinu připustil možnost vyměnit přízeň Pekingu za příslib nejisté Trumpovy lásky. Je umanut asijskou cestou vývoje, žije s hlavou obrácenou na Východ. Venkoncem celý kyjevský Majdan se strhl kvůli snahám vlákat Ukrajinu do Putinova projektu Eurasijského svazu. Bez politického svazku s Čínou by byla vážně ohrožena Sibiř: v dlouhodobém výhledu se nedá udržet takřka liduprázdné území rozlohou srovnatelné s celými Spojenými státy. Zkrátka rusko-americké spříseženství proti Číně nedává smysl, nebyl by to sňatek z rozumu – a v politice jsou životaschopná jen taková manželství. Líbánky mezi Trumpem a Putinem skončí, jakmile se označí neúprosné mantinely reality.

A pak z dalekých zimovišť přiletí černé labutě – a to teprve bude tanec.