Těžký život muslimských žen, které se odvážily promluvit

Mírný pokrok v mezích Koránu

Těžký život muslimských žen, které se odvážily promluvit
Mírný pokrok v mezích Koránu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Necla Keleková, s níž Týdeník Echo na předchozích stránkách otiskuje rozhovor, má to privilegium, že se stala předmětem společenskovědní, respektive politické, literatury a vědeckého spolkového života – a sice jako odstrašující případ. Když v letech 2005 vydala bestseller Cizí nevěsta o zoufalé situaci mladých muslimek a chystala se vydat pandán Ztracení synové o jejich bratrech, vyšlo v týdeníku Die Zeit provolání šedesáti vědců a publicistů.

Kolektiv signatářů zpochybnil právo doktorky sociologie Kelekové vystupovat  jako respektovaná autorita k islámu a muslimům. Provolání sice uznávalo, že ještě ve své vědecké disertaci pár let předtím autorka vědeckým standardům dostála, v následných textech pro širokou veřejnost ale prý své dřívější výsledky ohýbala a místo toho v honbě za popularitou začala paušalizovat a přehánět. Jak prý může vydávat knihy o nucených sňatcích v muslimských rodinách, když k nim neexistují empirické studie? (Tady signatáři, většinou badatelé z oboru přistěhovalectví a migrace, nepostřehli, že si stěžují na vlastní vědeckou impotenci.) Trh s aranžovanými sňatky signatáři vysvětlují jako důsledek politováníhodné izolace Evropy, která se nechce otevřít přistěhovalcům, a ti pak pro uskutečnění svého cíle musí volit jiné způsoby. (Na to Keleková kontrovala zmínkou studie z východního Turecka, podle níž 62 procent tamních žen bylo provdáno, aniž se někdo ptal na jejich názor. Samozřejmě šlo zpravidla o páry, které měly dál žít v Turecku.) Většina signatářů tohoto provolání byli nemuslimové a etničtí Němci.

Byla to neurotická hysterka

V roce 2011 šéf důležité rubriky Fejeton důležitých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung Patrick Bahners vydal knihu Panikáři. Německý strach z islámu s několika negativními hrdiny – vedle Thila Sarrazina především Ayaan Hirsi Aliovou a právě Neclou Kelekovou. A opět: podle Bahnerse je literární úspěch těchto autorů na knižním trhu nebezpečná věc. Všechny ty k muslimské civilizaci kritické bestsellery totiž potvrzují předsudky mezi rasistickou částí starousedlíků. Oběma ženám vytýká, že skutečný stav přehánějí a dramatizují. Bahners to vysvětluje jejich osudem. Keleková v Cizí nevěstě líčí rodinnou historii. Otec se v Německu uchytil na trhu práce, ale nikoliv mentálně. Obrátil se k islámu, opustil rodinu a vrátil se do Turecka. Bahners čtenářům podprahově sděluje, že velká část kritiky islámu pochází od lidí, kteří si svým psaním kompenzují nevydařený osobní život a vyrovnávají účty s (muslimskou) rodinou. Je jim jedno, jak zničující dopad má jejich psychoterapie na soužití muslimské menšiny s údajně xenofobní většinou.

Spiegel tehdy mezi Bahnersem a Kelekovou zorganizoval duel. Kdyby se ho v redakci známého týdeníku dnes rozhodli přetisknout, menší radost by tím zřejmě udělali Bahnersovi. Ten v rozhovoru vystupuje jako dějinný optimista. Státní donucování evropských muslimů, aby upustili od některých archaických zvyků, považuje za autoritářství, věří v sílu občanské společnosti, očekává, že představy o zlu v islámu se brzy rozplynou jako strašidlo. Rozhovor vznikl v prvních měsících tzv. arabského jara. Bahners si představuje, že to je arabský pandán východeovropského roku ’89. Keleková prorokuje, že víc demokracie v arabském světě nebude znamenat právní stát ani ženská práva, ale vítězství muslimských fundamentalistů, načež Bahners pobaveně kontruje: Celý svět se zalyká nadšením, jenom vy ne. Slovo hysterička explicitně nepadne.

Keleková není samozřejmě jediný ani nejpohnutější případ takové nedůvěry západních elit vůči sýčkům z muslimského světa. Ještě drsnějšího zacházení se dostalo světoznámé odpadlici od islámu Ayaan Hirsi Aliové. V Holandsku, v němž po útěku ze Somálska vstoupila do politiky, se od ní s tím, jak se při kritice islámu zbavovala zábran, postupně odvrátila jak její pravicově liberální strana VVD, za niž seděla v parlamentu, tak i některé významné figury veřejného života, spektakulárně i nejznámější holandský intelektuál Ian Buruma. Protože v Holandsku je mezi muslimy řádově víc Arabů než v Německu, kde v muslimské komunitě dominují Turci, a protože mezi muslimy z Maghrebu je politické násilí mnohem častější než mezi Turky, ocitla se Aliová v bezprostředním fyzickém ohrožení a po dalších peripetiích se raději vystěhovala do USA.

Debata o islámu je v Německu obtížná. Kdo má zkušenost a přijde s kritikou, je okřikován - Foto: Reuters

Sejdeme se v půli cesty

Opakem Kelekové v Německu je dnes Lamya Kaddorová. O dvacet let mladší dcera syrských přistěhovalců se pro novináře stala nejfrekventovanější expertkou na islám. Založila „Liberálně-islámský svaz“, zastává mírně osvícené názory, nedávno vydala burcující knihu o mladých salafistech, nenosí šátek, vdala se za Němce. Učila teenagery v jednom městě u holandských hranic islám – německy. Nicméně pět z jejích bývalých žáků se v roce 2013 vydalo do Sýrie k džihádistickým milicím. Kaddorová se bránila, že odjeli dávno poté, co je učila. Na internetu se objevila videonahrávka z doby, kdy k ní docházeli i budoucí teroristé. Na videu například jeden žák bez protestu Kaddorové konstatuje, že nevěřícím by uřezal hlavy. Když se lokální noviny vydaly do její hodiny, autor sympatizující reportáže zřejmě omylem zaznamenal, jak paní učitelka uřezávání hlav zajatcům na území Islámského státu zmiňuje v jedné větě s ponižováním uprchlíků v azylových táborech v Evropě.

Kaddorová se dnes stejně často obrací proti salafistům jako proti sekulárním kritikům islámu. Kritika islámu jí splývá s islamofobií, což má být nová forma rasismu. K integraci muslimů v Evropě Kaddorová v kostce tvrdí, že většinová společnost a přistěhovalci si musejí vyjít vstříc a potkat se kdesi na cestě. V tom je zásadní rozpor mezi ní a sekulárními muslimy, respektive „muslimskými ateisty“.

Před čtyřiceti lety vyčetl palestinský antropolog Edward Said ve slavné práci Orientalismus západním expertům, že stvořili koncept jakéhosi homogenního Blízkého východu, který popisují ze svých západních kateder, přičemž se nedokáží zbavit protiarabských předsudků. Svým krajanům Said vytýkal, že tento cizí a pro ně nevýhodný pohled ještě ke všemu dobrovolně přebírají.

Za posledních deset let se objevila celá řada nekompromisních kritiků islámu mezi muslimy, kteří dostali privilegium žít na svobodném Západě. Jenže jsou tak jako Keleková či Aliová podrobováni jakémusi orientalismu naruby. Evropští kontroloři vědy a veřejné debaty jim upírají kompetenci, neboť prý jim osobní zkušenost se souvěrci zatemňuje mozek. Znamená to, že rozený muslim nesmí náboženství, do něhož se narodil, kritizovat radikálně, ale jen v mezích Koránu.

11. srpna 2017