Německo chtělo zavřít hranice, ale nakonec se leklo médií

Nejbezmocnější žena světa

Německo chtělo zavřít hranice, ale nakonec se leklo médií
Nejbezmocnější žena světa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Spory o proslulé otevření hranic Německem pro uprchlíky na přelomu srpna a září 2015 jen tak neskončí. Brexit, Trump, tento týden volby v Holandsku, tam všude jsou události z podzimu 2015 nějak přítomny.

Týdeník Die Zeit vydal loni, k prvnímu výročí migrační krize, shrnující velký text, který se stal kapesní biblí lidí – i u nás –, kteří velkorysou imigrační politiku podporují. Článek chtěl dokumentovat, že Angela Merkelová svým rozhodnutím hlavně vyšla vstříc dvěma dalším unijním zemím, Rakousku a Maďarsku, kde se běženci hromadili takovým tempem, že na místě hrozila humanitární katastrofa. Přes množství detailů, kdy si kdo s kým telefonoval a jaké při tom padly poznámky, celá rekonstrukce neodpověděla na zásadní otázku: jak to, že toto jednorázové humanitární opatření k vyproštění 10 tisíc Syřanů z nádraží Budapešť-Kéleti trvalo potom dalších sedm měsíců, kdy do Německa přes jihovýchodní Evropu proudilo bez kontroly v průměru pět tisíc běženců denně?

Odpověď dává jiná rekonstrukce, která vychází knižně a jejíž synopsi představil autor Robin Alexander v neděli 5. března na stránkách týdeníku Welt am Sonntag. Alexander zjistil, že spolková vláda chtěla už dva týdny po legendárním otevření hranice tuto znovu uzavřít, nakonec však cukla, především v obavě před nehezkými fotografiemi, které by při odmítání běženců na hranici nutně vznikly. Čili vláda nejmocnějšího státu v EU, vláda s dvoutřetinovou většinou v parlamentu změnila svůj názor z obav před okamžitou reakcí novinářů a lidí na sociálních sítích.

Různí lidé tzv. uprchlickou krizi datují různě. Někdo 4. zářím, kdy kancléřka pro uprchlíky pochodující po dálnici z Budapešti na Vídeň zrušila kontroly a registraci, někdo 31. srpnem, kdy k nárůstu žádostí o azyl pronesla okřídlenou větu „Wir schaffen das“ neboli „To zvládneme“. Důsledný historik půjde až k 24. srpnu, kdy německá nevládní organizace ProAsyl zveřejnila interní nařízení, že uprchlíci ze Sýrie se nebudou vracet do první země, kudy do EU přišli.

Ať už si o politice otevřených hranic myslíme cokoliv, to, co popsal Robin Alexander, je historie naprostého rozkladu moci - Ilustrační foto: Shutterstock

Každopádně díky Alexanderovi teď víme, že v sobotu 12. září 2015 špičky velké koalice v Berlíně rozhodly zavřít hranice. Na ty byly nasměrovány tisíce policistů, v autobusech i helikoptérách. Na druhý den ohlásilo vnitro mimořádnou tiskovou konferenci, vznikl už příslušný rozkaz a v něm klíčová věta, že všem žadatelům o azyl bez osobních dokumentů bude odmítnut vstup do země.

Nakonec se ale nenašel nikdo, kdo by za změnu politické linie převzal odpovědnost. Ministr vnitra Thomas de Maizière místo aby dohodu z koalice přetavil ministerským výnosem do praxe, telefonoval kancléřce hned, jak jeho úředníci – zajímavý detail: z azylového, nikoliv bezpečnostního odboru – formulovali pochybnosti, zda výnos obstojí před soudem (pochybnosti se posléze ukázaly právnicky bezpředmětné, dodává Alexander). Merkelová po de Maizièrovi absurdně žádala garanci, že nařízení u soudu obstojí a hlavně že se neobjeví „na veřejnosti těžko obhajitelné záběry z nasazení bundeswehru proti uprchlíkům“. Takovou garanci by nebyl schopen dát ani srdnatější člověk, než je de Maizière. Spolková vláda tedy na svých hranicích dál nedělala nic, místo toho vymýšlela celounijní kvóty na uprchlíky a ofrňovala se nad každým členským státem EU, který dal najevo sebemenší pochybnost.

Od roku 2011 vyhrává Angela Merkelová rok co rok anketu magazínu Forbes o „nejmocnější ženu světa“. Ať už si ale o její politice otevřených hranic myslíme cokoliv, to, co popsal Alexander, je historie naprostého rozkladu výkonné moci.

Existuje jeden docela dobrý celovečerní film Bornholmská ulice (Bornholmer Strasse), který trochu komediálně, nicméně věrně zachycuje noc z 9. na 10. listopadu 1989. Tehdy se na stejnojmenném přechodu z východního do Západního Berlína shromažďovaly davy občanů NDR a několik hodin si vymáhaly otevření Zdi. Děj filmu je prokládán neustálými telefonáty mezi velitelem stanice a jeho nadřízenými, nadřízenými a ministerstvem vnitra. Všechny ty komunistické činitele charakterizuje alibismus, dokonce ani nejvyšší článek v řetězu není schopen jakkoliv rozhodnout a omezuje se na výzvy, aby ho podřízení i nadále informovali o vývoji situace. NDR zkolabovala pod náporem svých vlastních občanů, dnešní spolková vláda už jen při představě, co na krok, který by měl mimochodem mezi občany jasnou podporu, řekne takzvaný veřejný prostor. Byl už snesen dramatičtější důkaz o mediokracii?