Znakem historického zlomu je, že staré jistoty se rozpadají a dlouho použitelné předpoklady už se nedají použít. Třeba ten, kdy různé trapné momenty české politiky šlo svádět na naši dosud nedokončenou přeměnu z postkomunistických občanských vraků na skutečné demokraty západního střihu. Když před čtyřmi lety vyhrál v prezidentské volbě Miloš Zeman, nemalá část příznivců poraženého Karla Schwarzenberka místo aby byla ráda, že to jejich kandidát dotáhl na pár měsíců předtím nepředstavitelných 45 procent, ztuhla ve stavu uraženosti a deklarovala, že Zeman není jejich prezident.

Tato kolektivní, dodnes zřejmě nerozdýchaná urážka ze strany ovarů-voličů Ovara dodnes pomáhá zamořovat český veřejný prostor možná stejně intenzivně jako samotné Zemanovy výroky a činy.

Podobné těžkosti s akceptováním skutečnosti, že volby někdy vyhrává protistrana, jsme zažili loni v červnu po brexitu, kdy se nejen fandové EU v Británii, ale i média mimo Británii včetně těch českých  opájela takovými jepičími úspěchy, jako byla internetová, údajně milionová petice za vypsání opravného referenda, nebo později soudní stížnost vůbec na legálnost faktu, že Británie z EU odejde, kterou podala jedna Londýňanka.

Podobně i v Polsku, kde poslední volby vyhrála konzervativně-sociální pravice, sice už půldruhého roku marně čekáme na nějaké vážnější kroky, jimiž by se Kaczyńského pravice provinila vůči liberální demokracii víc než předtím vládnoucí levý střed, ale i v Polsku už stihl vzniknout Klub na obranu demokracie a ve volbách zdecimovanou opozicí v okupační stávce byl blokován parlament. Důležité v polském případě je povzbuzování poražené strany ve volbách ze strany evropských politiků a novinářů.

To všechno ale zřejmě byla jen předehra k dění posledních dní v Americe. Inauguraci Donalda Trumpa doprovázejí masové demonstrace té druhé půlky Ameriky, které loni v listopadu k vítězství nestačila ani takřka kompletní podpora médií a slavných lidí, ani rekordní neobliba kandidáta protistrany. Za čtvrt roku mezi volbami a nástupem do Bílého domu se Trump nedopustil ničeho tak pobuřujícího, aby to odůvodnilo mladickou „rebelii“, k níž teď v sobotu z pódia ve Washingtonu vyzývala Ljuba Hermanová dnešního amerického popu Madonna.

Sobotní pochod na Washington a souběžné demonstrace v řadě měst po Spojených státech pořádaly ženské aktivistky. Spouštěčem bylo Trumpem avizované škrtání státních peněz pro organizaci Planned Parenthood, pokud neustane v provádění potratů (PP s více než 300 tisíci provedených potratů ročně zodpovídá za největší zkázu počatých životů ve Spojených státech).

Ale tato vposledku agresivní agenda se při samotném průběhu  demonstrace, natož později v médiích, nějak překlopila v demonstraci všech slušných lidí proti nepříteli ženského pohlaví, hulvátovi a hrdinovi všech neslušných lidí Trumpovi. Už zmíněná Madonna se dokonce svěřila se svými úvahami vyhodit do vzduchu Bílý dům. Byly naštěstí jen platonické, tak jako její slib před volbami poskytovat orální sex mužským voličům Hillary.

To, co sledujeme v posledních měsících, nese znaky historického zlomu, je to skutečně nevídaná demonstrace – zatím nikoliv temných živlů dřímajících  v západních společnostech, ale masové nedospělosti částí toho, co samo sebe považuje za elity. Asi nejsmutnějším detailem z tohoto víkendu ve Washingtonu byla účast dosluhujícího ministra zahraničí Johna Kerryho. Sto dní hájení pro soupeře v úřadu je asi přežitek minulosti.