EU ztrácí jedinou západní zemi, která se postavila Hitlerovi

Válka je La Manche mezi Evropou a Británií

EU ztrácí jedinou západní zemi, která se postavila Hitlerovi
Válka je La Manche mezi Evropou a Británií

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Evropská unie bez Velké Británie bude jiná v mnoha ohledech. Bude menší, chudší – Británie byla nad ekonomickým průměrem EU. Bude němečtější – protože stoupne váha velkých zemí, ale Německa víc než ekonomicky stále slábnoucí Francie. Možná bude jednotnější – pokud se ukáže, že odchodem Británie zmizel cizorodý prvek, jak to mnozí cítili.

Pro většinu Evropanů ovšem „cizorodá“ neznamená „nežádoucí“, jak to dokládá status Londýna coby kariérní destinace nebo třeba vliv britské populární kultury. Ale i cílené průzkumy. Loni, ještě před britským referendem, na toto téma zpracovala britská firma Lord Ashcroft Polls studii, z níž vyplynulo, že Británie je Evropanům druhá nejsympatičtější po Švédsku. I ti, komu jsou Britové nejméně sympatičtí (Slovinci, Kypřané, Rakušané a Lucemburčané) jí dali hodnocení nad 50 na škále od nuly do sta. To se rozhodně o všech ostatních zemích Unie říct nedá. V záznamech z fokusových skupin, jež výzkumníci provedli v několika evropských metropolích, můžeme číst výroky jako „Pokud odejdou, měli bychom odejít taky. Jinak tu zůstaneme jen s těmi losery Belgičany“ (Amsterodam), „Nejlepší by bylo vykopnout Francii, ale to asi není možné“ (Stockholm), případně všeobecnou averzi vůči jižním zemím ze severu („My dodržujeme pravidla – oni na ně kašlou“) a vůči Německu z jihu. Zkrátka jestliže si všichni stačili všimnout jisté britské výlučnosti („Jsou to Katalánci EU,“ zaznělo v Řecku), rozhodně se nedá říct, že by všichni ostatní k sobě měli blíž. Naopak. EU je plná latentních a ne tak latentních mezinárodních pnutí a averzí.

Hladké dobytí, hladká okupace

Británie se svým anglosaským právem, anglikánskou církví, absencí revolucí a ježděním vlevo je skutečně jiná. Ale vedle těchto dobře známých odlišností je tu jedna, kterou pro oči nevidíme. Nebo o ní aspoň nikdo nemluví, a to i když o ni téměř zakopne.

Když v roce 2014 Británie formulovala svůj požadavek, aby cizinci pracující v Británii měli nárok na některé dávky až po čtyřech letech přispívání do systému, reagoval na to tehdejší státní tajemník pro EU Tomáš Prouza tak, že umístil na Twitter historickou fotografii československých pilotů RAF a napsal k ní: „Tito Češi ,pracovaliʻ v Británii méně než čtyři roky. Žádné dávky pro ně?“ Dnes, když se Německo chystá uzákonit to, co neúspěšně žádali Britové, sarkastické šlehy nikde nevidět.

Ona by se taky těžko sháněla vhodná historická fotografie.

Ne že by v době, kdy v Británii sloužili Češi v RAF, nesloužili jiní Češi v Německu. Nuceně nasazených bylo asi 640 tisíc, o vězních koncentračních a jiných táborů nemluvě. Ale „Arbeit macht frei“ by nebylo vhodným symbolem „mobility“, o jakou dnes usilujeme.

S Velkou Británií odchází z EU jediná země, která úspěšně vzdorovala Hitlerovi. Tento prostý fakt se v celé diskusi okolo brexitu nezmiňuje. V Unii zůstávají jen ty země, které Hitlerovi podlehly, přiklonily se k němu, anebo se krčily v neutralitě. Je ten fakt bezvýznamný, nebo ne?

Ve východoevropských zemích se Němci chovali brutálně, a připravili tak půdu společenským revolucím, jež zpravidla pod sovětskou kuratelou vyústily v komunistické diktatury. Zkušenost Západu – zemí, jež dodnes určují podobu evropské integrace, byla trochu jiná.

Několik zemí si udrželo svou neutralitu, což je jim těžké vyčítat. Ale zůstává skutečností, že epochální zápas s totalitarismem se neutrální země prostě rozhodly vysedět, často ne úplně čestným způsobem. Některé dodávaly Německu zboží pro jeho válečnou mašinerii – zejména Švédsko železnou rudu. Švýcarsko bralo svou neutralitu tak vážně, že sestřelovalo zbloudilá spojenecká letadla. Irský prezident de Valera ještě stihl osobně kondolovat německému velvyslanci k Hitlerově úmrtí. (Pravda, Britové byli v očích mnoha Irů ještě nedávní okupanti, ale stejně.) Přes čtyři tisíce irských vojáků, kteří dezertovali a bojovali ve spojeneckých jednotkách proti Hitlerovi, bylo po válce potrestáno zákazem práce ve státních službách na sedm let a ztrátou důchodů. Vláda se jim omluvila v roce 2012.

Výjimečný je případ Finska, jež v průběhu války stačilo válčit po boku Hitlera i proti němu. Bylo to pro ně ovšem lepší než sdílet osud baltských zemí.

Ze zemí, které Hitler napadl, mu vzdorovat nejdéle vydrželo Norsko. Bylo to šedesát dva dnů. Selhání státu ve své základní roli, neschopnost bránit vlastní zemi proti síle a pokoření porážky je určující společnou zkušeností západoevropských zemí.

Jak hladké bylo dobytí, tak hladká byla okupace. Stát nejenže nedokázal bránit zemi před napadením, ale naopak se ukázal být schopný velmi dobře sloužit okupantům.

Jak píše historik Tony Judt: „Orgány státní správy ve Francii, Norsku a zemích Beneluxu se nezaskvěly v nejlepším světle. Naopak agilně vykonávaly vůli okupantů. V roce 1941 stačilo Němcům ke správě okupovaného Norska 806 administrativních sil. Francii nacisté spravovali s nasazením pouhých 1500 vlastních lidí. Francouzskou policii a milice považovali za tak spolehlivé, že k udržení poslušnosti pětatřicetimilionového národa nasadili jen 6000 civilních a vojenských policistů. Totéž platilo v Holandsku. Šéf německé bezpečnosti v Amsterodamu v poválečné výpovědi uvedl, že ,hlavní oporou německých sil v policejním sektoru i jinde byla holandská policie. Bez ní by se nepodařilo splnit ani deset procent administrativních úkolů.ʻ“

Ve vichystické Francii měl ministr spravedlnosti obavy, zda se podaří najít soudce ochotné zasedat v senátech uplatňujících nová nařízení retroaktivně trestající zločiny proti státu trestem smrti bez možnosti odvolání. „Ale jeho obavy byly zbytečné,“ píše historik Julian Jackson. „Vichy ani nemusela pro zajištění poslušnosti přistoupit k významnější čistce justičního aparátu. Nikdo nepřišel o kariéru, ale ty, kteří vykazovali, ministrovými slovy, ,charakterovou pevnost a oddanost státuʻ, čekal zrychlený postup. Žádný soudce proti novým úkolům veřejně neprotestoval. Jen jediný, Paul Didier, odmítl složit přísahu Pétainovi.“

Tak jak se administrativa dokázala přeorientovat od služby občanům ke službě okupantům, dokázali se občané přeorientovat na boj o přežití a – když to bylo nutné – na boj jednoho proti druhému. Nedá se to srovnávat s civilizačním kolapsem, který Hitler rozpoutal v „krvavých zemích“ na východě, ale Judt vystihuje, o jakou degradaci civilizačních a právních norem šlo:

„Žít normálně v okupované Evropě znamenalo porušovat zákon. Především zákony okupantů (zákazy vycházení, cestovní omezení, rasové zákony atd.), ale i konvenční zákony a normy. Většina normálních lidí, kteří neměli přístup k zemědělským plodům, se musela uchylovat k černému trhu a ilegální směně, aby nasytili své rodiny. Krádež – od státu, od spoluobčanů nebo z vyrabovaného židovského obchodu – byla tak rozšířená, že v očích mnoha lidí přestala být zločinem. Když četníci, policisté a starostové reprezentovali okupanta a sloužili mu a když se okupační síly dopouštěly organizovaného zločinu vůči vyselektované civilní populaci, běžné trestné činy se proměnily v akty odboje (i když často až ve zpětném pohledu po osvobození).“

Jak později poznamenal přední belgický politik Paul-Henri Spaak, „Belgičané a Francouzi a Holanďané za války vyrostli v tom, že je jejich vlasteneckou povinností krást, lhát, kšeftovat na černém trhu, diskreditovat a defraudovat. Po pěti letech se tyto návyky zakořenily.“

Nápadným indikátorem vztahu k moci je, že prakticky ve všech okupovaných zemích je zaznamenána epidemie udavačství. Lidé udávali nejen odboj, ale vyřizovali si účty nalevo napravo.

Zbabělci, nejen česká specialita

Tato nízkost se bezprostředně po osvobození přelila do vlny divoké msty, jíž padly za oběť tisíce, a retribucí, často hnaných špatným svědomím. Osudy Vlasty Buriana či Lídy Baarové nejsou naším unikátem – zlost na populární baviče, kteří prožili okupaci s úsměvem, si užíval lid po celé Evropě. Stejně tak se vyskytuje fenomén pomsty na ženách obviněných z „horizontální kolaborace“, na nichž si národy své válečné ponížení kompenzovaly s psychologicky průhlednou vášní. V Norsku byly děti, jež tam zplodili němečtí vojáci, diskriminovány až do 60. let.

Aktivní politické kolaboranty po válce stihlo opovržení. Jméno norského nacisty Vidkuna Quislinga se stalo symbolem vlastizrádce. Jenže Hitler o horlivé fanatiky nestál. Quislinga se po roční epizodě v čele norské vlády zbavil a raději ovládal Norsko tak jako většinu západoevropských zemí – němečtí místodržitelé úkolovali stávající generální tajemníky státní služby a státní tajemníky na ministerstvech. V Dánsku dokonce nechal až do roku 1943 u moci legitimně konstituovanou vládu – do té doby mu nezavdala důvod k odstranění.

Šlo to tak hladce mimo jiné proto, že počáteční reakce na okupaci nebyla tak jednoznačná, jak se to prezentuje v oficiálních historiích. „Veřejné mínění v Evropě ke konci 30. let se v žádném případě nestavělo proti myšlence autoritářské rekonstrukce kontinentu pod německým vedením,“ tvrdí historik Mark Mazower. „V létě 1940 veřejné mínění přijalo německé vítězství se ,znatelnou úlevouʻ a Brusel byl nějaký čas zmítán ,skutečnou antiparlamentní zuřivostíʻ,“ popisuje situaci v Belgii. „Hendrik de Man, předseda Belgické dělnické strany a blízký poradce krále Leopolda, vyhlásil 28. června ve známém manifestu, že demokratická éra skončila. ,Toto zhroucení zchátralého světa není neštěstím, ale naopak vysvobozením,ʻ psal doslova.“ Mazower uvádí podobné příklady z Holandska a Dánska.

Konečně naše Francie

Zvlášť zajímavý je případ Francie. Tam vznikl po porážce na části území autoritářský režim ve Vichy, který zejména zpočátku požíval jisté legitimity a popularity. „Rovnost, volnost, bratrství“ bylo nahrazeno heslem „Práce, rodina, vlast“. Maršál Pétain slíbil „národní revoluci“, očištění národa od zkrachovalých politiků, dekadence a cizorodých živlů. Netěšil se zdaleka jen podpoře kolaborantských fanatiků (ti dávali přednost Němci okupované Paříži). „Všichni byli ve shodě v tom, že nový režim bude autoritářský, antiindividualistický a antisemitský, ale to nechávalo mnohé nezodpovězené otázky,“ charakterizuje vichystickou „pluralistickou diktaturu“ historik Julian Jackson. „Nejextrémnější polarita byla mezi těmi, kteří podporovali organickou, katolickou společnost a decentralizovaný, minimalistický stát – a těmi, kdo byli pro intervencionistický stát, mobilizující aktivistickou lidovou podporu a usilující o ekonomickou racionalitu a efektivnost.“

Lidí, kteří v novém režimu spatřovali potenciál vitality a morální obnovy, zpočátku nebylo úplně málo. Konzervativní důraz na venkovské tradice konvenoval části obyvatelstva, která nikdy nestrávila modernismus. Nemálo úspěšné byly mládežnické a sportovní organizace režimu. Propagandistické putovní výstavy o svobodném zednářství, „evropské Francii“ a Židech navštívily statisíce lidí. Zájem o kurzy němčiny převyšoval nabídku. Dokud se perzekuce týkala jen Židů, komunistů a cizinců, dokud nebylo jasné, že německý „nový evropský řád“ bude spočívat jen v drancování – a dokud nezačal Hitler prohrávat –, značné části lidí režim nevadil. „Teprve na samém konci okupace přesáhl počet aktivních odbojářů počet těch, kteří s nacisty z přesvědčení, podlosti či prospěchářství kolaborovali – odhaduje se, že ve Francii byl počet plně zapojených na obou stranách přibližně stejný, nanejvýš 160 až 170 tisíc,“ píše Tony Judt.

Když v červnu 1940 z Londýna na BBC poprvé promluvil vůdce Svobodné Francie generál de Gaulle, skoro nikdo ho neznal. Formálně vzato nebyl představitelem exilové vlády (jako třeba Beneš), ale vzbouřenec – vichystická Francie byl legální a legitimní stát. Hned po osvobození deklaroval de Gaulle právní konstrukci, že Vichy byla nelegitimní a Francouzská republika, ztělesňovaná Svobodnou Francií a odbojem, nikdy nepřestala existovat. Byla to fikce asi tak věrohodná jako tvrzení, že legitimním nositelem české státnosti v 80. letech byla Charta 77, a stála na ní celá poválečná Francie.

Skutečná kontinuita byla ale složitější. Tak například Pétain nechal založit elitní školu pro kádry režimu v Uriage. Tamní intelektuálové se postupně dostávali s režimem do konfliktů, až byla škola v roce 1942 zrušena a někteří z nich se přidali k odboji. Nebyli to tedy kolaboranti, ale taky nepřišli do Uriage proto, že by byli demokraté. Na tradici Uriage po válce personálně navázala elitní École nationale d’administration (ENA), z níž se rekrutuje prakticky celá poválečná francouzská politická elita až po Emmanuela Macrona. Vichystickou přípravkou v Uriage prošly osobnosti typu zakladatele deníku Le Monde Huberta Beuve-Méryho. Kdyby byl býval výše zmíněný Hendrik de Man v kritických chvílích okupace trochu prozíravější, mohl po válce stanout po boku svých někdejších socialistických kolegů „planistů“, úspěšně uplatňujících své předválečné koncepce smíšené plánované ekonomiky.

Armáda jako přežitek

Británie tuto zkušenost postrádá. Jako jediná evropská země se Hitlerovi ubránila a kontinent spoluosvobodila. Jistěže by to nedokázala sama, jistěže měla výhodu v ostrovní poloze. Jistěže bylo válečné úsilí masírováno propagandou a později romantizováno. Kritiky na ně bylo sneseno dost a dost. Ale celkem vzato Británie, její elity, její společnost, prokázaly slušnou akceschopnost, houževnatost a soudržnost. Státní moc se nestala nástrojem lži a poroby. Když Britové bojovali za svobodu, dělali to pod vlajkou své země, vedeni svou legitimně konstituovanou vládou. Věděli za co a směli říct za co. Jinde to museli dělat maskovaně, jako psanci a vystavovat se nebezpečí, jež jim hrozilo od panující moci, ale i části spoluobčanů, případně utéct do ciziny. Zatímco de Gaulle promlouval k Francouzům v rozhlase z londýnského exilu, do Británie vysílal z exilu leda tak „lord Haw-Haw“. Na kontinentu trpěly v internaci tisíce, často těch nejlepších; v Británii byl internován ve fešáckém kriminále jen Oswald Mosley a pár dalších.

Tento rozdíl ve válečné zkušenosti odděluje Británii od kontinentu neméně než Lamanšský průliv. Má pro budoucnost hluboké důsledky. Neznamená, že by se společnosti nemohly z prožitku okupace vymanit – západoevropské společnosti se pozoruhodně vzchopily a proměnily, nejvíc samozřejmě Německo (nevěřit tomu by znamenalo, že se tím míň můžeme zbavit svého postižení totalitou my). Ale žádná zkušenost se nedá úplně vymazat, žádné deklarované principy a pravidla chování nemohou zaručit, že jen ony a ne jiné zkušenosti a návyky budou formovat chování.

Jeden důsledek porážky, na niž bylo třeba zapomenout, byl pohled na národní bezpečnost a všechno, co s ní souvisí. Rozšířilo se přesvědčení, že obranyschopnost země vlastně není tolik potřeba, protože válka je zastaralá. Prestiž vojáků ve společnosti poklesla, nikdo si vážně nepředstavoval, že by armáda skutečně k něčemu byla. V úvahu přicházelo nasazení v multilaterálních peacekeepingových operacích – tedy z definice tam, kde nehrozí boj. Výjimku z této kultury představuje v EU jen Británie a Francie. Pozná se to na výdajích na obranu. Pozná se to na tom, že bojeschopnost armády se může v politice vyskytnout jako téma, ze kterého se politici musí zpovídat. Ale třeba i na tom, že profese vojáka je v Británii dobrým východiskem pro politickou kariéru (tak jako v USA a v Izraeli). A samozřejmě se to pozná na ochotě ozbrojené síly nasadit k ochraně svých zájmů. K něčemu takovému jako znovudobytí Falklandských ostrovů jako Británie v roce 1982 by se neodhodlala žádná jiná evropská země.

Foto: Shutterstock

Evropský přístup je, že k válce je především třeba zaujmout postoj. Odsoudit ji. „Bojovat“ proti ní. A že tím je jaksi povinnosti učiněno zadost. Amerikou sponzorovaný obranný deštník NATO, Německo pod západní kuratelou – to umožňovalo, že takováto pošetilost se ve společnosti ujala, aniž by byla testována realitou. V Británii tento postmoderní přelud nikdy úplně nezakořenil. I díky přežívajícímu sentimentu impéria a druhé světové války.

Demontáž národů

Nešlo jen o jakési prosté zpohodlnění. Evropské národy se naučily spolu žít v míru, což je bezpochyby pozitivní výkon. Ale součástí ideologie sjednocování Evropy muselo být rozmělnění německé viny, doktrína, že příčinou války byl nacionalismus a národní státy obecně. A že nejlepší protiválečnou strategií je národní státy postupně odstranit. Občas tato ideologie probleskne v celé své dogmatické absurditě, jako když se v roce 2005 eurokomisařka Margot Wallströmová vypravila do Terezína vyzbrojena projevem, v němž stálo: „Dnes existují lidé, kteří se chtějí zbavit nadnárodní myšlenky. Chtějí, aby se Evropská unie vrátila ke starým, čistě mezivládním postupům. Říkám, že tito lidé by se měli přijet podívat do Terezína, kam tato stará cesta vede.“ Nastal poprask a eurokomisařka nakonec tyto věty vynechala. Ale musela se cítit zaskočená. Právě v těchto dnech, při příležitosti výročí konce druhé světové války, šíří mediální divize Evropského parlamentu propagační video, na němž francouzský ministr zahraničí Robert Schuman v roce 1950 pronáší slova: „Evropa nebyla vytvořena, a měli jsme válku.“

Za selháním národních států bylo zase možné tušit lid – ten lid, který ukázal, že dokáže udávat, zrazovat, mstít se a nadchávat se pro diktátory (i když Hitler nikdy ve svobodných volbách nezískal většinu). Evropské sjednocování stálo na dobrovolném postupném předávání pravomocí technokratům, kteří záměrně nejsou plně po vůli názorům národních vlád a jejich voličů. Jak řekl o Francouzích v roce 1978 filozof Raymond Aron, „tento zdánlivě klidný lid je stále nebezpečný“. Odtud vyrůstá rostoucí napětí mezi přežívajícím imperativem demokracie na jedné straně – a elitním vědomím toho, co je třeba, na druhé. To jsou všechna ta referenda, u nichž, hlasují-li voliči „špatně“, dostanou přikázaný reparát (Irsko), anebo, když jde o stále ještě příliš sebevědomou zemi (Francie), výsledek se obejde – tak jako se z euroústavy stala Lisabonská smlouva. „Když zvítězí Ano, půjdeme dál, a když zvítězí Ne, budeme pokračovat,“ jak to tehdy v předvečer francouzského referenda o euroústavě vyjádřil Jean-Claude Juncker.

Lid je sice možná nebezpečný, ale zase kdesi ve vzpomínkách tuší, že když na to přijde, poslechne, ani nebude vědět jak. Není to každodenní realita ani převládající model chování. Ale je to součást tušeného rámce možností, protože se to stalo.

Britské zkušenosti se likvidace národního státu nikdy nejevila tak naléhavá. Nepotřebovali nadnárodní myšlenku k tomu, aby osvobodili Bergen-Belsen. Nezvolili si žádného diktátora. Jejich sebejisté pojetí demokracie nic neilustruje líp než fakt, že hned 5. července 1945 ve volbách klidně odvolali Winstona Churchilla. Všechny dalekosáhlé sociální změny, jež na kontinentě občas kradmo čerpaly z předválečných autoritářských impulzů, se v Británii uskutečnily postupně a demokraticky (Beveridgeova zpráva, jež položila základ sociálnímu státu, byla vydána uprostřed války, v roce 1942).

Evropský mainstream a britské kosmopolitní elity se dnes vyžívají v tom, jakou katastrofou brexit pro Británii bude. Každá výhrůžka z Bruselu, každá odmítnutá pozice Londýna, každá varovná ekonomická prognóza je kvitována se zadostiučiněním. Lze nabídnout alternativní pohled. Podle průzkumů by i dnes většina Britů hlasovala pro brexit. Nová premiérka Theresa Mayová, jež sama za odchod z EU nebojovala, se nedržela junckerovských receptů a akceptovala mandát lidového hlasování. Tak úspěšně, že stranu UKIP, která na vítězné myšlence založila svou existenci a jež jako jediná v zemi nesla extremistické, populistické sklony, dokonale vymetla. Straně, která v evropských volbách v roce 2014 zvítězila s 26,6 procenta a v parlamentních volbách o rok později získala třetí největší počet hlasů, po nedávných místních volbách zůstal jediný radní ze 145.

Srovnejme to s Francií, kde je vítězný Emmanuel Macron oslavován jako ten, kdo „odvrátil nápor“ nacionalistického populismu a v tandemu s Angelou Merkelovou bude „baštou“ proti těmto silám. Ano, poté, co v prvním kole hlasovalo 42 procent Francouzů pro extremistické kandidáty. Evropa si oddechla, skoro jako když v roce 1683 Jan Sobieski prolomil turecké obležení Vídně. Jenže ta „bašta“ je budována na obranu před vlastními občany.

Ano, Británie je v něčem cizorodá.

20. května 2017