Stal se skandál, Donald Trump naplňuje svůj klíčový volební slib a Spojené státy odcházejí z Pařížské dohody o klimatu, uzavřené na podzim roku 2015. Celý pokrokový svět, od Emmanuela Macrona po Bohuslava Sobotku a Andreje Kisku, se vrhá na Trumpa a vykresluje ho jako bezohledného kazisvěta. Bývalý ministr zahraničí USA John Kerry s uměřeností sobě vlastní odhaduje, že tento krok může v nejhorším případě vést ke „smrti planety“.

Přitom stačí prohodit důkazní břemeno a ptát se všech těch rozzlobených Trumpových kritiků, proč by na této Pařížské dohodě měl záležet osud světa. Dánský „skeptický ekolog“ Björn Lomborg z oficiálních údajů sebraných mezi signatářskými státy Paříže vypočítal, že i kdyby všech 194 signatářů své závazky ke snižování emisí skleníkového plynu dodrželo, do roku 2100 bude nárůst teploty na planetě zpomalen o 0,17 stupně Celsia. To vše za nákladů jednoho až dvou bilionů (!) dolarů ročně (výpočet opět Lomborgův, započítal tu k investicím i ztráty dané ekonomickým zpomalením, které bude následkem uměle podražené energie), vytvoření globálního zeleného fondu, z něhož bude bohatý svět financovat projekty k budování obnovitelných zdrojů, a snižování emisí v třetím světě. Do fondu má plynout 100 miliard dolarů ročně, začíná se za tři roky. Dokud všichni ti rozzlobení zastánci Paříže nevyvrátí Lomborgovy výpočty, ne, dokud nevypočítají, o kolik stupňů Celsia tedy Pařížská dohoda stlačí globální teplotu v roce 2100, dělají si z nás legraci.

A to nechejme stranou, že hypotéza AGW (antropogenní globální oteplování), podle níž vyšší emise skleníkových plynů nutně vedou k růstu teplot, dosud není prokázána. Od roku 1998 máme faktickou pauzu v růstu teplot, už skoro dvacet let se tedy grafy naměřené teploty vzpouzejí počítačovým modelům a odhadům Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). A stejných dvacet let trvala předchozí oteplovací fáze, která hypotéze o globálním oteplování zaviněném člověkem dala ta pravá křídla.

Nechejme stranou, že oficiální klimatologie je od začátku organizovaného prosazování teorie AGW doprovázena manipulacemi (v roce 1988, když se konalo klíčové přesvědčování členů amerického Kongresu v noci před slyšením, jeden z organizátorů otevřel okna, aby druhý den v místnosti nefungovala klimatizace a bylo vedro). Oficiální klimatologie od té doby absolvovala politické přepisování výzkumu (předělané vyznění jednotlivých  kapitol zpráv IPCC ve shrnujícím resumé), zažila skandály, v tom největším (Climategate, 2009) bylo z hacknutých e-mailů nade vši pochybnost prokázáno: falšování dat, mazání vědeckých měření, k nimž se podle zákona o svobodném přístupu k informacím chtěli dostat klimaskeptici, a konečně domlouvání intrik, jak vědcům se skeptičtějším názorem zablokovat přístup do impaktovaných žurnálů.

I kdyby to všechno nebylo a většinová klimatologie svého názoru, že planetě vinou člověka hrozí mimořádné oteplení, dosáhla čistými způsoby, pořád měl Trump plné právo od této smlouvy odstoupit. Jeho předchůdce Barack Obama, který teď vyzývá k odporu proti tomuto ignorantství, měl čas poslat Paříž (má koneckonců charakter mezinárodní dohody) do Senátu. Neudělal to a voliči souběžně s Trumpem volili do Kongresu republikány, mezi nimiž je odpor k mezivládním klimadohodám většinový. Trumpa část jeho spolupracovníků varovala, že pokud by od Paříže neodstoupil, bude balíček, s nímž pro USA souhlasil Obama, právně závazný – a mimo jiné znemožní nebo vážně poškodí jeho program deregulace domácího průmyslu, pro Trumpovo prezidentství klíčový.

Nakonec vytvářet dojem, že Trump je ignoramus, jakého svět takto vysoko ještě neviděl, a že jeho bezprecedentní ignorantství vedlo k tomuto bezprecedentnímu ohrožení života na Zemi, předpokládá u lidí, na které ten dojem dělám, nevzdělanost. Ve skutečnosti první Konvenci OSN o klimatické změně odmítl v roce 1992 George Bush starší, Kjótský protokol z roku 1997 Spojené státy neratifikovaly, Trump je až třetí v řadě. I v předchozích dvou případech byla světová veřejnost masírována, že aktuální dohoda je z kategorie buď, anebo, buď pokračování, anebo zánik života v nám známých podmínkách. Jako leitmotiv se těmi třiceti lety klimaalarmismu táhne povýšenost lidí, kteří nevědí nic, ale svým názorovým oponentům se smějí za to, že nevědí nic.