Lidé, kteří zcela odmítají princip státu

Anarchokapitalismus po česku: bestie zvaná stát

Lidé, kteří zcela odmítají princip státu
Anarchokapitalismus po česku: bestie zvaná stát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zkuste si na internetu udělat kompas své politické orientace. Obvykle jde o soubor asi dvaceti otázek z nejširšího spektra společenských témat. Pokud na všechny odpovíte s maximálním příklonem ke svobodě jednotlivce a obraně soukromého vlastnictví, české mutace politického kompasu, kterých je na domácím internetu několik, váš výsledek umístí do libertariánského pravého horního rohu, průsečíku společenského a ekonomického liberalismu. Jenže ve většině dotazníků tohoto druhu obvykle schází otázky typu: „Je přípustný kanibalismus mezi dvěma (či více) dobrovolnými účastníky?“ Nebo: „Je přípustné zaměstnávat i velmi malé děti?“

Tady by už řada lidí, kteří se jinak považují za liberální pravičáky, pravděpodobně odpověděla negativně. Na pravé škále ekonomicko-společenského liberalismu se za směrem, který v Česku reprezentuje například Strana svobodných občanů, totiž nachází ještě jedna kóta. Osobní svoboda myšlená do krajnosti, ideový střet se samotnou myšlenkou státu jako takového. Označuje se pojmem anarchokapitalismus, zkráceně ANKAP.

Stát je největší kat

Na první pohled, pro člověka bez detailní znalosti vývoje pravicových konceptů, vypadá už sám název anarchokapitalismus podivně. Anarchisty má většina populace spojené právě s bojem proti kapitalismu, zejména v jeho globální podobě. Kdo by byl anarchokapitalista? Týpek, co si ze žižkovské Kliniky občas zaskočí do mekdonalda na číze, kolu a hranolky? Jenže skutečně do důsledků domyšlená idea svobodného jedince má s klasickým anarchismem, s jeho odporem k autoritě státu, leccos společného.

Nejvýznamnějším teoretikem konceptu ANKAP je americký ekonom Murray Rothbard (1926–1995). Tento žák představitele rakouské ekonomické školy Ludwiga von Misese se propracoval od klasického ekonomického liberalismu, ideje malého, efektivního státu, k názoru, že právě sám stát coby vrcholná forma organizovaného násilí je základní překážkou na cestě ke skutečné osobní a ekonomické svobodě. „Kapitalismus je vrcholné vyjádření anarchismu a anarchismus je vrcholné vyjádření kapitalismu. Nejenže jsou kompatibilní, ale nemůžete skutečně mít jedno bez druhého. Pravý anarchismus bude kapitalismem a pravý kapitalismus bude anarchismem.“

Základním textem konceptu ANKAP je Rothbardova kniha For a New Liberty (česky Manifest svobody). Představuje společnost založenou na čistě dobrovolných vztazích, ekonomicky a společensky zcela svobodnou. V centru takové společnosti stojí „princip negrese“, morální postoj, který jakoukoliv agresi, ať už přímou (fyzické napadení), nebo nepřímou (krádež, podvod), považuje za nelegitimní už z podstaty. Zde se anarchokapitalismus začíná lišit od klasického ekonomického liberalismu Západu. Anarchokapitalisté kladou vetší důraz na morální rozměr své ideologie než na ten čistě ekonomický. Pro příznivce ANKAP není stát špatný proto, že je ekonomicky neefektivní, ale z principu, jako samotná podstata násilí, tedy agrese ve společnosti.

Dokonce i člověk s výrazně odlišnou politickou orientací musí minimálně při pohledu na dějiny 20. století dát anarchokapitalistům za pravdu. I ty nejvýkonnější zločinecké organizace, sekty, násilnické gangy, šílenci, masoví vrazi a další vykonavatelé „soukromé“ agrese nedokázali zmařit ani zlomek lidských životů, kolik měly na svědomí obě velké totality minulého století, v podstatě obří, zbytnělé superstáty.

Jako Morpheus z Matrixu

Víru ve stát, v nutnost nedobrovolného zařazení lidských bytostí do hierarchicky předem rozdělené struktury společnosti, dogmatické trvání na modelech chování a pravidlech, aniž by se mnohdy státy obtěžovaly občanů (či „poddaných“ řečí příznivců ANKAP) otázat, co si myslí (typickým příkladem ze Západu budiž letitá, drahá, brutální a naprosto neefektivní represe vůči drogám a jiným nešvarům), to vše označují anarchokapitalisté slovem etatismus. V očích příznivců ANKAP má víra v „nutné zlo“ státního aparátu mnoho společného s iracionální pověrou, blánou před očima zotročené populace, otroků, kteří si ani neuvědomují své otroctví, a ještě ho hájí. Ostatně anarchokapitalisté často přirovnávají argumenty proti jejich vizi uspořádání společnosti k argumentům, které užívali zastánci otroctví a rasové diskriminace v minulosti. Otázky etatistů typu „kdo by stavěl dálnice“, „kdo by zajistil bezpečnost“ či „kdo by se postaral o nemocné“ znějí uším anarchokapitalistů podobně, jako když otrokář z amerického Jihu s jistotou tvrdil: „Vždyť ti negři by bez pánů přece zdivočeli a začali se žrát navzájem.“

Přesto, věrni principu neagresivity, volí anarchokapitalisté cestu vysvětlování a přesvědčování. Podobně jako kapitán Morpheus v Matrixu chtějí lidem v osidlech Systému podat záchranou ruku. Osvěta je ekvivalentem červené pilulky, již Morpheus podal Neovi, a tím ho probudil do „skutečného světa“. Ostatně se světem sci-fi příznivce ANKAP nepojí pouze v jejich řadách oblíbené odkazy na kultovní filmovou trilogii. Jestliže Murray Rothbard, jeho učitel von Mises i kolega Friedrich von Hayek budí dojem úctyhodných, seriózních, ale poněkud nudných akademiků, myšlenek, které vykrystalizovaly z rakouské ekonomické školy, se rychle chytila mnohem barevnější parta. Idea odstátněné společnosti a zhroucení systémové hierarchie velmi zarezonovaly v prostředí technologických nadšenců na amerických univerzitách v 70. a 80. letech.

Časy, kdy trauma z Vietnamu i znechucení z aféry Watergate tvořily stále čerstvou a bolavou ránu na těle americké společnosti, byly pro nedůvěru ve stát a jeho autority jako stvořené. Zde lze asi hledat počátek náklonnosti, kterou k anarchokapitalismu chová část kyberpunkerů, digitálních kryptoanarchistů, hackerů a obecně lidí z IT komunity. Myšlenky laissez-faire a ANKAP najdeme např. v románu Sníh Neala Stephensona, po Williamu Gibsonovi asi nejvýraznějším představiteli nové generace autorů sci-fi 80. a raných 90. let. Je pro ně typický poněkud dystopický pohled na budoucnost lidstva, kombinovaný s vírou v moderní technologie coby prostředek osvobození lidských mas, suchá ironie, odkoukaná od noirových detektivů z americké tvrdé školy, a především absolutní nedůvěra v autoritu státu a velkých hierarchických celků obecně.

Kanibalismus po souhlasu

Realita českých anarchokapitalistů připomíná situaci jiných subkultur sdružených kolem specifických hudebních žánrů či životních stylů. Významnou postavou na této pomyslné „scéně“ je programátor a popularizátor ANKAP konceptu, jeden ze zakladatelů Ludwig von Mises Institutu, autor řady článků, který na internetu vystupuje jako Urza (29). Často přednáší v holešovické Paralelní Polis. Tento prostor, pojmenovaný podle konceptu alternativní struktury svobodných jedinců přestavujících opozici vůči režimu, jak ji v roce 1978 představil chartista Václav Benda, slouží jako otevřená platforma pro diskusi a výzkum aspektů anarchokapitalismu, se zvláštním přihlédnutím ke kryptografii. Právě možnost silného šifrování dat – spolu s nástupem kryptoměn jako Bitcoin – totiž podle digitálních anarchistů přináší mocnou zbraň proti státu. Pokud bude dostatečné množství lidí realizovat finanční transakce prostřednictvím kryptoměn, systém přijde o faktický zdroj moci – prostředky vybrané („ukradené“) od občanů prostřednictvím daní.

Urza se k ANKAPU dostal paradoxně tak, že ho na začátku zpochybňoval. „Zpočátku jsem byl klasický pravičák, nízké daně a co nejvyšší ekonomická efektivita. Dva moji spolužáci podobných názorů se mnou pak založili Ludwig von Mises Institut, kde jsme vydávali články. To nám bylo asi devatenáct. Tehdy jsem byl ještě minarchista, zastánce minimálního státu, oni už byli anarchokapitalisti. Vedli jsme obrovské debaty, jestli stát potřeba je, nebo není. A já začal psát článek, kterým jsem je chtěl definitivně přesvědčit o nutnosti minimálního státu. Bylo to o bezpečnosti. Psal jsem to asi půl roku – a začal mi vycházet přesný opak.

Tak jsem dospěl k anarchokapitalismu. Ze začátku mi i tam šlo hlavně o ekonomickou efektivitu, ale pak se to ve mně začalo lámat. Důležitější se pro mě stal morální rozměr věci. Teď mi vadí činnost státu jako taková, protože je to principiálně svinstvo a zdroj násilí,“ vypráví Urza nikoliv v „domovské“ Paralelní Polis, ale v kavárně Národní galerie, tedy státní instituce. Tohle místo zvolili za setkání spolu s přítelkyní Terezou, čtyřiadvacetiletou studentkou medicíny, jak jinak, rovněž přesvědčenou anarchokapitalistkou.

„Už od puberty jsem měla hodně ‚prosvobodný‘ názory, vadila mi EU, v devatenácti jsem vstoupila do Svobodných. Pak jsem si ale řekla, že mají sice skvělý program, půjdu s nimi část cesty, pomůžu jim. Ale někde se rozejdeme, protože ta strana není anarchokapitalistická a nikdy nebude,“ vysvětluje své pohnutky Tereza.

Že by důraz na morální aspekt střetu se státní autoritou vedl k blízkosti klasickému levicovému anarchismu, se Urza nebojí: „Klasičtí anarchisti, levičáci mají skvělý pohled na osobní svobodu. A klasičtí pravičáci zase na tu ekonomickou. ANKAP spojuje obě tyhle svobody. Osobně jsou mi levicoví anarchisti bližší, morální aspekt je pro mě důležitější. Ale ono to nakonec jde ruku v ruce. To, co je morální, je nakonec i efektivní. Skutečně aplikovaný kapitalismus bude nakonec znamenat i skutečnou osobní svobodu. Jedno nejde bez druhého.“

Urza i Tereza (ta dokonce s implantovaným čipem bitcoinové peněženky pod kůží na ruce) se shodují, že nástup digitálního věku, prosíťování reality a kyberprostoru a fenomén kryptoměn jejich věci pomůžou. „Je to vidět už z toho, jak se státy pokouší třeba s Bitcoinem bojovat,“ říká Tereza a hraje si čipem pod kůží, což pro neuvyklé oči působí trochu strašidelně. Její partner, ačkoliv sám absolvent matfyzu a programátor, tak optimistický není: „Digitální věk určitě pomůže boji se státem. Ale není to tak, že bez toho by to nešlo. Anarchokapitalismus není mentální cvičení, není to tak, že až s nástupem internetu by to bylo proveditelné. Třeba otrokářství, systém, který tu byl tisíce let. Lidi, kteří to chtěli měnit, byli nejdřív za blázny. A pak se to během malých stovek, možná velkých desítek let zhroutilo a státy začaly otrokářství hromadně opouštět. Současný etatismus je podobný případ. Nemyslím si, že se dožiju toho, že nebudou žádné státy. Ale rozhodně tomu můžu pomoct.“

Rozšíření myšlenek anarchokapitalismu mezi programátory a IT komunitou obecně je podle Urzy logické: „My programátoři jsme hodně racionální lidi. Možná nám trochu chybí emoce, ale dokážeme se nad problémy racionálně zamyslet. A státní propaganda je postavená čistě emocionálně. Perou to dětí už od školy. Uctívej státní symboly, uctívej hymnu, uctívej vlajku. Masakr. A v emocionálně založených lidech se to lépe uchytí. Racionální a logicky uvažující člověk tohle snáze překoná.“

Tereza dodává, že z ženského hlediska je samozřejmě ANKAP koncept problematičtější: „Hodně žen v sobě samozřejmě má určité ochranářství. Moc nás holek-anarchokapitalistek není. Ale čistě poměrně máme možná větší zastoupení v rámci naší komunity než ženy ve vysoké politice, aspoň v Čechách.“

Že je anarchokapitalismus spíše světonázor a způsob nazírání žití reality než pouhý ekonomický model, se nejlépe ukazuje na hraničních tématech. Urza i Tereza například nevidí nic špatného na kanibalismu, ovšem jen v případě „dobrovolného souhlasu pojídajícího i pojídaného“.

Originální názor nechybí ani na zaměstnávání dětí. „Dětská práce by rozhodně neměla být zákonem zakázaná, dítě nesmí nikdo nutit. V našich podmínkách extrémně bohaté společnosti není vůbec nutné, aby děti pracovaly. Dětská práce je vždycky spojená s chudobou. A tam, kde se dítěti vyplatí jít do fabriky, protože jinak hladoví, tam to dává smysl, protože má dvě blbé možnosti a vybere si tu míň blbou,“ vysvětluje Urza.

Víru v "nutné zlo" státu považují za blánu na očích zotročené populace. Zprava anarchokapitalisté Urza a Tereza, vlevo redaktor Pavelka - Foto: Jan Zatorsky

Závěrečnou námitku, že s útlakem státu to zřejmě nebude tak špatné, když existuje svoboda projevu a možnost politiky volně kritizovat, Urza smete ze stolu: „Svoboda projevu je i v Severní Koreji. Důležitá je svoboda po projevu. A s tou je to u nás celkem sporné. Jo, když kritizuješ lidi, je to v pohodě. Zesměšňování politiků je každému ukradené. Ale zkus se opřít přímo do systému, do jeho podstaty. Psal jsem několik článků o tom, že daně jsou krádež. A asi není náhoda, že mě policajti pořád staví v autě a už jsem musel párkrát na stanici podávat vysvětlení. Za články o osobní svobodě. Když ideologicky napadneš stát tam, kde ho to bolí, u zdrojů jeho moci, začne se zatraceně bránit.“

Následníci

Představa odstátněné společnosti založené na dobrovolné participaci svobodných jedinců se může zdát utopická, nebezpečná, šílená. Jenže anarchokapitalisté se považují za svého druhu následníky všech, kdo se v minulosti odvážili myslet na nepředstavitelné. Rasová či pohlavní rovnoprávnost, oddělení světské a státní moci: kolik z obyvatel „civilizovaného“ světa by před sto či dvěma sty lety označilo tyto myšlenky za absurdní? Současná atomizace společnosti, čím dál tekutější povaha základních kamenů, od nichž státy odvozují smysl vlastní existence, jako kulturní identita či samotný pojem národa staví anarchokapitalismus do zajímavého světla. Ne snad jako společenský model, který se v dohledné době dočká úplné realizace, ale jako pozoruhodný myšlenkový koncept, ideologickou výbavu v denně probíhající diskusi o roli státu v životech občanů.

O tom, jak se žije anarchokapitalistům v Čechách, svědčí snad i drobná epizoda. Fotografie Urzy a Terezy vznikala před jednou ze zdí Národní galerie. Po chvíli se dostavila svalnatá dvojice pracovníků ostrahy. Před institucí zaměřenou na vizuální umění jest fotit přísně zakázáno, sdělil nám vyšší z orgánů. I kdyby z ní byl vidět jen kus šedivé zdi. Pro někoho bezvýznamný střet s byrokracií. Ale pro Terezu s Urzou nepochybně další záškub bestie zvané stát.