Děti mají při tělocviku málo pohybu. Často ale smí při hodině jíst či mluvit

Co mizí ze škol

Děti mají při tělocviku málo pohybu. Často ale smí při hodině jíst či mluvit
Co mizí ze škol

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Školství je stále na okraji společenského a politického zájmu, přestože všichni deklarují opak. Když už se stane součástí veřejné debaty, jde nejčastěji o platy učitelů, jejichž podstatné zvýšení má vyřešit všechny bolesti českého školství.

Platy se v minulých šesti letech nezanedbatelně zvýšily, aniž by se spolu s tím nějaké problémy řešily. Naopak. Podle různých měření znalostí a dovedností žáků, jež mají být produktem školního vzdělávání, se znatelně zhoršují. Podle testů PISA se mezi lety 2006 a 2015 výrazně zhoršily výsledky českých a moravských patnáctiletých žáků v oblasti přírodovědné gramotnosti. Matematická gramotnost rovněž poklesla, čtenářská je na tom nejhůře.

Mohli bychom se utěšovat tím, že se sice zhoršují výsledky vzdělávací činnosti, ale že škola utváří a rozvíjí i jiné stránky osobností svých žáků – vytrvalost, píli, vztah k práci, tělesnou zdatnost, schopnost odložit potěšení, kázeň… Jak to s nimi vypadá, testy PISA neměří. Obecně je vlastně s jejich měřením problém, často se můžeme spolehnout spíše na subjektivní posuzování.

Takový je i tento text. Stavím v něm na své osobní zkušenosti z dlouholetého působení ve školské radě základní školy, z poznatků jiných učitelů, s nimiž jsem v osobním kontaktu, z působení na univerzitě či ve skautském vzdělávání dospívajících. Tyto poznatky jdou napříč městem a venkovem. Ano, možná budu zobecňovat a budu subjektivní. Možná se mýlím – budu jen rád, když nebudu mít pravdu.

Cesta do hlubin študákovy duše... Jakou ale cestu zvolit k jeho myšlenkovým a fyzickým dovednostem? - Foto: archiv

Zručnost a manuální práce

Když jsem se před čtrnácti lety stal členem školské rady v rodné obci, jedna z prvních agend, již jsme řešili, byl návrh na obnovení výuky dílen. Neúspěšný. Od té doby požadavek čas od času vznáším, neúspěšně, znovu. Mezitím vyrostla v obci vlastně už téměř celá jedna generace těch, kteří ve škole nevzali do ruky kladívko, nezatloukli hřebík, neuřízli prkno, dlátem nevydlabali dlab, nezkusili vytočit závit. Nejde přitom jen o dnes tolik (účelově) vzývané technické vzdělání. I když i zde je situace vážná, evidentně přesahující několik málo škol – obnovení výuky dílen vážně řeší premiér, mají se stát povinným předmětem.

Jde o víc. Jde o radost z výrobku, o radost z vykonané práce. Jde o přiblížení se k práci rukama. Řada dětí nikdy neměla v rukou nářadí a nepřekonala nedůvěru sama vůči sobě, že to dokážou. Že z kusu dřeva a kovu vyrobí něco pěkného či užitečného.

Tělesná zdatnost

Lékaři a odborníci (i laici) na pohyb si často stěžují, jak upadá tělesná zdatnost dětí. Že nejde jen o problém český, můžeme vidět na příkladu sousedního Rakouska, kde se velmi vážně zvažuje zavedení každodenního tělocviku. Vzbudilo to zájem i u nás – nicméně již na středně velkých školách, kde mají víc než šest sedm tříd na jednu tělocvičnu, je jasné, že je to nerealizovatelné.

Opět zde ale tak trošku chytáme kočku za ocas. Problém není v tom, že je tělocviku málo, ale co se v těch dvou hodinách týdně dělá. Dávno pryč jsou doby, kdy se každý žák potkal se základními atletickými a gymnastickými disciplínami (neschopnost udělat kotoul vzad do zášvihu byla před téměř pětadvaceti lety jednou z příčin, proč měl autor tohoto článku na vysvědčení jedinou dvojku). Tělocvikář už musí být velký tělovýchovný nadšenec, aby vedl děti k lásce k pohybu zajímavě, a přitom náročně. Mnohem častější náplní, jak vím z rozhovorů s dětmi a dospívajícími z různých částí naší země, je monotónní a nakonec už vlastně nudná vybíjená či fotbal. Výsledkem je pak situace, kdy sedmnáctiletí nejenže nevyšplhají na laně, ale ani nevědí, že když se po něm spouští dolů (vylezou po vedlejších žebřinách), musí ručkovat, jinak si spálí dlaně.

Za to vše ale nemohou jen mnohdy pohodlní učitelé, ale i rodiče, kteří sami nevedou děti k pohybu, takže ty se v důsledku své větší křehkosti při tělocviku mnohem častěji zraní – a rodiče dělají škole problémy. Ti, kdo mohou srovnávat, často potvrzují, že v porovnání s dobou před dvaceti lety počet školních zranění vzrostl mnohonásobně. Namísto kotoulů, z nichž se mnohde stala riskantní věc, se volí cesta co nejbezpečnější, která ve výsledku nebaví nikoho a není ničemu užitečná. Začarovaný kruh se uzavírá.

Z tělocviků vymizela také pořadová cvičení, která po zrušení povinné vojny zdánlivě ztratila smysl. Nicméně spolu s ní vymizel i její důležitý vedlejší produkt – napomáhala k ukázněnosti, pěstovala kulturu těla.

Schopnost odpírat si

Když srovnáme chování dětí při vyučování dnes a před lety, vidíme znatelný rozdíl, a to včetně drobností. K těm patří možnost napít se, kdykoli chtějí, mnohde i se najíst, když mají hlad. Svačinu na přednášce dnes občas vytáhnou i vysokoškoláci.

Nic by se ale nestalo, kdyby si tyto drobnosti odepřeli. Z těchto malých odpírání, na něž prý řada učitelů nemá to srdce, totiž roste pevnější vůle. Ne, pitný režim skutečně nebude narušen, když se dítě nebude moci pětačtyřicet minut napít a počká až do přestávky. Osobnost dítěte nebude narušena, když nebude moci okamžitě vyjádřit svůj názor, ale ukázněně počká, až bude vyvoláno. Přežije, když nebude moci po celou dobu školního vyučování zapnout mobil a ani o přestávkách na něm hrát hry. Nebude problém, když ve škole nebude wi-fi a děti se nebudou moci připojit na internet. Když mám občas možnost pozorovat univerzitní přednášky a semináře „zezadu“, vidím, co se děje na noteboocích, bez nichž prý dnes nejde studovat.

Nejde o bezduché odpírání drobných radostí a potřeb žákům a studentům. Jde o to, že odpíráním si každodenních drobností se posiluje vůle, jež se v životě hodí. Ta je svalem, který musíme cvičit – nepoužíváním zakrní. S pevnou vůlí se snáze vzdoruje lákadlům návykových látek, prokrastinace, nevěry… I tento typ výchovy patří do školy.

Nedůslednost

Odborníci na dětskou výchovu se shodují, že ve výchově dětí patří na jedno z předních míst důslednost. Známe to koneckonců ze svých rodin a z rodin svých známých – jak vypadá nedůsledná výchova, kde slovo otce a matky neznamená nic, kde kraluje dětská zvůle.

Tato nedůslednost jakožto důsledek pohodlnosti našla své místo už ve školách. Na mnohých z nich – základních i středních –, přestože si děti mají vést sešity, je málokdo kontroluje. Mizí pravidelná zkoušení probrané látky, kontroly zápisků – snad proto, že to je prostě pro učitele náročné. Falešně se to navíc rámuje důrazem na zodpovědnost dětí, že jde o jejich povinnost, že to má být na nich. K zodpovědnosti musí ale děti postupně růst, mimo jiné právě důsledností ve vzdělávání a výchově. Opět – osobnost dítěte a studenta nenaruší kontrola sešitu a přinucení k tomu, aby si jej vedl. Samozřejmě tam, kde má jeho vedení smysl jako prostor pro cvičení, opakování, učení.

Důraz na dovednosti namísto znalostí

Velkou změnu zaznamenaly školní metody výuky. Frontální přednášení a klasické vyučování byly převálcovány promítáním, projektovým vyučováním a diskusemi. Žádná z nich není sama o sobě dobrá ani špatná. Každá má své místo a má navazovat na určitou úroveň znalostí. Těmi se ale mnohde začalo opovrhovat. Názor je nad fakt. Že pak jde mnohdy o mlácení prázdné slámy, jíž chybí skutečný základ, je vedlejší.

Samozřejmě že částečně jde o reakci na vychýlenost předchozích dob, které vyžadovaly jen znalosti bez schopností jejich aplikace. Nic to ale nemění na tom, že diskutovat o problému mohu až jako poučený. Neznalosti nastupujících vysokoškoláků humanitních oborů z oblasti dějepisu či zeměpisu bývají obrovské. Schopnosti diskutovat také.

Boj o první místo

Snad nejvážnější změna, k níž ve školách dochází, se týká touhy po úspěchu a snahy vyniknout. Slavný foglarovský „boj o první místo“, zachycený v obou jeho knihách ze školního prostředí – nejen ve stejnojmenném románu, ale i v knize Když duben přichází –, je v mnoha školních prostředích už nejenom neznámý, ale vlastně i nesrozumitelný. V zájmu jemnocitu, aby nebylo dotčeno sebevědomí průměrných a podprůměrných, se minimalizuje srovnávání; dokonce se ze snahy o vyniknutí stává věc nežádoucí. I na takzvaně prestižních školách se přestává známkovat a ustupuje se od hodnocení.

Částečně jde i zde o reakci na druhý extrém – extrémní tlak na výkon, neohlížející se vpravo ani vlevo a bičující děti k maximálním výkonům, bez ohledu na okolnosti a jejich schopnosti. Rovněž přemrštěný tlak na úspěch vede v některých asijských zemích k osobním tragédiím žáků a studentů.

Nicméně bez podněcování ke snaze o co nejlepší individuální i týmový výkon upadne celá společnost do průměrnosti. Bude jí scházet cílevědomá a schopná elita. Odstraněním soutěže jdeme proti přírodním zákonitostem, jež se soutěží počítají jako s jedním ze základních principů vývoje. Ne, soutěž neznamená opuštění altruismu a týmovosti, jak se jí mnohdy vyčítá.

Nemohu se zbavit pocitu, že ztráta tohoto „tahu na bránu“, která je patrná nejen ve školách, ale v celé společnosti, stojí i za takovými banálními jevy, jako je herní a výsledkový úpadek českých fotbalových a hokejových reprezentací, výrazný pokles počtu úspěšných českých hokejistů draftovaných do NHL apod. Nevím, jestli příliš nespoléháme na to, že úspěch (a následné benefity) přijít musí, a to bez námahy a snahy.

Náprava

Náprava nepřijde sama a nepřijde snadno. Problém totiž nespočívá pouze v jednom z prvků systému, kupříkladu v učitelích. Ne, nebude to tak, že když dostanou k platu přidáno deset tisíc, šmahem se všechno zlepší. Problém mají učitelé, školy, rodiče i žáci.

Učitelům a školám by se měla vrátit možnost nastavovat skutečná pravidla chování v jejich školách a ve třídách a hodnotit i chování mimo školu. Dnes je jejich pravomoc výrazně omezená. Učitelé nešťastně pozorují děti, které si přinášejí do školy škodlivé energetické nápoje, a bojí se, že když jim je zakáží nebo odeberou, budou mít problémy s rodiči či kontrolujícími úřady. Totéž se týká používání mobilních telefonů apod. Když vidí děti cestou do školy kouřit, nemohou z toho ve škole vyvodit nic. Porušení právních předpisů mimo školu se totiž jen obtížně promítá do školního hodnocení chování.

Školy by se také měly více soustředit na to, co skutečně mají dětem předávat – namísto politicky korektní výchovy, která například relativizuje biologickou úlohu žen a vnucuje dětem postoje progresivistické levice, jim mají předávat znalosti a vést je k cílevědomosti, ukázněnosti, pracovitosti.

Důležité přitom je, že vůle k takovému působení školy přinejmenším části ředitelů, učitelů, obecních politiků a rodičů nechybí. Jen k tomu v dnešním, ministerskými vyhláškami a metodickými listy sešněrovaném systému nemají prostor. Právě v této oblasti je velký prostor pro decentralizaci a odstátnění – ministerstvo školství a školní inspekce skutečně nemusí regulovat každé dětské nadechnutí a učitelské vydechnutí. Není důvod aplikovat správní řád na téměř každé školní rozhodnutí. Extenze lidských práv i na nesmysly typu používání mobilů ve školách není nezbytná.

Obce, školní rady, učitelské konference, ředitelé škol – všechny tyto orgány mají velký potenciál zlepšit své školy. Jen k tomu musí dostat příležitost. Dost pravděpodobně na tom vyděláme všichni.

31. ledna 2017