Zpráva Světového ekonomického fóra nás připravuje na svět, který neznáme

Svět v roce 2017

Zpráva Světového ekonomického fóra nás připravuje na svět, který neznáme
Svět v roce 2017

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vždy na přelomu starého a nového roku se objevují prognózy, a to z různých úhlů pohledu, například cen mléka, jaký bude ten následující rok. Té části čtenářů, kterou zajímá, zda se budou mít „dobře, nebo špatně“, je možné na místě odpovědět, že prakticky všichni analytici se shodují v jednom: rok 2016 byl neklidný, ale rok 2017 jej ještě překoná. Z evropského hlediska se jedná o klíčové volby ve Francii a Německu, ze světového úhlu pohledu panují obavy, zda se Donald Trump nestřetne s povahou, která se mu v něčem podobá – Vladimirem Putinem (Al-Džazíra dokonce hovoří o postavě typu Tramputina). Ten má sice stejné cíle, ale v jiné zemi. Rovněž ochrana americké ekonomiky může Čínu stát víc než 1 % hospodářského růstu – a to je důvod k více či méně viditelnému soupeření.

Za důležitější považuji pokusit se vyhmátnout skryté, dlouhodobější trendy, pochopit, co se se světem kolem nás děje, a umět se bránit něčemu, co bezpečnostní experti nazývají FUD faktorem. FUD je zkratka anglických slov Fear, Uncertainty, Doubt, tedy strach, nejistota, pochyby. Práce s FUD faktorem se dnes přednáší ve zvláštních kurzech na vysokých školách, takže si můžeme být jisti, že kolem nás již pár let krouží specialisté, kteří mají v náplni práce znejistit svět.

Média jim v tom vycházejí vstříc, protože jsou ještě stále v zajetí premisy, která pomalu přestává platit, a sice že „špatné zprávy prodávají noviny“. Dochází pak k neúměrnému zesílení tragických zpráv. Teroristé se hrozně rádi fotí a dělají si vlastní teroristická selfíčka, takže jim vyhovuje, když se o nich dlouho mluví. Většina médií se tak de facto stává prodlouženou rukou Islámského státu a podobných organizací. Dá se tomu bránit tím, že média prostě vypneme – s vědomím toho, že sice nebudeme informováni, ale ani dezinformováni, a navíc klidnější. Vraťme se však k hlavnímu tématu.

Řada analytiků tvrdí, že se ocitáme v krajně náročné fázi nového kola průmyslové revoluce - FOTO: Shutterstock

Mapa rizik podle Světového ekonomického fóra

Světové ekonomické fórum (WEF) posledních deset let vydává jednu z nejlepších analýz toho, co se ve společnosti děje – Global Risks Report. Vychází z obřího sociologického dotazníku pro nějakých 750 respondentů, dílem jej vyplňují investiční bankéři a obecněji lidé, které budoucnost musí zajímat, protože jinak prodělají fůru peněz. Tito respondenti jsou navíc rozmístěni na všech obyvatelných kontinentech a jsou mezi nimi zastoupeni muži i ženy. Editorský tým si pak všímá i rozdílů v názorech mezi pohlavími, věkem či kontinenty.

Rizika jsou rozdělena podle dvou kategorií – pravděpodobnosti, že přijdou během dalších deseti let, a podle výše škody, kterou způsobí. Například nukleární válka nadělá velkou škodu, ale je zatím nepravděpodobná. Nicméně to je téma, jež bychom následkem pokroku v íránském a korejském jaderném programu měli sledovat. Podobně se vynořuje téma „internetu škodlivých věcí“, kdy jsou různé viry ukryté v programech strojů. Například moderní automobil má software s nějakými deseti miliony kódových řádků, ale výrobci automobilů jej kupují od firem mimo tradiční automobilový průmysl a obvykle nevědí, z jaké indické počítačové firmy k nim programy přišly.

Zprávy o globálních rizicích je proto zapotřebí sledovat nejméně několik let, protože než změna dozraje, pár let to trvá – anebo se na čas vytratí. Například o zpomalení a tvrdém přistání čínské ekonomiky mluví WEF od roku 2007. Rovněž se již před několika lety objevilo důrazné varování před kmeny bakterií, jež jsou rezistentní vůči většině antibiotik. Tehdy byl tento problém považován za záležitost podobné důležitosti jako klimatická změna a na této úrovni nejspíš zůstal, aniž by se příliš mluvilo o tom, že následkem infekcí, které se šíří v nemocnicích, zahyne jenom v zemích EU ročně několik desítek tisíc lidí. Jsme sice obklopeni všemi možnými přiznanými i nepřiznanými riziky, ale žijeme lépe a déle než kdykoliv předtím. Pokusme se tedy dívat na mapu rizik jako na způsob, jak se bez větších obav „plavit“ světem kolem nás.

Tápání velkých stran

Prakticky všude na světě došlo k tomu, že velké strany se posunuly směrem do středu (protože předpokládaly, že středových voličů je nejvíc), a tím ztratily jasně čitelný program i schopnost oslovit stále rostoucí počet občanů, jimž se jedná o hodnoty. V USA, ale pravděpodobně mnohem víc v Rusku a v některých asijských zemích se jedná o povzbuzení národní pýchy, tedy o vědomí, že jejich země je uznávána a podílí se na řízení světa. U překvapivě mnoha lidí se jedná o silnější motivaci, než je například výše mzdy. Menší národy, jako jsou Češi či Slováci, by asi nehovořily o pýše, ale o národním sebevědomí.

Zatímco před několika lety se spíš očekávalo, že národní identity se začnou rozpouštět v globálním celku, dnes se právě ukazuje, že být „globálním občanem“ je tak bezbřehým krokem do nejistoty, že všude na všech kontinentech pozorujeme pokus o návrat k národním kořenům a pojmu vlast. Svět se tak změnil, že nějaký prostý návrat do národního obrození či 60. let minulého století již není možný. Důležitost národa jako první pochopily pravicové (ještě nedávno krajně pravicové) strany, s nimiž se v západní Evropě v roce 1970 ztotožňovalo 5 % voličů – dnes je to víc než 20 %. Zejména starší muži s nižším vzděláním z menších měst a venkova se cítí být vyloučeni a reagují „vzpourou voličů“, jaká se projevila třeba v podpoře Donalda Trumpa, ale určitě se nejedná jenom o americký fenomén.

Všude na světě se vynořuje potřeba silného vůdce s charismatickými rysy. Tento typ lidí bývá obvykle označován za populistu (to je člověk, který lidem říká, co chtějí slyšet), ale správnější je považovat jej za člověka, jenž umí navodit pocit zájmu o běžné lidi a chránit je. Svět se posouvá k hranici, kdy se pocit bezpečí stává větší devízou než pocit zisku.

Zastavte stroje

Zejména lidé s nižším vzděláním a podprůměrnými příjmy, tedy nejméně polovina populace, se obávají, že čínské a obecně vzdálené továrny v chudších částech světa jim berou práci. Analýza pracovního trhu v USA ukázala, že na 100 ztracených pracovních míst připadá 14 míst, o něž země přišla následkem dovozu odjinud, ale 86 míst přestalo existovat následkem technologického pokroku. Např. USA mají zhruba stejný objem produkce jako před několika lety, ovšem stačí na ni mnohem méně pracovníků. A to je globální trend, který s několikaletým zpožděním zasáhne i zaostalejší zbytek světa včetně Česka.

Jedna ze zpráv (McKinsey, 2015) uvádí, že pokud se firmy rozhodnou pro automatizaci, mohou stroje nahradit 45 % současných aktivit. Jiná studie odhaduje, že automatizace může nahradit 48 % pracovních aktivit a ohrozit 80 % nekvalifikovaných míst. Tento trend již podkopává celé komunity, čtvrtě a města. Obavám z globalizace se nelze divit. Technologie vždy ničila a zároveň vytvářela nová pracovní místa. V 80. letech nové technologie v Americe vytvořily zhruba 8 % pracovních míst, zatímco od roku 2000 jen 0,5 % pracovních míst, a to jsme v této době prošli hned několika dílčími technologickými zvraty, které by zaměstnanost měly zvýšit – například rostoucí výrobou nových mobilních telefonů nebo fotovoltaických panelů.

Jsme sice obklopeni všemi možnými přiznanými i nepřiznanými riziky, ale žijeme lépe a déle než kdykoliv předtím - Repro: archiv

Podle řady analytiků se ocitáme v krajně náročné fázi nového kola průmyslové revoluce, která může, pokud jí státní instituce nebudou věnovat patřičnou pozornost, rozbít společnost a způsobit vlnu odporu proti novým technologiím. Jedna změna je již patrná. Představte si, že někdy v roce 1960 nastoupíte na místo soustružníka. Každých deset let dostanete o něco lepší soustruh, ale práce se příliš nezmění a firma si váží vaší kvalifikace, takže v ní můžete pracovat až do důchodu. Rychlý technologický pokrok však mění samotnou povahu práce. Někde pár let pracujete, ale mění se výrobní postupy a ani firmy samotné dlouho nevydrží. Jste nuceni měnit zaměstnání, o penzijním pojištění a dlouhodobé finanční strategii raději ani neuvažujete, protože jste rádi, když si našetříte nějaké peníze, kdybyste museli hledat práci. A do toho přicházejí spíš špatné zprávy o mezinárodním terorismu, případně výpočty, že v roce 2050 bude scházet pitná voda ve dvou třetinách velkých měst.

Proč lidé přestávají věřit na demokracii?

Kdybych měl na základě řady analýz nabídnout rychlou a jednoduchou odpověď, řekl bych, že lidé vidí, že demokracie nefunguje v ekonomice. Zisky nejsou inkluzivní, nezahrnují rovnou měrou všechny ty, kteří se na nich podíleli, ale jdou zejména k bohatým lidem. A protože tento proces dovolila vláda, na všech obydlených kontinentech dochází k růstu protivládních stran a vítězí politici, kteří se typově nepodobají předcházející garnituře. Tento jev je někdy popisován jako odplata voličů. Ti se staví proti dřívějším elitám, volají po národních hodnotách a mnoho z nich věří na ekonomický nacionalismus, tedy ochranu před cizím zbožím. Podle některých studií se nositeli těchto nálad stávají nejenom starší, méně vzdělaní muži, kteří se v novém prostředí cítí ztraceni, ale i mladá vysokoškolsky vzdělaná generace, jež nemůže najít uplatnění.

Brzy v politice dozraje nová, nahněvaná mladá generace, která nebude věřit na ten druh demokracie, jaký západní Evropa znala před rokem 2000. Všímejte si, jak málo lidí demonstruje za svobodu a demokracii, boj v ulicích a na náměstích se proměňuje v hněv proti vládě. To má ještě jeden důležitý dopad: státy se méně starají o mezinárodní situaci a klesá vůle ke společnému postupu. Když se budete doma v rodině hádat, nepůjdete řešit problémy sousedů.

V pozadí mnoha současných změn je ekonomická nejistota. Odkaz velké recese 2007 se v mysli společnosti teprve krystalizuje. Dluhy jsou velké a ekonomický růst pomalý. V letech 2009–2012 rostly příjmy 1 % nejbohatších Američanů o 31 %, zatímco u více než 99 % Američanů o 0,5 %. Stagnace střední třídy víc ovlivňuje generaci dospívajících dětí než rodičů, kteří ještě pamatují chudé časy. Odhaduje se, že v 25 vyspělých ekonomikách bude mít 540 milionů mladých lidí nižší životní úroveň než jejich rodiče. Pokud jste tento údaj přečetli rychle, ještě se k němu vraťte, protože tento dlouhodobý proces se podepíše na náladě celé společnosti. Sám nevím, jak připravit naši mládež na možnost, že mnozí z nich v budoucnosti nejspíš povedou chudší život a budou se jen obtížně odpoutávat od podpory svých rodičů.

Zpráva Světového fóra navrhuje tři strategie, jak demokracii zlepšit. Můžeme se na ně dívat skepticky a navrhnout řadu důvodů, proč nemohou fungovat, ale o moc víc toho k dispozici nemáme:

1 – Inkluzivní ekonomický růst, kdy zisky jsou děleny rovnoměrnějším způsobem, a opatrné zavádění nových technologií se zřetelem k budoucímu trhu práce.

2 – Kontinuita vládnutí, která v sobě zahrnuje rychlou odezvu na změny ve společnosti. Demokracie je ohrožena nefunkčními kolosy rozhádaných tradičních stran, které jsou při dalších volbách nahrazeny „v rychlém střihu“ stranami s úplně jinými prioritami. Mnoho Trumpových voličů vyjádřilo pochybnost, zda svoji funkci zvládne, přesto volili proti „washingtonské bažině“. Je navrženo, aby vláda vytvořila „veřejné digitální náměstí“, kde může přímo komunikovat s lidmi.

3 – Hledání nové národní identity, která bude jednak rozvíjet odkaz minulosti, ale zároveň bude otevřená vůči cizincům a menšinám. Ukazuje se, že i konzervativní společnosti poměrně dobře přijímají cizince, pokud rychlost změny není velká.

Dokončení příště

12. února 2017