Magická Praha je mýtus cizinců, ta skutečná leží na předměstích a má daleko do pohlednicových ideálů

Josef K. v Praze mizerné

Magická Praha je mýtus cizinců, ta skutečná leží na předměstích a má daleko do pohlednicových ideálů
Josef K. v Praze mizerné

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jak to často bývá, člověk, který žije dlouhou dobu v Praze, třeba se tady i narodil, to město miluje i nenávidí. To není úplně samozřejmost, neslyšel jsem třeba Pařížany, že by o svém „městě světel“ uvažovali takto. Nenávidět Paříž, i když je na mnoha místech strašná a špinavá, to by bylo absurdní a svatokrádežné, olalá. S Prahou je to jiné: podmínkou správné lásky je také nenávist, bez ní je láska k Praze slabomyslný kýč.

Pražská Hassliebe se přitom vyvíjela a má své dějiny. Jinak Prahu před sto lety milovali/nenáviděli v ní žijící Němci a Židé, jinak Češi, kteří milovali/nenáviděli možná právě to opačné než ta dvě etnika. Franz Kafka nazýval – jak je banálně známo – Prahu „matičkou s drápky“, z nichž se snažil celý život vymanit, ale ona ho držela pevně a pustila jej až na poslední chvíli – zemřít.

Praha je v Kafkovi pořád přítomná, ale faktograficky o ní píše jen výjimečně: v jednom básnickém textu se svěří, jak při procházce po Karlově mostě lehce „položil dlaně na staré kameny“: literární historik a pražský rodák Peter Demetz, autor vynikající knihy Praha černá a zlatá, je přesvědčen, že za tímto jemným gestem – „die Hände auf alten Steinen“ – je snaha zabránit, aby neprosákla skrz kameny krev prolitá v četných brutálních bojích.

Tento výjev, v němž jemný Kafka zadržuje krev v zčernalých kamenech, patří do imaginace Prahy mystické a s ní se prolínající Prahy magické. Týká se vyloženě Prahy centrální, tedy historické a nyní turistické, která z ní hojně těží. Na předměstí nebo jen do lidovějších čtvrtí už nedosahuje. Praha mystická vznikla historicky na začátku novověku a je konglomerátem představ, že ono město v sobě skrývá víc tajemného než jiná evropská velkoměsta. Praha magická je často plodem představ cizinců, kteří do Prahy přijížděli a nalézali zde podivné strnulé město, jež je fascinovalo, a nerozuměli mu. Byla plná starých kostelů, křivolakých ulic, zchátralých paláců, bizarního ghetta před tím, než zaniklo asanací.

podmínkou správné lásky k Praze je také nenávist, bez ní je láska k hlavnímu městu slabomyslný kýč - Foto: Jan Reich

Češi, kteří ve středu města začali převažovat až v polovině 19. století, takový romanticko-dekadentní pohled příliš nesdíleli. Jejich touhou byla Praha přehledná, výstavní, moderní evropské město, jen tady konečně slovanské, bez Němců i Židů a dalších starých mystických krámů a panoptikálních kuriozit, na něž zvědaví nebyli.

Zlatým obdobím této Prahy racionální a hygienické byla dvě desetileté první republiky, kdy zároveň ještě mnohé dožívalo z Prahy víceetnické – ale už jen dožívalo. Konec obojího přinesla německá okupace a pak především komunistická diktatura, jež během krátké doby z Prahy jako by vysála všechen život, zbavila ji všech šťáv, barev a vůní. Prahu jako živé město s pamětí pak dorazila okupace ruská, po níž následovalo dalších dvacet let skomírání a plundrování, tupého bourání a plánování.

Tehdy se ale znovu obnovuje mýtus Prahy magické, a to přímo díky literárnímu dílu, které ji má zachránit, aspoň tedy před čtenáři, kteří se k němu dostanou, což jsou opět především čtenáři zahraniční. V roce 1974 vychází ve slavném milánském nakladatelství Einaudi kniha italského slavisty Angela Marii Ripellina Magická PrahaPraga magica a vzápětí je přeložena do mnoha jazyků – do češtiny také, ale vyjde jen v samizdatu, normálně až po roce 1989.

A tato kniha je bolestným plodem lásky a touhy po Praze více snů než skutečnosti. Ripellino vzdal hold Praze kejklířů, alchymistů, podivných figurek, bláznů a okultistů, básníků a vyděděnců, tedy světu, který byl v naprostém protikladu k šedi, která se pod Husákovým hradem roztáhla jako smogová deka. Byla to Praha nikdy v takové podobě neexistující, ale přece jen životem naplněnější než tupá Praha sjezdů, spartakiád a úředního plánování.

Praha magická přesto byla spíše estetickým konstruktem, básnickou fikcí anebo spíš sněním než přesným pojmenováním Prahy, jakou ve skutečnosti byla a je. Daleko přiléhavější a realističtější bylo pojmenování na první pohled protikladné, avšak ve skutečnosti komplementární. To pojmenování zní „Praha mizerná“.

Jejím autorem je kunsthistorik Josef Kroutvor (1942), jenž jej použil pro cyklus několika esejů, které vyšly na začátku devadesátých let v časopise Revolver Revue a nyní vycházejí, doplněny příbuznými texty, knižně.

Byly psány už ve svobodných poměrech, ale zachycovaly stav, který ještě dlouho existoval a už se pomalu začal proměňovat – ne vždy k lepšímu. Kroutvor právě v té chvíli vystihl tuto proměnu, jejíž přítomnost je nutná, aby byl jev patrný a dal se výstižně pojmenovat. Nebylo to myšleno jen pejorativně, i když pokleslému, ošklivému, v něčem i zoufalému stavu města, jemuž na sobě přestalo záležet, adjektivum „mizerná“ odpovídalo přesně.

V expresivitě toho slova bylo rovněž něco drsně přitažlivého, protože pravdivého a upřímného. Takový byl i stav oněch míst, o nichž Kroutvor psal. Ta místa aspoň nelhala. Proto je mohl mít člověk raději než vyprázdněný a znásilněný střed, kam se však mizerie prodrala též.

Praha mizerná se totiž týká v pravém slova smyslu periferie, tedy předměstí, a to ne všech: nebudou tam zcela jistě patřit Dejvice, které byly vždy čtvrtí když ne skutečných elit, pak aspoň lidí privilegovaných: a lampasáci a různí straničtí a ministerští potentáti jimi jistě byli. Nejsou jimi ani Vinohrady, které sice také strašně zpustly, ale hodně buržoazního v nich navzdory tomu všemu zbylo, neboť jediným způsobem, jak je „zproletarizovat“, by bylo je kompletně zbourat.

Skutečnou Prahu mizernou najdeme především v dělnických předměstích, těch, kam nezasáhla panelová sídliště, ty noclehárny bez tvaru a charakteru, ty „přízraky pouštních měst“ (Kroutvor), pro něž slovo „mizerná“ je příliš noblesní a poetické. A poetické kvality ta mizerie opravdu měla, neboť básník si je umí najít tam, kde jiný buď nevidí, nebo jen zoufale sténá a nadává.

Vlastně Kroutvor napsal souvisle jen o čtyřech pražských „mizerných“ čtvrtích, a to ještě to třetí místo je spíš jen lokalita, neboť leží na rozhraní lepší a bídné čtvrti: jedná se o Nuselské schody, kterými se schází od vinohradských vil do špinavých Nuslí. Napsal o Smíchově (Odřené lokte Smíchova, 1992), o Žižkově (China Town Žižkov, 1994) a Vršovicích (Vršovice v Dolíku, 1994).

Skutečnou Prahu mizernou najdeme především v dělnických předměstích, těch, kam nezasáhla panelová sídliště, ty noclehárny bez tvaru a charakteru, ty „přízraky pouštních měst“ (Kroutvor), pro něž slovo „mizerná“ je příliš noblesní a poetické. A poetické kvality ta mizerie opravdu měla - Foto: Jan Reich

Čtenář postrádá přinejmenším ještě Libeň, ovšem s tou se Kroutvor setkával především prostřednictvím díla a osobnosti Bohumila Hrabala, kterého znal osobně a jemuž věnoval cyklus esejů Setkávání s Bohumilem Hrabalem (2014). Spolu s ním soubor nyní vyšlých esejů Praha mizerná je tak dovršením kroutvorovských průzkumů Prahy, která léta prováděl pěším způsobem, jenž je pro pozorování a vnímání velkého města způsobem nejlepším, vlastně jediným možným.

Klasická Praha mizerná, to je především starý Smíchov a Žižkov.

Anděl smrti na Smíchově

Smíchov, který byl první na řadě, Kroutvor zastihuje ještě před velkou přestavbou na Andělu, jež mu, spolu s vyústěním tunelu, vtiskla podstatně jinou tvář. Tady, na křižovatce Anděl, průsečíku dvou tramvajových tratí, bylo vždy skutečné centrum Smíchova. „Dvakrát denně zaplavují křižovatku u Anděla davy lidí, ráno před šestou a odpoledne na konci směny, a vymývají Smíchovu paměť,“ píše Kroutvor. Davy míjí bez pozornosti podivnou pseudomaurskou stavbu smíchovské synagogy, která za komunismu sloužila jako sklad bůhvíčeho. Nápis, český a hebrejský, „Mír a zdar dalekému i blízkému“ zůstal na její fasádě jako ironická připomínka něčeho, o čem většina lidí nemá tušení. Židovské rody Porgesů a Pribramů, které daly základ průmyslovému, a tedy také proletářskému Smíchovu, jsou v té době téměř zcela zapomenuty.

Kolem křižovatky, kde se to v postranních ulicích hemžilo především Romy (těch pravděpodobně ubylo, přestěhováni byli na horší adresy), se rozprostírá „pestrá směs obytných bloků, místního průmyslu a krajinných pasáží“, mozaika, kterou jinde v Praze nenajdeme. Smíchov za minulého režimu nezasáhla výraznější přestavba, nevlámaly se sem nikdy paneláky a jedinou výstředností byla brutalistní stavba nynější Komerční banky z počátku 90. let.

Ráz centrálního, tedy dolního Smíchova zůstal zachován a po gründerském 19. století relativně nedotčen. Tato „zakladatelská“ doba nepřinášela jen proletariát, dělnickou chudobu a špínu periferie. Továrníci a podnikatelé byli také důležitými mecenáši, po nichž tu zůstaly stopy v podobě napůl vyvrácených žulových obrubníků, polámaných litinových zábradlí, zídek, stromořadí a městských parčíků – jeden se nalézá nad Ženskými domovy, jimiž se do Smíchova již přihlásila moderní a sociální doba.

Ale pak už zasypával Smíchov především prach, a jak esejista píše, „smíchovskému andělu zčernala křídla – byl to anděl smrti“. Ostatně jen rok po uveřejnění Kroutvorovy eseje se starý smíchovský Anděl stane ještě jednou a v té podobě naposledy scenerií pro novelu Jáchyma Topola Anděl (1995). Z její přízračné atmosféry se ještě jednou vynoří zrůdy, mutanti a příšery, které v dobré magicko-mizerní tradici přihlížejí zrození smíchovského mesiáše.

Ale to je básníkova licence. Esejista je zdrženlivější, i když pro poetickou kvalitu čtvrti má také čidla. Její esenci nachází na nejméně pravděpodobném místě, na železné lávce nad smíchovským nádražím. To samo o sobě považuju i po čtvrtstoletí za jedno z nejhorších míst v Praze: je to místo špinavé, otlučené, omlácené, počmárané, posprejované, pomočené, polepené, ponížené. Jako by ho napadla sněť, která ale ty desetitisíce lidí, kteří tudy denně projdou, nezajímá. Tady, na železniční lávce, to vypadá jinak: „kolejiště se rozlévá a leskne jako řeka, místo lodí ujíždějí sem a tam vlaky“. Stát na ní je „svátek básníků“, doporučuje nám snivý esejista.

Pražský Montmartre

Na Žižkov se vstupuje špinavou dírou, nad níž ve dne v noci projíždějí vlaky. Za železniční tratí leží Žižkov, město ve městě: žižkovská republika.

Tak začíná esej o Žižkově, kde Kroutvor tehdy bydlel. Před listopadem 1989 tato tradiční pražská lidová čtvrť, která ovšem je poměrně mladá, vypadala otřesně: k bývalé chudobě se přičetla lhostejnost, nezájem o věci, které nepatřily nikomu, protože patřily všem. Žižkov byl na konci 80. let synonymem pro úpadek a zmar. V jeho středu navíc vyrostlo ohyzdné panelové sídliště, jemuž padla za oběť možná nejcennější část původně proletářské čtvrti, paradoxně bez výraznějšího průmyslu. Za prací se chodilo do průmyslového Karlína nebo dál.

To dlouho dodávalo Žižkovu zvláštní ráz: spíš než proletariát tu tedy žil lumpenproletariát a pak řemeslníci, hokynáři, hostinští, chudá inteligence, pražská bohéma a jiní „zajímaví lidé“. Také galérka. Osobně vzpomínám na Žižkov lidových hospod, jež byly na každém rohu. Byly to často strašné špeluňky, ale měly svou atmosféru a bylo jich opravdu hodně. V noci to bylo dosti nebezpečné místo, čemuž pomáhala mimořádná koncentrace Romů, tehdy prostě cikánů, kteří svým způsobem života likvidovali pavlačové domy stejně spolehlivě jako úřední plánovači.

Žižkov, píše Kroutvor, si není třeba idealizovat. „Sociální mizérie živila malou lidskou nenávist, která pak dosahovala obludných rozměrů třídní zloby.“ Mnozí „také proletáři“ se po válce vyšvihli na kádrováky a funkcionáře. „Dělnický Žižkov byl mýtus, falešný mýtus, podporovaný i socialistickou literaturou. Ukázkovým příkladem demagogie bylo každoroční vítání tzv. žižkovských žen pochodujících v prvomájovém průvodu.“ Socha „žižkovské ženy“ dosud stojí nedalo nákladového nádraží – čímž nemá být řečeno, že má být odstraněna.

„Ke staré špíně,“ píše Kroutvor, „a sazím železniční dráhy přibyly další tučné vrstvy, odpadky, neodvezená suť a divoké skládky. Ale koneckonců i v mizérii je možné nacházet životní filozofii a inspiraci pro umělecké dílo.“ Snad.

V eseji ze začátku 90. let zachycuje však i rychlou proměnu Žižkova: velmi rychle zde vznikaly bazary, zastavárny, řada domů se kvapem měnila v penziony a laciné hotýlky. V coby první pražské čtvrti se zde usídlili Číňané, jejichž přítomnost esejista vlídně vítá. Žižkovu prorokuje, že se může stát jakýmsi pražským Montmartrem a klidně nahradit přepoetizovanou Malou Stranu propadlou turismu… Napsal by to i teď?

Vršovická stará periferie

Vršovice možná nepatří v pravém slova smyslu do Prahy „mizerné“. Nejsou tak poničené, odřené, umazané a nesnesou stigma čtvrti, kam se uchylují zoufalci. Představovaly však čistý příklad periferie, místa, kde se město vytrácí, kdysi do polí, dnes do industriální krajiny nikoho. Dlouho si uchovaly původní venkovský ráz, a jak Kroutvor píše, střed Vršovic s kostelíkem a sochou Jana Nepomuckého připomíná spíš venkovskou náves než náměstí velké Prahy.

Josef Kroutvor též připomíná, že Vršovice mají však (pro někoho) nečekaně bohatou minulost uměleckou, spojenou právě s tématem periferie. Z vinohradské ulice Kladské scházel dolů do Vršovic, kde byl blíž přírodě. Vršovickou industriální scenerii s kouřícími továrními komíny a siluetami činžáků si oblíbil Bohumil Kubišta.

V ulici Norské bydlel Fráňa Šrámek a nedaleko se nachází vila bratří Čapků, kteří se scházeli spolu s Františkem Langerem: Josef Čapek vytvořil kulisy pro jeho hru Periférie a lze se domnívat, že inspiraci načerpal na periferii vršovické. Karel Čapek zase psal o nouzové kolonii Rafandě, která se rozkládala na vrchu Bohdalec. V poválečné době jsou Vršovice především spjaty s Jiřím Kolářem, který bydlel v Krymské ulici, která se v současnosti stala kultovním místem hipsterů, kteří již se starou periferii příliš společného nemají.

Tu milují snivci a chodci jako Josef K., kteří jí věnují takové vyznání: „I periférie bývala kdysi mladá a svěží, inspirující, prach jiskřil, špína nevadila. Ale periférie už zestárla, změnila se v trosku, zošklivěla, přibylo nánosů špíny a vrstev prachu. Železná lyra železničního mostu vydala ze sebe poslední poetické zvuky, stará konstrukce se mění v rekvizitu staré periférie.“

Chodec se ocitnul opět na železniční lávce.

praha "mizerná" - Foto: Jan Reich

Dva chodci

Knihu doprovázejí fotografie Jana Reicha (1942–2009). Josef Kroutvor o něm v eseji z roku 1977 napsal: „Každý opravdový tvůrčí fotograf je melancholický svědek. Výjimkou není ani fotograf Jan Reich. Jeho fotografie s oblibou zachycují vyvržené trosky života, zákoutí zarostlá plevelem, odlehlé kouty Prahy. Dříve se taková místa obvykle nazývala periférií, ležela na okraji města, na rozhraní svou světů. Dnes se ale periférie přestěhovala přímo do centra, zabydlela se tu jako doma. Město zpustlo, změnilo se v rozkopaný labyrint. Melancholický chodec na svém nekonečném putování Prahou objevuje absurdní lokality, anonymní prázdná místa, lokální periférie.“

Pražský chodec Josef K. nepochybně psal i o sobě.

Josef Kroutvor: Praha mizerná. Fotografie Jana Reicha. Vydalo nakladatelství Pulchra. 208 stran

11. února 2017