Festivaly se až na výjimky nedokážou přiblížit zahraniční konkurenci. Ať žijou buřty a agrometal

Česká letní pohoda

Festivaly se až na výjimky nedokážou přiblížit zahraniční konkurenci. Ať žijou buřty a agrometal
Česká letní pohoda

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hudební festivaly se u nás těší stejně vzrůstající oblibě jako v zahraničí. Festivalové léto nabízí letos na šest desítek větších podniků a ještě mnohem větší počet událostí lokálního charakteru: každá druhá větší vesnice má nějaké to Rockové léto, nebo Rockování (v Česku je na užívání těchto dvou pojmů snad nějaký zákon).

Davy lidí, všudypřítomné bannery sponzorů, více či méně smysluplné doprovodné aktivity, hory jídla ze stánků rychlého občerstvení (i když v Česku, přes ofenzivu burgerů, asijských nudlí a tortil stále vede a už asi navždycky vést bude klasika v podobě grilované klobásy, podávané na tácku s hořčicí a chlebem), hektolitry piva a také – ač to se ze žádné oficiální statistky nedozvíte – kila zkonzumovaných drog.

Na tuzemských hudebních přehlídkách to vypadá v podstatě identicky jako v cizině. Nicméně detailnější pohled na českou festivalovou mapu naznačí jistá specifika. Většinové domácí publikum je stále poměrně konzervativní a organizátoři to dobře vědí. Kromě toho je v Česku stále velmi v kurzu žánrová vyhraněnost. Světový trend festivalů je přitom zcela opačný – koresponduje totiž s vývojem, který populární hudba prodělala za poslední dvě dekády. Největší roli v něm, nepříliš překvapivě, hrála digitální revoluce.

Foto: Colours of Ostrava

Konec prefabrikovaných hvězdiček?

Od velkých nahrávacích společností i některých významných jmen hudebního světa zazníval názor, že nástup internetu, s ním spojené nelegální šíření obsahu a propad výnosů z prodeje fyzických nosičů bude v podstatě znamenat smrt hudebního byznysu coby výdělečné činnosti. I u nás se pod hlavičkou místní divize Mezinárodní asociace fonografického průmyslu rozběhla v roce 2000 kampaň s názvem „Kopírování zabíjí hudbu“. Její tváří byl například zpěvák Dan Bárta. S chmurnou předpovědí to dopadlo stejně jako pokaždé, když se pouze extrapolují stávající trendy a nepočítá se s adaptací trhu i konzumentů.

V hudební branži se pravděpodobně nikdy netočily takové peníze jako teď, digitalizace navíc akcelerovala míchání stylů, vzájemné ovlivňování a mutaci žánrů. Ze strany konzumentů pak vzrostla poptávka po větším autorském vkladu a těsnější komunikací interpretů s fanouškovskou základnou, k čemuž se především využívají sociální média. Vlna prefabrikovaných hvězdiček 80. a 90. let, často v podstatě jen maňásků nahrávacích korporací, je viditelně na ústupu. Tu a tam se sice znovu objeví nějaký ten uměle vytvořený boyband, naposledy britští slaďouši One Direction, to je ovšem nutné brát jako svého druhu nevyhnutelnou pohromu, současnou obdobu někdejších epidemií černého moru a spalniček.

Foto: Colours of Ostrava

Do nejvyšší popové ligy se v posledních letech většinou proboxují tvůrci s dlouhodobě pečlivě promyšlenou image a velkou mírou osobního zapojení a invence. Například o tvorbě silné generace zpěvaček, která aktuálně vládne anglosaskému hudebnímu nebi, si můžeme myslet leccos, nejde jim však upřít, že směřování své kariéry i chod celé té mašiny na peníze, zastřešené jejich jménem, drží pevně v rukou a nenechají si do toho moc mluvit.

Dnešní popstars také mnohem více koncertují, než dřív – ze živého hraní se totiž financuje propad zisku z prodeje nosičů, který přechod k digitální formě distribuce nikdy zcela nedorovnal. Na živém vystupování se taky mnohem rychleji pozná, jaký je kdo doopravdy muzikant a co byla na dokonale vysoustružených studiových albech práce zvukových mágů. Na každém velkém koncertě i festivale jsou v libovolnou vteřinu v pohotovosti tisíce kamer, a tak každé příliš okaté užití playbacku, hlasovou indispozici a jiné „faily“ omlátí internetová hudební policie muzikantovi okamžitě o hlavu.

Napříč žánry

Prostředí s takto bleskovou zpětnou vazbou na hudebníky tlačí, aby byli progresivní a přicházeli s novými postupy. V praxi to znamená stírání žánrových hranic mezi čistým popem, současnou podobou rocku a subkulturními hudebními žánry. I ta největší jména popového showbyznysu se tak občas pouštějí do experimentů, byť opatrných. Na novém albu Witness od Katy Perry, zpěvačky, jež dosud krmila své posluchače cukrkandlovými příběhy o pubertálních snech a kalifornských holkách, tak například hostují reprezentanti špinavého jižanského trapu, trio Migos. Dokonce i Madonna se šedesátkou na krku projevila mimořádný cit pro současné trendy, když na produkci pilotního singlu Bitch I‘m Madonna z posledního alba Rebel Heart oslovila kromě renomovaného Dipla také DJe a producenta Samuela Longa. Ten je, pod pseudonymem SOPHIE, klíčovou postavou kolektivu PC Music. Jejich bastardizovaný überpop a charakteristicky tekuté basové linky patřily k tomu nejzajímavějšímu, co šlo v minulých letech slyšet na klubových mejdanech po celé Evropě, a několikrát vystoupili i v kultovním berlínském Berghainu.

Foto: Colours of Ostrava

Podobné fúze a překračování žánrových hranic jsou stále častějším jevem v celém spektru populární hudby. A velké přehlídky v zahraničí na to adekvátně reagují. Klasické označení „rockový festival“ už prakticky ztrácí význam i obsah. Dnes už legendární je z tohoto hlediska vystoupení Jaye-Z na britském Glastonbury. Když v roce 2008 pořadatelé oznámili, že newyorský raper bude jedním z headlineru tehdejšího ročníku světově proslulé akce, okamžitě se ozval Noel Gallagher z kapely Oasis. „Hiphop nemá na (rockovém) Glastonbury co dělat. Je to špatně,“ nechal se slyšet. Americký raper zareagoval po svém. Na začátek svojí show se dostavil se symbolem rockové kultury – elektrickou kytarou – a poněkud posměšně zabrnkal a zazpíval úvodní část britpopové hymny Wonderwall, největšího hitu Oasis. Poté odhodil kytaru a plynule přešel do vlastní vypalovačky 99 Problems. Nezdálo se, že by s tím desítky tisíc posluchačů pod pódiem měly problém.

Americká Coachellla, patrně největší konkurent Glastonbury coby aspiranta na pozici nejprestižnějšího festivalu populární hudby na světě, zase tento rok nabídla zcela eklektický programový mix, naprosto se vzpírající žánrovému zařazení: z hlavních jmen tří festivalových dnů tu pomalu končící éru velkých kapel zastupovali Radiohead, mainstream měla na starosti diva Lady Gaga a Kendrick Lamar předvedl, proč je považován za krále zámořského hiphopu. Kromě toho se v backstagi mohli potkat tak rozdílní umělci jako producent masivních party beatů DJ Snake s královnou irské avantgardy Róisín Murphy, nebo novozélandský zázrak chytrého popu Lorde se skladatelem filmové hudby Hansem Zimmerem. Z toho je patrný obrovský stylový a žánrový rozsah festivalu.

Glastonbury a Coachella samozřejmě představují naprostou špičku festivalového světa, jsou to obří akce s obřími rozpočty a mohou si dovolit ta největší jména. Ale i pohled do bližší a dostupnější ciziny nabízí akce se silnou, ale zároveň dostatečně otevřenou dramaturgií. V zemích Visegrádu bez debat kraluje maďarský Sziget, festival celoevropského významu. Lineup letos nabídne poprockovou show Američanky Pink, alternativní britskou kytarovku Kasabian, ale i duo Chainsmokers, autory rádiových monstrhitů. Srovnání se sedmidenním Szigetem, který každý rok přiláká téměř půl milionu návštěvníků, ovšem stále není k tuzemským festivalům, co do publika podnikům o řády menším, příliš férové.

Trend festivalu Rock for People: mezi hlavními taháky najdeme vždy nějaké značně ošoupané jméno, které s aktuálními děním v pop music nemá už dávno nic společného - Foto: Rock for People

To už však neplatí pro slovenskou Pohodu, kterou hudební publicisté tradičně v prostoru bývalého Československa řadí na první či druhé místo, co do kvality programu. Na Pohodě v minulosti vystoupila například zpěvačka PJ Harvey, tento ročník pohostil třeba německou hvězdu elektronické scény, dýdžeje a producenta Alexandera Ridhu, který vystupuje pod pseudonymem Boys Noize. Podle názorů některých odborníků těží Pohoda i ze své geografické pozice – nikde v „okolí“ fakticky nemá větší konkurenci. Přesto za dlouholetým úspěchem festivalu u návštěvníků i odborné veřejnosti stojí spíše promyšlená dramaturgie než zeměpis.

Od evropské třídy přes tápání

Už první letmý pohled na letní festivalový kalendář v Česku napoví, že tady je všechno trochu jinak. Asi nejlépe to ilustruje program populárního Rock for People a výběr letošních headlinerů. Američtí Paramore sice tento rok vydali novou a kriticky relativně ceněnou desku, přesto šlo především o sázku na jistotu v podobě zpěvačky Hayley Williams, coby modly vzdorovitějších pubertálních slečen. Bizarní show jihoafrické rap-ravové formace Die Antwoord už také zdaleka nemá takový WOW efekt jako před šesti sedmi lety a je vidět, že celý mystifikační koncept postavený na vyfabulovaných postavách protagonistů Ninji a Yo-landi Visser se už značně vyčerpal. Co se týče rockových gotiků Evenascence, jejich hra na temnotu byla tak trochu legrační už před třinácti lety, kdy ještě sbírali ceny Grammy, a prezentovat je v roce 2017 jako jednu z hlavních hvězd relativně velkého festivalu chce opravdu koňskou dávku dramaturgické nostalgie.

Minulé ročníky Rock for People tento trend potvrzují: vždy tu mezi hlavními taháky najdeme nějaké značně ošoupané jméno, které s aktuálním děním v pop music nemá už dávno nic společného. Minulý rok to byli The Offspring, rok předtím Limp Bizkit. V 90. letech relevantní kapely. O víc než dvacet let později spíše retro pro pamětníky. Tento rok také asi definitivě končí kdysi oblíbený TrutnOFF Open Air. Stojí za tím spory s radnicí i rezidenty, ale i bez nich se festival už dlouho propadal do programové bezradnosti. Z minulosti se, při vší úctě k indiánskému odkazu českého undergroundu z dob normalizace, žít nedá.

Mnohem lepší je situace na druhém konci republiky. Festival Colours of Ostrava se postupně vymanil ze škatulky akce orientované především na world music a nabízí relevantní etablované umělce světového formátu i progresivní, méně známá jména. Velkou devizou Colours of Ostrava je kromě kvalitního doprovodného programu také industriální prostředí bývalých železáren, osvěžující změna proti jinak vcelku uniformním festivalovým zónám. Britský deník Guardian zařadil „Colours“ mezi 10 nejlepších festivalů Evropy, což je v konkurenci mnohem masovějších přehlídek nemalý úspěch. Přesto, i když se v Ostravě viditelně a v podstatě úspěšně snaží o moderní dramaturgii, festival loví především v alternativních vodách a takto velké akci by možná přeci jen slušela větší otevřenost i směrem ke kvalitnímu popovému mainstreamu, jakou vidíme na zahraničních festivalech.

Pokud by ovšem někdo chtěl v tuzemsku vidět na jednom místě průřez současnou populární hudbou od špičkového popu až k alternativě, má patrně smůlu - Foto: Rock for People

Čemu se pak v Čechách vyloženě daří, jsou menší žánrové festivaly. Ty každý rok představí skutečně nabušený program, představující poučený průřez aktuálním děním v tom kterém žánru. Výborné mezinárodní renomé tak má hradecký Hip Hop Kemp, jehož organizátorům se setrvale daří vozit do Čech ta nejzajímavější rapová jména. Subkulturní charakter má i festival Mighty Sounds, zaměřený na ska, reggae, punk a další „sígrovské“ žánry jako rockabilly a jeho mutace. Postironická generace mětských hipsterů má zase svojí akci v podobě Creepy Teepee, kde si návštěvníci můžou přes skla prakticky povinných černých brýlí Ray-Ban prohlédnout to nejnovější a nejdivnější z oblastí nezávislé hudby od experimentální elektroniky po metal.

Kde naopak vládne, po hudebně dramaturgické stránce, naprostý středověk, jsou různé lokální festivaly střední a menší velkosti. Jestliže v případě Rock for People lze mluvit o tápání a retru, co se programové skladby týče, na akcích jako Sázava fest, České hrady, nebo Benátská noc nelze o nějakém uceleném konceptu mluvit vůbec. Festivaly, vzhledem ke svým možnostem, logicky zvou především domácí interprety a většinou jde o zcela nahodilý mix bezpohlavního českého rádiového mainstreamu, pubrocku a agrometalu, do které je tu tam zamícháno nějaké to jméno z československé hiphopové scény a zahraniční host. Festivaly od sebe opisují lineup a například programová skladba Českých hradů doznává každý rok jen velice kosmetických změn.

Návštěvníci těchto akcí viditelně nejsou na nějaké novoty zvědaví. Samozřejmě, zahalekat si s desítkou v plastu v ruce Zelenou od univerzálně oblíbených Tří sester k českému létu patří právě tak jako zácpy na cestě do Chorvatska nebo opékání buřtů. Nicméně situace, kdy během večerního posezení na zahrádce v chatové kolonii u puštěného rádia s „českou muzikou“ uslyšíte prakticky stejnou hudbu a někdy i v tomtéž pořadí jako při návštěvě některého festivalů tohoto typu, je přeci jen mírně řečeno na pováženou.

Foto: Colours of Ostrava

Mezi českými hudebními kritiky a publicisty bylo a do jisté míry stále je populární od boku odstřelovat úroveň letní festivalové nabídky jako celku. To je nepochybně zbytečná přísnost. V Čechách existuje minimálně jeden festival evropského formátu a několik menších akcí se žánrově zaměřenou, nicméně kvalitní dramaturgií. Pokud by ovšem někdo chtěl v tuzemsku vidět na jednom místě průřez současnou populární hudbou od špičkového popu až alternativě, má patrně smůlu. Jistě v tom hraje roli i velikost trhu. Nicméně není příliš jasné, proč turisticky atraktivní Česko nedokáže milionům návštěvníků nabídnout kromě památek a levného piva i něco dalšího. Často se mluví o nedostatku odvahy organizátorů při sestavování programů. Ve světle toho, že i přes několik kvalitních akcí většině domácího publika pořád vyhovuje rok od roku stejná nabídka nekonfliktního rádiového mainstreamu a do úmoru ohraného rocku, se jim však nelze příliš divit. Na Slovensku je Pohoda už dlouhé roky synonymem moderního přístupu k pořádání letního festivalu. Česká letní pohoda se však stále nese ve znamení klobásek na grilu. A hezkých písniček k tomu.

25. července 2017