V rozhovoru, který shodou okolností dnešní postmortální oslavenec Václav Havel podnikl před osmi lety s autorem zdravice, odpověděl na nejapnou otázku, jak by chtěl, aby se o něm psalo za padesát let ve slovníku, takto: „Samozřejmě nevím, co bude ve slovníku za padesát let, ale nejraději bych byl, aby tam bylo, že jsem byl dramatik, který se projevoval jako občan, díky čemuž posléze strávil část života ve vysoké politické funkci.“ Bude-li to slovníkové heslo obsáhlejší, bude tam ovšem i zmínka o tom, že začínal jako lyrický básník. Byla to epizoda, ale typicky havlovská.

V jedné své mladistvé básni napsal: „Až se jednou stanu básníkem, což je má největší touha, pak spálím všechny své básně a nikdy už žádnou nenapíši.“ Čtenář, obeznámenější s Havlovým literárním dílem, dobře ví, že své básně nespálil, neboť vyšly v prvním svazku jeho Spisů (strana 56, vydal Torst), což umožnilo i tuto citaci. Nesplnění této hrozby či slibu lze interpretovat dvěma způsoby.

Za prvé si možná nebyl zcela jistý, zda se opravdu oním básníkem již stal, což si lze při Havlově zdrženlivosti lehce představit. Anebo si uvědomil, že není nutné každý přepjatý nápad či slib dovést do úplného konce. Bylo by to ostatně gesto poněkud nehavlovské, dosti cizí přirozenosti člověka, který má tak rád systém a pořádek.

Cituji z posledního, tedy osmého svazku Spisů, strana 8: „Když pořádek, tak pořádek.“ Lyrické verše však Václav Havel ve věku, kdy mladý muž již nepíše básně pouze jaksi „pudově“ a protože musí, skutečně psát přestal.

Přestal však kvůli tomu býti básníkem? To nikoli. Stal se jím totiž nyní již skutečně, tak jak si předpověděl, tedy básníkem bez závazku psát básně, což je ideální stav básníkovy existence.

Zbaven povinnosti projevovat se verši mohl o to více působit jaksi celým svým básnickým bytím. To bylo založeno na velmi poetickém principu prosvětlování nijak zvláště veselé reality světa nadějí, odvahou a nesmíme zapomenout – humorem.

Ve Václavu Havlovi se od začátku setkával intelektuálně založený analytik upadlých a zmechanizovaných forem společenského přežívání a fungování se snivcem s dobrodružnou a družnou povahou, mušketýrem odboje, nonkonformistou ducha, miláčkem žen a přítelem mužů. Anarchistická a individualistická část jeho básnického založení byla doplněna tíhnutím ke klasickému a dejme tomu národnímu pojímání básníka jako svědomí kolektivu a mluvčího utlačovaných, byť si z toho často dělal laureát legraci.

Smysl pro absurditu a nonsens, uplatněný v jeho uměleckém, především dramatickém díle, byl v občanském životě vyvažován touhou po konání a jednání smysluplném a konstruktivním, což velmi dráždilo nekonstruktivní moc, která byla svou formou i obsahem dokonalým popřením všeho básnického. Uvrhla ho několikrát do vězení, což bylo jistě osobně nepříjemné, ale z hlediska potvrzení básnického charakteru vězněného nemohla ona moc udělat nic lepšího.

Vytrvalost a důslednost, s jakou Václav Havel používal nástrojů poezie v dějinných procesech, ve kterých stál, se mu nakonec osobně, na rozdíl od národa, vymstily, i když toho jistě jako správný muž nelitoval a svou oficiální roli nesl statečně, s básnickým nadhledem. Mnohé jeho činy prozrazují básnické založení: například těžko kdo jiný než básník by mohl být garantem okřídleného milostného verše o lásce a pravdě, která musí… Je typické, jak tento idealistický verš dráždí osoby nebásnicky a nemúzicky založené, což je jen dalším důkazem Havlovy služby poezii.

Václav Havel v jiné dávné básničce – nebylo mu tehdy ani 18 let – plánuje, že až bude velký a naučí se psát básně, napíše sbírku „Zpěvy šílence“, protože básník musí být šílený, aby mohl psát básně a také proto, aby „skutečně pochopil, co jest to láska“ (strana 41 Spisů).

Řekněme, že je to opět další polovičatě splněný slib: šílencem se Václav Havel nestal a „Zpěvy šílencovy“, pokud víme, nenapsal. Když však jeho dílo, život a konání přeměříme v jednom celku, uvědomíme si, že skutečně za tím vším musí být touha po pochopení toho, co je to láska. A copak se básník zabýval někdy něčím důležitějším?