Stále víc slýcháme o příjmové nerovnováze, ale i teplotní nerovnováze celého zemského systému a o dalších vychýleních ze situace tradičního světa. Pojďme se podívat na pojem nerovnováha pohledem civilizací, které se touto otázkou zabývaly skoro tři tisíciletí. Jedná se o staré, ba prastaré motivy, které po staletí řešily tak významné civilizace, jako byla ta čínská, sumerská či egyptská. V čínské tradici se často setkáváme s motivem nerovnováhy mezi nebem a zemí, jinovou a jangovou složkou království, společnosti či lidského těla. Rovněž starý Sumer se zabývá otázkou nějakého vyššího řádu skrytého v nepříliš jasném pojmu „giš-chur“.

V mytologiích Blízkého východu, jejichž motivy často přebírali Řekové, se obvykle jedná o situaci, kdy některý z bohů, obvykle Slunce či Bohyně úrody, kamsi odejdou a svět se ocitne na pokraji chaosu. V egyptském písemnictví, zejména v příbězích a knihách moudrosti, jejichž doložitelné písemné počátky sahají zhruba k roku 1900 př. n. l., jsme překvapeni množstvím motivů, které známe ze Starého zákona a jež formovaly i evropský pohled na svět.

Stará egyptská civilizace vytvořila z myšlenky rovnováhy a řádu (maat) dokonce jeden z ústředních pojmů. Je to pochopitelné. Nilské údolí je sice úrodné, ale bylo z palestinské strany sužováno nájezdy Asiatů a z druhé, libyjské strany ataky pouštních nájezdníků. Egypťané se považovali za ostrov řádu obklopený chaosem lidí, kteří se chtějí zmocnit jejich země. Podobně se dnes cítí například někteří Němci či Francouzi. Nalézali z této nebezpečné situace jediné východisko – neustálý boj s chaosem, který se podobal noční cestě Slunce, jež musí překonat mnohé překážky, než se opět vynoří z vod, které jsou zároveň očistné i nebezpečné.

Pírko na vahách příčin

Slovo „maat“ má příliš mnoho významů – je to spravedlnost, řád, pravda. Má význam kosmický, daný putováním Slunce oblohou, význam společenský i osobní. Zachvátí-li svět nepravda, která je druhem nerovnováhy, vždy se promítá do života jedince, společnosti i přírody. Nerovnováze se čas od času nelze vyhnout, takže se nakonec projeví úplně všude. S podobným názorem, tedy že v nešťastném světě nelze nalézt trvalé osobní štěstí, se setkáváme v indickém a tibetském buddhismu.

Řád vyžadoval rovnováhu, jež bývala zobrazována vahami, které dokázala vychýlit i drobná příčina, symbolizovaná pštrosím perem. Pět tisíc let starý obraz vah, na nichž se váží srdce člověka, přešel z egyptské ikonografie do byzantské kultury a odtud i do západního křesťanství, kde je zosobněn postavou archanděla Michaela. Důvod, proč Egypťané tolik lpěli na myšlence řádu a rovnováhy, nejspíš nalezneme v každoroční nilské záplavě, která musela být dobře vyvážena. Bylo-li vody hodně, protrhla hráze, když jí bylo málo, nedosáhla na pole a následoval hlad. Řeka měla své nilometry, kde výše stoupající vody byla s napětím sledována celou populací.

Egyptské texty popisují tehdejší svět poněkud pesimisticky, ale s ironií a slovními hříčkami. Mívají dramatické rysy a některé z nich byly zřejmě veřejně recitovány či hrány. Často v sobě obsahují nějaký vnitřní rozpor, protože blízkovýchodní svět vždy řešil nějakou nejednoznačnou zápletku na úzkém rozhraní mezi pravdou a podvodem. To ostatně znají i dnešní cestovatelé do zemí orientu. Egypťané vůbec mají tendenci k něčemu, co R. B. Parkinson nazývá „negativní kosmologií“. Svět podle nich tíhne k chaosu a rozkladu. My bychom řekli, že si byli vědomi „temné strany síly“. Řešení nalézali ve spravedlivosti a soucitu. Sinuhe říká: „Dal jsem pít žíznivému, ukázal jsem cestu bloudícímu, zachránil okradeného.“ Obrací se ke Královně nebes a ospravedlňuje se. Přesto pravda dlí někde jinde a na Zemi ji nelze v dokonalém stavu nalézt. Jsme však zavázáni nikoliv k jejímu hledání, ale k dodržování. Známe ji totiž. V jiném příběhu říká Výmluvný venkovan, že „udržovat spravedlnost země znamená činit pravdu“.

Spravedlnost Země

Pojem „spravedlnost země“ si vcelku můžeme představit jako soucit s lidmi, zvířaty i rostlinami. Podle příběhu Výmluvného venkovana vyžaduje trpělivé srdce, dobrou míru a nějaký druh vnitřního světla. Pravda však nespočívá v poznání věcí, ale dělání. Bývá vyobrazována nikoliv jako klidná buddhistická meditace, nýbrž jako lov na hrocha či krokodýla, který přináší násilí. Výmluvný venkovan za velké neštěstí považuje generaci, ve které se nerodí strážci sýpek a velcí lidé. Ti jsou dary bohů, a pokud se již neobjevují, znamená to, že bohové odvrátili tvář. Ve Starém zákonu mají podobný význam proroci, kteří nejsou hlasateli zkázy, ale naopak těmi, kteří se starají o to, aby nenastala.

Německý filozof Siegfried Morenz v důkladně dokumentované studii o egyptském náboženství ukazuje, že pojem maat se vyvinul ze znaku pro přímost, který se podobá dlouhému obdélníku, je to vlastně sokl, na němž spočívá síla světa. Důležité však je, že poznat maat – rovnováhu a pravdu světa – nezvládne každý. Vezír Ptahhotep říká, že pravdu slyší jen ten, koho Bůh miluje, a ostatní ji pro špatnost svých skutků nejsou schopni vnímat. Být blízko maat znamená nejenom „slyšet pravdu“, ale také maat přichází k člověku a inspiruje jej. Ve Starém zákonu se pojem maat blíží pojmu spravedlnost a v Novém zákonu je dotvořen pojmem milost. V dnešní době bychom ji mohli vnímat i jako správnou kreativitu, která nám pomůže překonat krizi.

Podstatný je názor, který nalézáme nejenom u starých Egypťanů, ale i v mnoha dalších kulturách, že nemocné společnosti nepoznají lék, ani kdyby ho měly před očima. Pozdní římský historik Velleius Paterculus připomíná, že osud odebírá prozíravost. Ukazuje to na příkladu Césara, který „říkával, že raději zemře, než aby žil ve strachu, a tak očekávaje od jiných stejnou šlechetnost, kterou projevoval jim, stal se obětí nevděku, protože se neměl na pozoru, ačkoliv mu nesmrtelní bohové seslali mnoho výstražných znamení a varování, že mu hrozí nebezpečí. Vždyť i haruspikové ho nabádali, ať je velmi opatrný o březnových Ídách, i jeho manželka Calpurnie, vyděšená snem, ho prosila, ať toho dne zůstane doma, a dostal i list se zprávou o spiknutí, ale on si jej nepřečetl. Osud je opravdu neodvratný, a čí běh života se rozhodne změnit, tomu zkalí mysl.“

Vzdálíte-li se od pravdy příliš daleko, už ji nenajdete

Starý Egypťan považoval za logické, že člověk či společnost, kteří se příliš vzdálili původní pravdivosti světa, ji už nemohou nalézt, protože leží mimo její dosah. I taková společnost má naději, pokud v ní žijí spravedliví lidé. Strohé a přísné náboženství Staré říše bylo později stále víc zatlačováno lidovými kulty, prázdnými obřady a magickými úkony. Dnešní popularita egyptských nauk se mnohem víc týká pozdních forem upadlé magie, zatímco skutečné etické jádro, které z Egypta vytvořilo nejdéle fungující říši na světě, trvající déle než tři tisíce let – a když přičteme křesťanskou a islámskou fázi, pak pět tisíc let –, je prakticky neznámé.

Na rozdíl od pozdějších asketických nauk se ve staroegyptských textech často setkáváme s rovnováhou obojího – radosti ze světa i úcty k věčnosti. Šťastný den může stejně tak znamenat velký náboženský svátek jako setkání milenců. Tento i jiný svět nejsou nepřátelé, ale souzní dohromady. „Bůh zná člověka, který pro něj pracuje,“ se říká v Naučení pro krále Merikarea. Myslím, že v tomto přístupu se otevírá i možnost pro současný hédonismus – radost z darů tohoto světa má něco společného s Božím královstvím. Štěstí má mnoho úrovní, které do sebe plynule přecházejí.

Z pohledu této stati jsou snad nejzajímavějším staroegyptským textem Nefertejova slova, a to pro poznání, že kosmický, společenský i osobní zmatek (ale i spása dobrého přistání) jsou pevně spletené. Nefertej je prorok, který lituje, že se za jeho dob ztrácí hodnoty, moudrost a dobré mravy. Přesto věří, že přijde „Skrytý král“, podobný mahdímu dervišských kultur či židovskému mesiáši, a obnoví řád.

Nefertej předkládá proroctví o Nilu, který vyschne, takže je možné jej překročit suchou nohou. Cizí ptáci se budou živit v deltě Nilu a svá hnízda si postaví na hnízdech původních tvorů. Zničená jsou šťastná místa, kde lidé v tůních chytali ryby. Ze Sýrie přijdou cizinci a země bude zbídačena. Slunce bude svítit jen kalným světlem. Bude se podobat Měsíci. Náboženské obřady budou opuštěny, minulost zapomenuta a lidé se obrátí proti sobě. Ale pak přijde král z jihu a pravda se vrátí na své místo. Chaos bude vypuzen z království a lidé, v papyru se doslova píše téměř biblickým jazykem „stádo Boží“, budou mít opět radost.

Nefertej pokračuje vizí, která začíná tím, že Slunce bude zářit jen slabě. Podobné popisy známe i z dalších kultur až do evropského 19. století. Obvykle souvisí s výbuchem sopky, ale na Blízkém východě je častěji spojujeme s velkými písečnými bouřemi. Krize se dál rozvíjí vyschnutím Nilu. Lidé pak začnou opouštět staré tradice a z východu přijdou podmanitelé, kteří se zmocní bohatství země. Kosmický děj (slabé Slunce) se projeví klimaticky (vyschnutí řeky a jezer v deltě), to rozvrátí společnost, jež se pak stane kořistí cizinců. Příchodem „Skrytého krále“ však dojde k nápravě a regeneraci společnosti.

Egyptské texty pracují s pojmem, který se někdy označuje jako rezultivita. Vnímají, že minulost vytváří přítomnost a ústí do budoucnosti. Vše je jedno kontinuum. V západním myšlení obvykle uvažujeme o tom, že příčiny mají své následky. Následek je v podstatě uzavřený děj, zatímco rezultivita je stav, který se neustále proměňuje a působí dál. Je to energie změny, která na sebe nabaluje nové a nové významy; či příčina, jež dál pokračuje, ale v nových převlecích. Ke skutečnému narovnání může dojít, jen pokud objevíme původní impulz a pracujeme s ním. V případě klimatických změn by tímto impulzem mohl být přístup ke světu, který chceme ovládat a těžit z něj, a teprve dalším logickým krokem je spalování fosilních paliv a emise oxidu uhličitého.

Kdo nepomohl topícímu, nepomůže ani sám sobě

Řečeno slovy egyptských knih moudrosti: Kdo nepomohl topícímu, není schopen pomoct nikomu. Kdo neochránil, nebude ochráněn. Chtivý zjistil, že se lakota obrátila proti němu samému. Sobectví člověka ošálí. Rovnováha se dá udržet jen spravedlností k Zemi.