Teror samozřejmě nemá národnostní původ, náboženskou příslušnost ani morální ospravedlnění, leč samotná konstatace těchto pravd má nulovou výpovědní hodnotu. Chceme-li teroristický čin pochopit, musíme ho vřadit do kontextu. K sebevražednému útoku v petrohradském metru nestačí pouze vyjádřit pozůstalým upřímnou soustrast, ujistit ruskou moc svým pohoršením a odsudkem vrahů a spokojit se s informací, že atentátníkem byl radikalizovaný muslim, jak se dalo očekávat.

Příliš mnoho ruských občanů válčí v řadách islamistů na Blízkém východě, příliš velká je profízlovanost společnosti a zejména protivládních skupin v Rusku, příliš bohatá je historie vzájemných vztahů bezpečnostních složek a kavkazského odboje, aby nezaujatého pozorovatele nenapadla možnost, že nová vlna teroru z hlediska moci přichází jako na zavolanou.

Nebylo by to poprvé. Vladimir Putin vlastně přišel ke kormidlu ruského státu na vlně čečenského teroru. Mnozí historikové jsou zajedno v názoru, že nesmyslné a krvavé útoky z roku 1999 na činžovní domy v Moskvě, Bujnaksku, Volgodonsku, při nichž zahynuly stovky lidí, byly součástí zrůdného scénáře čekistů, jak dostat jejich kolegu k moci. Stačí prolistovat dílo dvou ruských historiků Pribylovského a Felštinského FSB vyhazuje Rusko do povětří, aby jednomu začalo svítat. Když náhodou pachatelé byli chyceni přímo při činu – při zakládání hexogenu do obytného domu, jak se to stalo v září téhož roku v Rjazani –, vyklubali se z nich tajní agenti, kteří údajně prováděli protiteroristické cvičení. Od té doby je slovní spojení „rjazaňský cukrový prášek“ navždy součástí moderní ruštiny.

Doutnající nespokojenost

Putin nyní prožívá nesnadné období. Za rok touto dobou se budou konat prezidentské volby a on zatím ani neurčil vhodného protikandidáta. Nevhodných by bylo dost, ale ty raději drží ve vězení – tak jako Alexeje Navalného. K prezidentským volbám je radno jít s nějakou novou lákavou nabídkou. Putin však nemůže nabídnout voličům zhola nic – ani v ekonomice, ani v ideologii. Všechny předchozí projekty budoucnosti spojené s Putinovým jménem skončily žalostným fiaskem. Vize jakéhosi Eurasijského svazu, který měl být civilizační alternativou k Západu, zůstala na papíře. Nefunguje ani dvoučlenný svazek rusko-běloruský a jméno prezidenta tohoto fantomního útvaru, čistě teoreticky Putinova nadřízeného, nezná snad ani on sám. Vyčpěla vidina velkolepého Ruského světa, který měl lákat pronárody svou astrální září. Svatosvatě slíbené dobytí Novoruska – rozuměj odříznutí Ukrajiny od Černého moře až k Podněstří – se nikdy nedokonalo. Staré způsoby promývání mozků nadobro přestaly fungovat, zdroje hysterického vlastenčení jsou vyčerpány do mrtě. S omladinou, jíž se nelíbí endemická úplatnost ve všech patrech moci, nemůže ruský propagandistický parostroj najít ani společný jazyk. Neexistuje nic, co by v očích středoškolské a vysokoškolské mládeže učinilo Putinův režim atraktivnějším.

Současně s protikorupčním hnutím nabírá v Rusku na síle také sociální protest. Již mnoho měsíců trvá konfrontace mezi mocenskými orgány a jednotlivými skupinami ožebračeného obyvatelstva – zdravotníky, učiteli, důchodci. Řidiči dálkové nákladní dopravy – tiráci – nejednou podnikali pokusy dostat kolony svých vozů do Moskvy, ale byli vždy zastaveni na předměstích. Střety mezi nimi a policejními složkami jsou na pokraji otevřeného ozbrojeného konfliktu, zejména v Dagestánu. Začátkem dubna se protestních akcí v této severokavkazské republice zúčastnilo 97 procent všech řidičů, úhrnem kolem čtyř tisíc těžkých náklaďáků. Vozy stávkujících zablokovaly dopravu na strategické dálnici federálního významu Rostov–Baku, kudy proudí do Ruska většina zboží z Ázerbájdžánu a Íránu. Dráždit Kavkazany se nevyplácí. Jsou to lidé horkokrevní a vznětliví, žádní moskevští hipsteři. V regionu již delší dobu probíhá nevyhlášená partyzánská válka. Nedávný výpad islámských ozbrojenců proti ruské vojenské posádce v Čečensku ukázal, že navzdory moskevské sebechvále místní odboj zdaleka není zlomen. Pokud se islámský odpor spojí s odporem ekonomickým, bude mít Moskva potíže s udržením moci v regionu.

Když na teroristy nemá FSB čas

De facto jediný způsob, jak může kremelská moc získat nespokojené obyvatelstvo na svou stranu, je vyvolat v něm živočišný strach o život, ohrožený nelítostným terorem. Nevybíravý teror je vždy schopen vrhnout ustrašené lidi do náruče samozvané vrchnosti, byť by byla jakkoli usvědčena z úplatkářství a zlodějiny. Donuceni k nedobrovolné volbě mezi kleptokracií a obavou o holý život volí Rusové tradičně zkorumpovanou moc, která se zdárně stylizuje do role jejich jediných přirozených obránců. Rádi přitom svěřují „silovikům“ mandát k sebebrutálnějšímu potlačování projevů nespokojenosti v celé zemi, a zvlášť na Kavkaze. Jako sláma z rozbité boty čouhá tento záměr z pořádání „protiteroristických“ demonstrací obyvatelstva na stejných místech, kde před pár týdny demonstrovala ruská mládež, rozhořčená státem požehnanou korupcí. Průhledným smyslem „protestních akcí“ je fixace prostinké rovnice ve vědomí poslušných občanů: „Kdo podkopává moc tím, že ji usvědčuje z úplatnosti, ten zprostředkovaně přivolává chaos, rozvrat a krveprolití.“ Proto a jen proto se Putinovu režimu hodí do krámu skutečné či domnělé teroristické útoky. Proto se mu náramně hodí spojování protestujících s teroristy. Proto se sdělovací prostředky plní temnými narážkami na islamistické pozadí stávkujících dagestánských tiráků, u nichž se při zatčení pravidelně nachází „závadový“ materiál – tu dlažební kostky, tu Molotovovy koktejly, tu celé arzenály výbušnin a zbraní.

Putin nemá příliš velkou představivost, aby si vymyslel nějaké úchvatné novinky ve vedení předvolební kampaně, ale je si dobře vědom toho, že právě staré osvědčené čekistické způsoby mu už jednou dopomohly k moci. Na podzim roku 1999 uskutečnil bleskovou válku v Čečensku, aby mohl na vlně všelidového nadšení v posledním dni roku vtáhnout do Kremlu coby prezident. K těmto osvědčeným metodám patří rozšířené pravomoci silových rezortů, čistky na školách všech stupňů, zákaz masových protestů z bezpečnostních důvodů, dopadení teroristů, nejlépe zabitých při zatčení, a demonstrace jejich vazeb na protestující a jejich lídry. Bude-li řada útoků pokračovat, bude v nich dříve nebo později snadno nalezena také ukrajinská stopa. Stojí za připomenutí, že teprve 16. února letošního roku na setkání s vedením FSB oznámil Putin prozíravě, že „ukrajinská vláda otevřeně mluví o organizaci záškodnické a teroristické činnosti v Rusku“. Moskva jako sůl potřebuje nové nepřátele a nová témata pro „hodiny nenávisti“. Potřebuje provést úhybný manévr, který by jí poskytl bianko šek na potlačení sílícího neklidu. Žádné jiné metody kromě dalšího utahování šroubů nezná.

V situaci s atentátem v petrohradském metru je jedna okolnost pro kremelskou moc přece jen zahanbující a žinantní. Deník Kommersant přinesl zprávu, že FSB věděla o připravovaném útoku od jednoho z kompliců sebevraha. Dokonce pravidelně odposlouchávala jejich telefonické hovory a jen díky tomu dokázala odvrátit druhý výbuch nastražené nálože tak, že vyřadila z provozu mobil zločince. Avšak nikoho před činem nezatkla, neboť informátor prý nebyl příliš důvěryhodný. Může to být pravda, ale nemusí. Tajné služby, které nedobděly a selhaly, všude na světě inklinují k pohádkářství. Po zločinu, jemuž nedokázaly zabránit, se rády dmou pýchou, jak zdárně zhatily druhý, třetí či stý útok. Avšak je-li tato informace alespoň částečně věrohodná, pak se jedná o trapný debakl. Každý operativec vám potvrdí, že jsou-li k dispozici udání konfidenta, čísla telefonů a videokamery na správných místech, zatknout teroristy před činem je hračka. Proč tedy bezpečáci v Petrohradě pachatele propásli? Jak prosté, Watsone, řekl by Sherlock Holmes. Byli totiž zaneprázdněni jinou, důležitější prací. Třeba tím, že ztotožňovali a vyslýchali účastníky protiputinovského pochodu z 26. března a také zajišťovali bezpečnost panovníka, který ráčil obmyslet Petrohrad svou milostivou návštěvou. Ve dne v noci kontrolovali dekly kanalizace a okna po celé trase vládní kolony. Na ostatní už nezbyl čas….