Proč Nejvyšší soud pustil Kamila Jirounka z Oleo Chemical

Do vězení bez důkazů. Česká republika 2017

Proč Nejvyšší soud pustil Kamila Jirounka z Oleo Chemical
Do vězení bez důkazů. Česká republika 2017

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nejvyšší soud propustil 27. června z výkonu trestu na pražské Ruzyni Kamila Jirounka, bývalého spolumajitele firmy Oleo Chemical. Případ je známý především zásluhou Lidových novin, které mu už několik roků věnují systematickou pozornost a Jirounka představují jako zločince. LN, jak známo, patří Andreji Babišovi. Firma Oleo Chemical je výrobcem biopaliv druhé generace a v roce 2011 o ni projevil velký zájem Babišův Agrofert, jemuž biopaliva druhé generace v portfoliu citelně chybí. Když byl odmítnut, reagoval Babiš podle svědectví tehdejšího spolumajitele Olea Michala Urbánka zlověstnou poznámkou, že „do konce roku 2016 bude stejně Oleo v Agrofertu“.

Po konfliktu s Babišem každopádně nastaly majitelům Olea, Michalu Urbánkovi a Kamilu Jirounkovi, těžké časy. V Jirounkově případě vyvrcholily letos v únoru nástupem k šestiletému vězení.

Jirounek byl postupně stíhán v několika případech. Mediálně nejatraktivnější je údajné tunelování Olea jeho vlastními majiteli, kam byl zapojen nebo možná vyšetřovateli zapleten lobbista se špatnou pověstí Ivo Rittig. Obžaloba tvrdila, že Oleo za to, že Rittig firmě zprostředkoval dodávky nafty Dopravnímu podniku v Praze, třetí firmě poslalo odměnu za konzultaci, kterou ona třetí firma převedla Rittigovi (tím měli majitelé Oleo, tedy sami sebe, vytunelovat; volba trestného činu dopadla v tomto případě trochu absurdně). Krátká vazba pro Rittiga, Jirounka a další podezřelé na podzim 2014 byla prezentována jako výstavní práce Lenky Bradáčové, nicméně městský soud zatím nepravomocně majitele Olea Jirounka a Urbánka odsoudil k podmínce, přičemž Rittiga a spol. zprostil obžaloby. Jirounek se i proti podmínce odvolává.

Vedlejší větev, o niž jde v tomto textu, je případ se směnkou – jediné trestní stíhání Jirounka, které zatím skončilo pravomocným rozsudkem. Krajský soud v Praze ho loni v prosinci odsoudil na šest let nepodmíněně. Z trestu si do zásahu Nejvyššího soudu odpykal čtyři měsíce. Pro Jirounka byl nástup do vězení v jeho souboji s obžalobou zatím největší zkouška, naopak pro obžalobu je rozhodnutí Nejvyššího soudu o vrácení procesu na začátek a propuštění Jirounka zatím největší porážka. Zvrácení pravomocného rozsudku pro nedostatek důkazů bývá mezi soudci považováno za ostudu. A pro právnického laika to je docela strašidelná zpráva o tom, že v České republice roku 2017 může jít do vězení člověk, jemuž vůbec nebyla prokázána vina.

Minulý týden Jirounek usnesení Nejvyššího soudu dostal a zveřejnil. Můžeme si z něho udělat docela jasnou představu o vervě, s níž se soudy nižší instance přenesly přes důkazní nouzi.

Firma Oleo Chemical je výrobcem biopaliv druhé generace a v roce 2011 o ní projevil velký zájem Babišův Agrofert, jemuž biopaliva druhé generace v portfoliu citelně chybí - Foto: Shutterstock

Páka na Vařeku

O co v oné vedlejší větvi se směnkou jde? Na sklonku roku 2011, půl roku poté, co Agrofert dostal košem, UniCredit, banka, jejímž významným klientem je i Andrej Babiš, náhle žádala o zesplatnění úvěru. Zesplatnění je poslední krok před tím, než na vás věřitel pošle exekutora.

Kromě UniCredit Bank si Jirounek s Urbánkem půjčovali i u jiných podnikatelů (startovní investice, stavba továrny v Liberci, byla přirozeně nákladná) a zhruba ve stejnou dobu jako UniCredit, v listopadu 2011, začal na Oleo dorážet jeho hlavní nebankovní věřitel Ravak, výrobce van z Příbrami. Jeho spolumajitel Jindřich Vařeka starší chtěl buď 123 milionů korun na ruku, nebo fakticky vládu nad Oleem.

Majitelé Olea se ocitli v kleštích. Jirounek, jenž nesouhlasil s výpočtem Ravaku a podle jedné svědecké výpovědi (pro něj jinak nepříznivé) mluvil o „nesmyslných pohledávkách“, brzy nato jednal s dvojicí z podnikatelského suterénu Jindřich Cipra – Jan Krumlovský. Dohodli se, že za 25 milionů od nich koupí směnku s vročením z dubna 2002 a splatnou právě tehdy, ke konci roku 2011. Směnka nesla podpis Vařeky st. a byla na 127 milionů korun. Jako majitel směnky ve chvíli, než přešla na Jirounka, vystupoval jakýsi Radek Novák, zkrachovalý drobný podnikatel, jenž byl pomocníkem Cipry a Krumlovského a v případě Oleo mu byla svěřena role bílého koně.

Kdyby se Jirounkovi bývalo podařilo směnku uplatnit, byli by si s Vařekou kvit. Pohledávku Jirounek zmínil v odpovědi k soudu, který po něm chtěl, ať se vyjádří k Vařekově žádosti o zaplacení 123 milionů. Vařeka se proti možnosti, že proti němu Jirounek použije pohledávku, brání trestním oznámením v březnu 2012.

Celý soudní spor se točil kolem odpovědi na otázku, jestli si Jirounek opatřil směnku, i když věděl, že je falešná. Obžaloba dokládala, že ano, obhajoba to vyvracela několika argumenty: že se Jirounek nakonec k uplatnění směnky u soudu neodhodlal; že dvojici Krumlovský–Cipra, od nichž směnku získal, nakonec odmítal zaplatit plnou cenu, dokud nebudou rozptýleny pochybnosti o autenticitě směnky; a konečně že směnku později sám předal policii.

Nad Jirounkovou verzí člověka napadnou tři pochybnosti:

– Firma Ravak měla prokazatelně dobrou finanční kondici, což koneckonců v Oleu věděli nejpozději od chvíle, kdy jim Ravak půjčil peníze. Jirounka mohlo trknout, že směnka proti bohatému člověku je z principu podezřelá, navíc když jí disponuje zkrachovalý podnikatel Novák.

– Výše údajné směnky lehce převyšovala dluh, který proti Oleu uplatňoval Vařeka. Byla by povedená náhoda, kdyby zrovna poté, co proti němu Vařeka uplatní svou drastickou pohledávku, Jirounkovi osud přihrál lidi, kteří mu byli ochotni za menší sumu prodat směnku, po jejímž započítání by dokonce Vařeka musel čtyři miliony doplácet Jirounkovi.

 – Argument, že směnku neuplatnil, je formalistický. Nepředložil směnku u soudu, ale hrozil blíže nespecifikovanou pohledávkou (pod kterýžto výraz se směnka vejde) Vařekovi v odpovědi na jeho civilní žalobu u obvodního soudu. Přesto Jirounkův advokát v dovolání k Nejvyššímu soudu píše: „Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Praze ve svých odsuzujících rozsudcích zcela ignorovaly jednoznačný fakt, že kdyby Kamil Jirounek věděl, že směnka je padělaná, nikdy by ji dobrovolně nevydal Policii ČR, nýbrž by ji zničil či jinak znehodnotil.“ Krajský soud v rozsudku, na jehož základě musel Jirounek do vězení, poměrně rozumně dovozuje, že to od Jirounka mohla být hra na nevinného ve chvíli, kdy už věděl, že policisté vědí.

Z koho měl strach bílý kůň

Proč tedy Nejvyšší soud dal za pravdu Jirounkovu dovolání? Obžalovaný „bílý kůň“ Radek Novák poskytl totiž dvě různé odpovědi na stěžejní otázku, jestli si Jirounek směnku už pořizoval s vědomím, že je falešná. V přípravném řízení před policisty z ÚOOZ Novák tvrdil, že Jirounek o tom skutečně věděl, a že dokonce iniciativa k získání směnky vzešla z jeho strany. U soudu však Novák otočil, vypověděl, že Jirounek se stal obětí Krumlovského a nejspíš ze začátku netušil, že směnka je padělaná.

Výpověď Nováka byla přitom pro obžalobu klíčová, soudci krajského i vrchního soudu Nováka považovali za hlavního svědka proti obžalovanému. Oba nižší soudy si rozpor v Novákových výpovědích vysvětlily tak, že u soudu nechtěl potopit přítomného Jirounka, jemuž byl zavázán (Jirounek mu v kritických měsících kolem směnky vypomáhal penězi).

Nejvyšší soud naopak uvěřil Novákovu vysvětlení, že během vyšetřování měl strach z dvojice Cipra–Krumlovský. Na této gangsterské skupině byl předtím Novák podle svých slov doslova existenčně závislý. Mezi výslechy Nováka na policii a hlavním líčením se stala důležitá věc: Cipra a Krumlovský se mezitím sami ocitli ve vazbě, takže Novák už se nemusel bezprostředně obávat jejich msty. Kupodivu soudy nižší instance, před nimiž Novák toto vysvětlení odpřednášel, mu nevěnovaly pozornost. Nevěnovaly pozornost ani dalším okolnostem.

Babišovy Lidové noviny přivítaly rozsudek krajského soudu z 8. prosince 2016 v domácím zpravodajství téměř melodramaticky: „Přestával věřit, že se dožije spravedlnosti. V 88 letech se však Jindřich Vařeka, spolumajitel koupelnářského obra, dočkal.“ Příběh bezbranného starého pána nad hrobem, jehož se pokusil zničit Jirounek společně s nemilosrdnými mafiány, dostává po četbě usnesení Nejvyššího soudu trhliny: „Z informační zprávy ze strany ÚOOZ… vyplynulo, že je důvodné podezření, že skupina kolem Krumlovského a Cipry zjistila, že k probíhajícímu insolvenčnímu řízení přistoupila se svým návrhem i firma RAVAK a.s., tak došlo ke zkontaktování Krumlovského a Cipry s lidmi okolo pana Vařeky, kdy docházelo k jednání jak v sídle RAVAK a.s., tak i v Praze, a tato jednání byla zaměřena na společnost Oleo Chemical a.s. Důkazně je podpořen i závěr této informační zprávy ÚOOZ, že po těchto schůzkách skupina kolem Krumlovského a spol. postupovala po určitou dobu v insolvenčním řízení společně a ve shodě se zástupci firmy RAVAK a.s.“

Extrémní nesoulad s důkazy

Zajímavá je míra, s níž Nejvyšší soud ve svém usnesení přistupuje na terminologii Jirounkova obhájce, který si v dovolání stěžoval na „extrémní nesoulad (rozsudku – pozn. red.) s provedenými důkazy“.

Nejvyšší soud v usnesení nejprve definuje, za jakých okolností vůbec smí zasáhnout do nálezů soudů nižších instancí. Dovolání, připomíná, je „mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění“ nižších soudů. Potom ještě upozorňuje na výjimku z této uložené střídmosti: Nejvyšší soud „může zasáhnout do skutkového základu… jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy“, čímž se myslí i situace, v nichž lze důkazy vyložit ve prospěch obviněného i v jeho neprospěch, a „tyto důkazy jsou soudy hodnoceny pouze v neprospěch obviněného“.

A právě to prý se loni stalo. V Jirounkově případě – píše Nejvyšší soud na straně 12 svého usnesení – „jsou skutková zjištění Krajského soudu v Praze a následně i Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího… v extrémním nesouladu s provedenými důkazy“. NS proto jmenovaným soudům zakazuje kvalifikovat v novém řízení Jirounkovy kroky jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.

Takový nález je pro oba soudy nižší instance právně závazný. Nejvyšší soud jim fakticky zakazuje Jirounka za daný trestný čin odsoudit, pokud se jim nepodaří získat proti němu další důkazy. Konstatuje, že při prvním pokusu neměli důkazně nabito.

Tento případ je nikoliv vinou soudců vysoce politický. Jak už se psalo na začátku textu, Oleo Chemical se ocitl v hledáčku Babišova Agrofertu a od té doby se na něm střídají různé části Babišova mocenského komplexu – ve své době plukovník Karel Randák, který ve spolupráci s Nadačním fondem Karla Janečka vynesl dokumenty Olea oklikou přes Ravak na veřejnost a vyslovením jména Ivo Rittig jim vtiskl ten správný mediální spin. Výslechy Jirounka za ÚOOZ vedl Marek Foglar, v té době nejbližší spolupracovník velitele útvaru Roberta Šlachty a ovšem také známý Andreje Babiše. Šlachta byl posléze Babišovým podřízeným na Celní správě, zatímco Foglar po reorganizaci policie zamířil na pražské Vrchní státní zastupitelství k Lence Bradáčové.

Jedeme dál

Šlachtův ÚOOZ proslul tím, s jakou až buldočí zaujatostí se lidi, které předtím začal mediálně stíhat, snažil „dostat“ i poté, co se původní konstrukce hroutila: nezdaněné kabelky Jany Nagyové a údajný únik tajných informací ze zpráv BIS ve chvíli, kdy splasklo avizované odhalení chobotnice na Úřadu vlády; tažení proti zbrojařské firmě Excalibur, které ve chvíli, kdy se rozpadalo prvotní podezření o korupci na ministerstvu obrany a generálním štábu při odprodeji tankových motorů, pokračovalo nesmyslným a ovšem řádně medializovaným „objevem“ údajně zakázaných min ve skladu Excaliburu.

Stejně zatvrzele se ve všem kolem Olea Chemical chová i Agrofert. Lidové noviny, které v kauzách Jirounka působily jako jakýsi veřejný roztleskávač, zprávu o zrušení trestu pro Jirounka přinesly na straně 3. Ale už o tři týdny později umístily na titulní stranu pod palcový titulek text se zprávou, že v roce 1996 byl Jirounek hlavním akcionářem firmy Liglass Trading CZ. Liglass je ona záhadná firma, která nedávno s pomocí prezidentova kancléře Vratislava Mynáře získala kontrakt v Kyrgyzstánu. Ale Jirounek v ní figuroval před jednadvaceti lety, co dělala od té doby, se čtenář nedozvěděl. Kouřová clona nad fiaskem se směnkou?

31. července 2017