Co znamenají výsledky referenda pro Turecko, pro Evropu a pro globální situaci

Všechnu moc Erdoganovi

Co znamenají výsledky referenda pro Turecko, pro Evropu a pro globální situaci
Všechnu moc Erdoganovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ačkoliv turecký prezident Recep T. Erdogan ovládl referendum a získá pravomoci jmenovat bez parlamentu některé ministry nebo soudce, těsný výsledek 51,4:48,6 je velkým překvapením. Uvážíme-li, že Erdogan má pod kontrolou podle kvalifikovaných odhadů až 80 procent médií, že z některých míst země bylo hlášeno zastrašování ve volebních místnostech (ukaž, jak jsi vyplnil lístek, holoubku) nebo nepřipuštění zástupců opozice ke sčítání lístků, je zřejmé, že turecká společnost, odepisovaná jako nedorostlá západní demokracie, není v o tolik horším stavu než společnosti v některých členských státech EU.

Při pětaosmdesátiprocentní účasti znamenají ona dvě procenta v Erdoganův prospěch 1,2 milionu hlasů. Opozice napadá rozhodnutí nejvyšší volební komise, která se na poslední chvíli usnesla uznávat občanům i lístky, které si přinesli v neorazítkovaných obálkách. Dosud opozice Erdogana z volebních podvodů nikdy neobvinila, to je dramatické novum. Republikáni, hlavní strana opozice, odhadují, že podezřelých je až 2,5 milionu hlasů, jiné odhady jsou konzervativnější, s 1,5 milionem.

Tím nabývají na významu Turci, kteří volili na dálku ze západní Evropy. Jen v Německu se tureckého referenda účastnilo 700 tisíc lidí, 63 procent z nich hlasovalo Ano. Ještě výrazněji, mezi 70 a 75 procenty, Erdogan zvítězil v Rakousku, Belgii nebo Holandsku.

Ať žije sultán. Nadšení z Erdoganova vítězství v referendu zaplavilo Turecko i mnohá evropská města. FOTO: Reuters

Ve většině západních zemí zhruba polovina oprávněných voličů v referendu nehlasovala, třeba mezi nimi převažují Erdoganovi odpůrci. Je to ale chabá útěcha, kdyby to nebyli vlažní demokraté, šli by volit. Turci v západní Evropě jsou tedy celkově mnohem víc pro režim pevné ruky a proti demokracii než Turci v „neevropském“ Turecku.

Prezident Čistič

Proti demokracii? Změny předložené občanům v referendu dělají z parlamentní demokracie demokracii. Prezidentskou. Formálně vzato jsou protesty z Evropy licoměrné, například francouzský prezident taky cvičí s premiéry podle svých politických potřeb může nepřípustně ovlivňovat justici skrze Ústavní soud, kam jmenuje třetinu kandidátů přímo a druhou třetinu přes zpravidla politicky souznící Senát. Ve Francii mají podle všeho taky politickou prokuraturu (viz stíhání Marine Le Penové a předtím Francoise Fillona a ještě předtím Nicolase Sarkozy nebo Dominiqua Strausse-Kahna; vždycky politiků, kteří konkurují těm, kdo právě vládnou).

Nepřiznaný a zásadní rozdíl samozřejmě tkví v tom, že Francie je Evropa – a Turecko Orient. Zneužívání moci prezidentem v Turecku nabírá mnohem brutálnější formy než v Elysejském paláci.

Loni 15. července zkrachoval v Turecku armádní puč. Dnes se navzdory tehdejším spekulacím, že to celé byla režimní provokace, zdá, že jakýsi pokus o puč se reálně odehrál, byť okamžitá odplata a rozsáhlé čistky státního aparátu, armády, univerzit a soudů od údajných příznivců konkurenčního islamisty Fethullaha Gülena svědčí o tom, že režim o puči buď věděl, nebo se na takovou eventualitu dobře připravoval.

Dosavadních 63 roků Erdoganova života by se jednoduše dalo popsat jako neustálá snaha se uplatnit, pochod vzhůru přes překážky, ale bez oddechu. - Foto: Facebook/Recep T. Erdogan

Do začátku letošního roku čistky postihly přes 135 tisíc lidí. Čtyřicet tisíc Turků (a ovšem Kurdů) se na nějakou dobu ocitlo ve vězení, tisíce dodnes ve vazbě čekají na proces. Režim se kromě gülenistů při čistkách masově zbavoval i jinak nepohodlných lidí. Hlas pro přechod k prezidentskému režimu je za takových okolností hlasem pro brutální metody vůči opozici.

I černý to může někam dotáhnout

Dosavadních 63 roků Erdoganova života by se jednoduše dalo popsat jako neustálá snaha se uplatnit, pochod vzhůru přes překážky, ale bez oddechu. Z jednoduchých poměrů se mladý Erdogan mohl vymanit nejprve přes fotbal, který hrál dobře. Zájem o něj projevil dokonce slavný istanbulský klub Fenerbahçe, ke kariéře profesionálního fotbalisty mu chybělo svolení otce.

Místo toho šel přes náboženskou školu na univerzitu. Studia byznysu sice nedokončil, ale vrhl se na politiku. Po deseti letech práce na lokální úrovni se v roce 1994 stal primátorem Istanbulu. Následující rok přinesl zákaz islamistické strany, k níž patřil, a Erdoganovi soudní proces za podněcování nepokojů. Odseděl si čtyři měsíce, založil Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), na dálku sledoval její první volební vítězství v roce 2002, kdy mu dobíhal soudní zákaz politické činnosti, v opakovaných volbách o půl roku později byl zvolen do parlamentu a stal se premiérem. Posledních třináct let vládne Turecku pevnou rukou a neustále svůj stisk upevňuje. V roce 2014 nastoupil do prezidentského úřadu a od té doby se snažil pravomoci prezidenta posílit.

V parlamentu by pro přechod k prezidentskému systému potřeboval ústavní, tedy dvoutřetinovou většinu, na niž volbami, kde pravidelně získává kolem poloviny hlasů (a v roce 2014 jen 40 procent), nikdy nedosáhne. Lidové hlasování se nabízelo jako cesta, kudy k vytoužené změně s pomoci „své“ poloviny společnosti dojít.

Otázka je, co Erdogana v jeho mocenském tažení žene. Nejčastější vysvětlení: islám, snaha islamizovat jednu z mála zemí s muslimskou většinou, která dosud má sekulární režim. V Turecku dokonce o islámu není ani zmínka v ústavě.

Sám Erdogan vychodil náboženskou školu Imam Hatip, jeho žena nosí i při oficiálních příležitostech šátek, o zakladateli Turecka a dodnes nedotknutelném Mustafu Atatürkovi, pronesl Erdogan jednou pohrdlivé „násoska“. (Atatürk, který zemřel na podzim 1938 ve věku nedožitých 59 let, to prý přeháněl s pitím rakije.) Na zakladateli moderního Turecka tedy prezidentovi nevadí ani jeho nepřátelský vztah k demokracii, ani nacionalismus vůči menšinám, vadí mu „nemuslimské“ chování v osobním životě.

Právně vzato se toho za třináct let od nástupu Erdogana na cestě k islamizaci zas až tolik neudálo, alkohol zůstává legální a mnohoženství ilegální. Legislativní snaha AKP se vyčerpala postupným odbouráváním zákazu ženských šátků ve státních prostorách. Ale Erdogan uvažuje strategicky, kritici varují před expanzí náboženských škol, takových, jakou sám vychodil. Školy Imam Hatip slouží, jak už jejich název napovídá, především jako přípravka pro duchovní. V roce 2003 na ně chodilo 60 tisíc školáků, dnes už 2,5 milionu. Během příštích deseti let – při zachování tempa nasazeného v prvních letech vlády AKP – dosáhne počet žáků ve školách Imam Hatip pěti milionů. Mimochodem, nedělní referendum otevírá před Erdoganem možnost vládnout do roku 2029, takže si tuto indoktrinaci mládeže bude moci ohlídat.

Druhá teorie, která se s tou první nemusí vylučovat, ale může ji doplňovat, klade důraz na Erdoganovy přepjaté osobní ambice. Pro tento výklad by svědčil menší kult, který kolem něho postupně narostl, a ovzduší nekritizovatelnosti. Jen za první rok po nástupu do funkce prezidenta v létě 2014 byl paragraf o urážce prezidenta použit 236krát. (Anekdotický příklad: Před rokem jistý občan udal svou manželku, která pana prezidenta urážela u televize; když s urážkami ani po varování nepřestala, nahrál si ji a šel na policii, která ženu obratem začala stíhat.) Erdogan neváhá osobně podávat trestní oznámení pro nactiutrhání. Nezastaví se ani na hranicích Turecka, loni žaloval německého satirika Jana Böhmermanna, který aby dokázal, že se vzdáleného despoty nebojí, napsal urážlivou (místy i trapnou) básničku a v té Erdogana označoval střídavě jako teplouše, špindíru, pedofila a ovšem – jsme v Evropě a objekt básničky na Blízkém východě – zoofila.

To, že si Erdogan bere urážky osobně, souvisí s jeho původem. Německo-turecká novinářka Çigdem Akyolová v rok starém životopise Erdogana zdůrazňuje, jak centrální roli v jeho vzestupu neustálé odkazy na vlastní původ hrály. Erdogan se narodil v istanbulské chudinské čtvrti Kasimpașa, do rodiny námořníka, jenž sám do metropole přišel jako chlapec z městečka na pobřeží Černého moře. Narodit se v roce 1954 v Turecku znamenalo narodit se do společenského apartheidu. Ačkoliv tou dobou v Turecku poprvé vládla mírně islamistická Demokratická strana, společnost se dál dělila na sekulární elity a „lid“, tedy nábožensky založené chudé lidi z venkova. První skupině se dodnes říká „bílí“ Turci (není myšlena barva kůže), druhé „černí“ Turci. Povýšenost elit vystihuje citát primátora Istanbulu z dob Erdoganova mládí: „Městská koupaliště zaplavil lid do té míry, že už se občan málem nemůže vykoupat.“

Recep Tayyip Erdogan se po celou svou kariéru k těmto ne-občanům, černým, explicitně hlásí. V projevech a rozhovorech rád vzpomíná na své chudé, a přesto šťastné dětství, které prý prožil na nekonečně zablácených dvorcích a ulicích.

Nábožensky založení Turci se sice na výsluní dostávali už dřív, Erdogan nicméně společenské zrovnoprávnění černých dotáhl do symbolického konce. Černí na prezidenta dnes nedají dopustit jednak proto, že podporuje jejich islám, jednak proto, že z nich snímá stigma, které už sami považovali za nesmazatelné.

Druhým „neislámským“ důvodem pro Erdoganovu popularitu je dodnes rozšířená vzpomínka na chaos a nestabilitu domácí politiky, dokud ji určovaly tradiční strany. Třetím důvodem je ohromný hospodářský úspěch Turecka. Ten sice analytici většinou připisují reformám poslední vlády před AKP, jíž se podařilo zkrotit inflaci ze 70 na snesitelných 10 procent a ve volném čase ozdravit státní rozpočet, nicméně od roku 2003 vzrostlo HDP v paritě kupní síly více než dvakrát.

Hospodářství se nicméně po letech strmého růstu přestává dařit, loni vzrostl HDP o z tureckého pohledu pouhá tři procenta, nezaměstnanost vyskočila na 13 procent. Tady se skrývá největší riziko pro Erdoganovu popularitu.

Spojenec Západu? Spojenec džihádu

Co posun země k prezidentské autokracii udělá s mezinárodní pozicí Turecka? Krátká odpověď: zatímco členství v NATO ohroženo není, s EU to vypadá na ukončení čím dál surreálnějších jednání o členství. Turecko pochopilo, že ho v EU už skoro nikdo nechce, a přitom to nikdo relevantní nechce veřejně přiznat. EU se vymlouvá na protiteroristický zákon, jenž se loni zvrhl v pronásledování kurdských politiků, a na úvahy o znovuzavedení trestu smrti. Turci vymáhají slib bezvízového režimu, který jim byl učiněn loni za to, že zastavili příliv migrantů do Evropy. Ale ani ten skoro určitě nebude.

Naopak v Severoatlantické alianci existuje silný zájem držet Turky uvnitř – viz diametrálně odlišné reakce na referendum z Evropské komise a z Bílého domu. Donald Trump se těší na společný boj s prezidentem Erdoganem proti Islámskému státu, Evropská komise vyjádřila obavy o férovost voleb a příští demokratický vývoj v zemi.

Rozdíl je logický: do Evropy, nikoliv do Ameriky budou před Erdoganem eventuálně proudit skutečně političtí uprchlíci, které nepřijmout by byla ostuda a porušení mezinárodních úmluv o azylu.

Bohužel Erdoganova politika vyrábí uprchlíky i mimo hranice Turecka. Podle svědectví vysoce postavených lidí ve vládě syrského prezidenta Bašára Asada, kteří od něj posléze dezertovali, Erdogan Asadovi v roce 2011, kdy začaly nepokoje, nabízel veškerou pomoc – pod podmínkou, že přibere do vlády Muslimské bratrstvo. Když Asad odmítl, Turecko začalo systematicky podporovat džihádistickou opozici, penězi i zbraněmi. Spoluzavinilo tak krvavou válku, kde s každým proválčeným rokem klesá šance na nějaké rozumné vyústění.

Začátkem ledna 2014 prokurátor v Adaně, městě 150 kilometrů před syrskou hranicí, obdržel anonymní telefonát. Hlas na druhém konci linky mu prozradil, že přes jeho okrsek pojede konvoj se zbraněmi pro syrské povstalce. Vývoz zbraní do Turecka byl zakázaný, konvoj na prokurátorův příkaz zastavilo četnictvo. Osádka se prokázala legitimacemi tajné služby MIT a odmítla prohlídku aut. Jedno auto se i přes protesty vládního guvernéra, který rychle přijel, podařilo otevřít a nafilmovat náklad: střelivo a miny. Video uniklo na veřejnost s ročním zpožděním, takže stačilo usvědčit ze lži Erdogana, který původně tvrdil, že konvoj vezl humanitární pomoc. Podle nové teorie to byla pomoc pro syrské Turkmény, aby v občanské válce nezůstali bezbranní. Opoziční Republikánská strana tajnou službu a skrze ni Erdogana veřejně obvinila, že zbraně byly pro Islámský stát a syrskou al-Káidu.

Šéfredaktorovi deníku Cumhuriyet, který záběry v květnu 2015 zveřejnil, Erdogan obratem pohrozil, že „zaplatí těžkou cenu“. Šel na tři měsíce do vyšetřovací vazby, pak byl odsouzen k pěti letům vězení (a před budovou odvolacího soudu v Istanbulu přežil atentát; střelec místo něj ve rvačce postřelil jiného novináře). Dnes žije v Německu. Tři místní prokurátoři, kteří trvali na vyšetření konvoje, zůstávají ve vyšetřovací vazbě, stejně jako voják podezřelý z onoho anonymního telefonátu. Je to jeden incident, ale o povaze Erdoganova režimu nám řekne téměř všechno. Doma si vzdor vůči prezidentově politice žádá mezitím už i fyzickou odvahu, my na Západě si musíme klást otázku, nakolik Erdoganovo Turecko ještě můžeme brát za geopolitického spojence.