Disident a výtvarný publicista Jiří Tichý

Ticháči, ty vole, máš taky revolver? To je neodada!

Disident a výtvarný publicista Jiří Tichý
Ticháči, ty vole, máš taky revolver? To je neodada!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jiří Tichý je pozoruhodná postava českého uměleckého prostředí. Mohl by být vnímán i jako jeden z exponátů ve Veletržním paláci, kde je navzdory svému menšímu vzrůstu postavou nepřehlédnutelnou: vykonává funkci ochrany. Pozoruhodný je ovšem i jeho život: v dramatických letech 1968–1970 žil v Izraeli a po návratu se zapojil do české opozice, podepsal Chartu, pracoval pro samizdat. Byl oblíbeným a věrným přítelem mnoha umělců, kteří věděli, že se na něj mohou spolehnout.

Provází vás pověst, že jste bojoval v několika blízkovýchodních válkách.

Jé, prosím, to není pravda. Nebojoval jsem v žádné válce! Je pravda, že jsem byl na pár měsíců nakomandovaný do izraelské armády. Chtěli mě jako tankistu, protože jsem doma skončil jako velitel tanku, T55… Já jsem skončil vojnu na podzim roku 1967. Takže když jsem byl v letech 1968 až 1970 v Izraeli, měl jsem ji čerstvě za sebou.

A do Izraele jste se dostal jak? To nebylo ani v roce 1968 přece tak jednoduché: během šestidenní války v červnu 1967 s ním ČSSR přerušila diplomatické vztahy…

To ano. Ale já tam měl otce a pak sestru, nevlastní. A ta měla v létě roku 1968 přijet, ale sešlo z toho. Pak přišla ruská okupace a já 25. srpna dostal rakouský vízum a odjel do Vídně. Tam jsem byl dva měsíce v uprchlické ubytovně a prvního listopadu 1968 jsem přiletěl do Tel Avivu.

A tam jste se poprvé viděl s otcem?

Poprvé asi ne, protože já jsem se narodil v roce 1946 a táta odešel do Izraele v roce 1948. Takže jsem ho určitě viděl, ale nepamatoval jsem si ho.

Šel budovat Stát Izrael a vás tady s maminkou nechal?

To bych pochopil, on prostě nemohl jinak. On tomu zasvětil celý život, patřil k té zakladatelské generaci jako třeba Šimon Peres, se kterým se znal. Byl plukovník izraelské armády, bojoval ve čtyřech válkách, statečnej člověk. Vlastní židovský stát, to pro ně byla posvátná věc. Kuriózní je, že tam odjížděl s komunistickou legitimací.

To nebylo zas tak výjimečné. Izrael přece vznikal jako sovětský spojenec, i když to naštěstí netrvalo moc dlouho. Ale maminka s ním odjet nechtěla?

Myslím, že říkala, ať odjede, že ona počká, jak se věci vyvinou. Tak odjel a brzy v Izraeli potkal novou ženu, narodilo se mu druhé dítě, moje sestra, tak už tam zůstal.

Jak se otec jmenoval?

Jmenoval se Šalom Feldštajn, původně Libor Feldštajn, narodil se v Praze, zemřel loni, bylo mu 94 let… Já se vlastně taky jmenuju Feldštajn, Dan Feldštajn. To Jirka Tichý jsem dostal v dětství, ale jsem s tím spokojenej, každý mě zná jako Ticháče…

Ano, zná… Jak přežil tatínek léta 1939 až 45?

On měl štěstí, že se mu podařilo v roce 1939 utéct včas do Anglie, ale představte si, že se do protektorátu v roce 1943 vrátil a pak se tady skrýval a podařilo se mu dožít konce války. Snad se sem vrátil kvůli mamince, ale ta o tom nikdy nechtěla moc mluvit.

A maminka byla taky Židovka?

Poloviční, takže já nejsem halachickej Žid. A díky tomu, že byla poloviční, nedostalo se na ni s transportem, takže válku přežila. Oba ji přežili, takže jsem se narodil.

Znamená to něco pro vás, že nejste halachický Žid?

Ani ne, já se být Židem cítím, i když jsem v náboženských věcech řekněme vlažný. Členem Obce nejsem, protože když jsem o to stál, zrovna ji ovládli dogmatici, tak už jsem to nechal být. Chodím tam ale na Vysoké svátky, Roš ha-šana a Jom kipur. To tam potkám přátele a známé.

Vraťme se do listopadu 1968, když jste přistál v Tel Avivu… Izrael měl právě za sebou vítěznou šestidenní válku, zároveň byl vlastně v permanentním válečném stavu. Přijížděl jste tam jako do své země?

Přijížděl jsem tam hlavně za otcem, který mi poslal do Vídně letenku. Já ho znal do té doby jenom z korespondence, psal mi od konce 50. let, někdy ale dopis šel taky půl roku. A taky za sestrou Noemi. Tu jsem znal ze dvou fotografií. Na jedné byla v přilbě izraelské armády a hrozně jí to seklo a já byl taky na vojně, tak jsem si ji dal do rámečku na noční stolek. Byl z toho hroznej průšvih, pomalu mě chtěli hnát k vojenskýmu prokurátorovi, že mám vztahy s nepřátelskou mocností – tehdy už naše vztahy s Izraelem byly opravdu napjatý. Takže to byl hlavní důvod. Ale ano, chtěl jsem tam asi žít a chtěl jsem se stát Izraelcem.

A proč to tedy nevyšlo?

Ne kvůli Izraeli, tu zemi jsem si zamiloval a mám ji pořád rád. Je to moje druhá vlast, ob rok tam jezdím. Ale šlo o to, že jsem tak po roce a půl začal cítit hroznej stesk po mamince. Přišlo mi, že ji nemůžu jen tak nechat, že už jsem po otci druhej chlap, co ji takhle opustil. Ale zatímco u otce tam byla ta silná idea, u mě to byla hlavně touha po dobrodružství, po nějaké jiné zemi, po cestování. Prostě jsem se rozhodl, že se musím vrátit.

Jaký byl tehdy Izrael?

Úžasná země. Já jsem tam poprvé zažil třeba pořádný rockový koncerty The Tremeloes, Jethro Tull, Boba Dylana… Zažil jsem, když se v Ejlatu na břehu Rudýho moře vylodily tisíce hippies, kteří přijeli ze Španělska, kde už jim bylo trochu zima. Ejlat byl najednou plnej hašiše, přitom ten přístav ostřelovaly jordánský rakety. A Izrael je přijal! Byla to země, která byla ve stálým smrtelným ohrožení, přitom přátelská, otevřená, idealistická. Zažil jsem pak ale v Haifě třeba i příjezd polských Židů, kteří byli vyhnaní tou známou antisemitskou kampaní, která se v Polsku rozjela v roce 1968. To byli starci a stařeny s ranci a starým nábytkem, přežili holokaust a pak je po pětadvaceti letech zase vyhnali. To bylo neuvěřitelný. Teď, když na to vzpomínám, myslím na to, jak je to pořád stejný, to vyhánění, putování, přijímání.

Vypadá to vždy stejně, ale příčiny jsou pokaždé jiné. Ostatně zajímavé je, že Izrael je také přistěhovaleckou zemí. Vlastně je to ohromně multikulturní země. Jen ten základ něco spojuje: především pocit společné židovské identity, byť poskládané ze všech koutů světa.

Přesně tak. Izrael je ohromně pestrá společnost. To je ohromná mozaika kultur, tam jsou lidi snad všech možných původů. Když jsem tam tehdy byl, ještě převládali Židi, kteří přišli z Evropy, z Německa, ze střední Evropy, to byla elita z Polska, z Ruska, ale třeba taky z Argentiny, pak přiletěli Židi z Jemenu a jiných arabských zemí, odkud byli vyhnaní, potom statisíce etiopských Židů, Falašů, potom asi milion Židů z Ukrajiny a hlavně Ruska… A tak dále. Teď tam přijíždí hodně Židů z Francie, protože se tam necítí bezpečně… Prostě galimatyáš. A do toho místní izraelští Arabové, ať už muslimové, nebo křesťané. A všechno to ta země nějak zvládá, nějak ustojí a přes všechny těžkosti jde dál.

Doufejme. Nesmíme v tom výčtu zapomínat na ortodoxní Židy…

Ano, chasidi. Když vidíš, jak v pátek večer čekaj na první večerní hvězdu, je to úžasnej pohled. Soustředěný, zaujatý, plný zbožnosti. To je nádhera. Jiná věc je, že oni nepracujou, nechoděj do armády, vlastně Stát Izrael vůbec neuznávaj, jenom se jím nechávají chránit, živit a dělají mu děti, což ostatně bude značnej demografickej problém – vlastně už je. Takže sekulární Stát Izrael si dovoluje platit tuhle náboženskou vrstvu, ze které vlastně nic nemá, oni nic nedělaj, jenom studujou posvátný texty, kývají se u Zdi nářků a tvoří ten správnej izraelskej kolorit. Sekulární Židé na ně hledí se směsí sympatií a obav, trochu je otravujou a trochu to berou prostě tak, že to Stát Izrael musí unést.

V roce 1970 jste se vrátil do Československa. To bylo volání po domovu?

Tak bych to úplně nenazval. Ale o mém vztahu k mámě jsem už mluvil. To bylo opravdu silné. Ale těch důvodů bylo víc. V každým případě jsem si Izraele vážil, cítil s tou zemí sounáležitost, já jsem prošel různé kibucy, nejdýl jsem byl v kibucech Dafne a Dan. Já byl ale taky hippie, mně bylo pětadvacet, miloval jsem rokenrol, s holkama kouřil hašiš, chodil na koncerty… Prostě Love and peace… Ale Izrael se taky musel bránit, on nepotřeboval kluky s korálkama a hlavou omámenou trávou. To bylo jako v Hair. Prostě to nešlo najednou. Být loajální k Izraeli – a zároveň být hippie a pacifista. To nešlo.

Tak jste se vrátil do Československa, kde to teprve nešlo.

Jo, to bylo strašný. Já jsem úplně přestal sledovat, co se u nás mezitím stalo. Nebo skoro. Netušil jsem, že se to mezitím tak strašně posunulo. Popsal jsem to v knize Návrat(y). Já byl zprvu úplně zděšenej, kolik lidí se změnilo, jak jsou jakoby přešlí mrazem. Ale naštěstí jsem narazil na lidi, se kterými se to dalo přežít. Tehdy se chodilo do hospody u Svitáků a pak k Bonapartovi. Nejdůležitější byl kamarád, zakázanej novinář ze Studenta a pak historik Židů Tomáš Pěkný, pak lidi z Křížovnický školy, výtvarníci Jan Steklík z Brna, Rudolf Němec, Ota Slavík, záhy jsem se znal s Jirousem čili Magorem. Důležitá byla Marcela Pánková, kunsthistorička, skvělá žena, se kterou jsem žil třiadvacet let. Teď, prvního dubna, to bylo dvacet let, co zemřela.

To byla maminka Šimona Pánka, že?

Ano. Šimonovi bylo osm let, když jsme spolu s Marcelou začali žít.

A jak jste se dostal k Chartě?

To je komplikovaný. Já ji podepsal v prosinci 1976, přesně 25. prosince večer na Karlově náměstí na lavičce do rukou Jany Převratské, to vím zcela přesně. Byl jsem teda mezi prvníma. No jo, ale ten podpis byl publikovaný až asi za deset let. Mezitím se to totiž dozvěděl můj kamarád Tomáš Pěkný, který měl v Albatrosu knížku pohádek. Jenže on publikovat nesměl, tak to mělo vyjít pod mým jménem. Pod mým jménem měla vyjít ještě jedna knížka Pavla Šruta, kterej byl taky zakázanej. Takže mě Tomáš přemluvil, ať ten podpis z těchhle důvodů nezveřejňuju.

Jiří Tichý je pozoruhodná postava českého uměleckého prostředí. Pozoruhodný je i jeho život: v dramatických letech 1968–1970 žil v Izraeli a po návratu se zapojil do české opozice, podepsal Chartu, pracoval pro samizdat. Byl oblíbeným a věrným přítelem mnoha umělců, kteří věděli, že se na něj mohou spolehnout - foto: jan zatorsky

Takže jste byl takový utajený disident. Ale vybral jste si to pak tou slavnou peticí Tak dost. Za tu jste šli na podzim 1988 s Jirousem sedět.

To byla sice pěkná věc, ale následná. Tomu předcházela moje dlouholetá spolupráce s Petrem Uhlem a Aničkou Šabatovou. Já myslím, že o jeho politických názorech si člověk může myslet kdeco, ale co Petrovi Uhlovi nikdo nemůže upřít, byla odvaha, ohromná spolehlivost a obětavost. Hrozně moc mě toho naučil a práce s ním byla pro mě opravdu skvělá škola.

Já si pamatuju, že když jste byli s Jirousem zavření, existoval takový ilegální plakát, kde jste byl nazván „dělník samizdatu“.

Ano, to sedí, to jsem o sobě taky říkal. Já dělal spoustu věcí, hlavně přepisoval, tiskl, tahal blány, distribuoval. Jsem byl vždycky takovej mraveneček, ale nikdy jsem se nepovažoval za nějak důležitýho člověka, k tomu jsem neměl sklony. Byl jsem v tom podobnej s mámou, Věrou Münzovou, která taky podepsala Chartu, estébáci ji tahali v Berouně po výsleších, ona se nedala zastrašit, přepisovala samizdatový časopis Spektrum a různé publikace. Umřela v dubnu 1988, to mě nejvíc mrzí, že se nedožila Listopadu.

Tu petici jste s Jirousem sepsali pod vlivem smrti Pavla Wonky. Čí to byl nápad?

Jirouse. Myslím, že ten den, co se to stalo, tedy 26. dubna, za mnou večer přišel do hotelu Kriváň, kam jsme chodili za Žluťákem, a řekl: „Ticháči, co s tím uděláme?“ Prostě jsme museli něco udělat.

Vy jste byl trestán poprvé, takže jste dostal šest měsíců, Jirous popáté, takže dostal rok a půl. Jaké jste poznal kriminály?

Pankrác, Ruzyň, Bory, Brno-Bohunice, Nový Sedlo, Bory. Odtamtud mě pustili.

Proč s váma tak šíbovali?

Oni si mysleli, že mě tím nějak rozhodí asi. Ale když na to myslím, nebylo to tak strašný. Dostal jsem šest měsíců, kolik si odseděl Magor, Uhl, Benda? A Šimonův táta v 50. letech? Asi jedenáct let s Karlem Peckou a dalšími.

Jak jste si užil listopad ’89?

Hele, to vím docela přesně. Když se ke mně večer 17. listopadu dostala ta falešná zpráva, že na Národní třídě umlátili Martina Šmída, letěl jsem Rybalkovy ulice, kde bydlel Jirka Dienstbier, se kterým jsem se dost kamarádil. Všichni měli pocit, že už to takhle nejde dál a že se musí něco dít. Pak jsem letěl do Mánesa, kde se zakládalo jedno z tiskových středisek, a tam už jsem zůstal. Popsal jsem to v brožuře Tady a teď.

Celý život jste byl spojen s českým výtvarným uměním: přátelil jste se s výtvarníky, psal o nich, připravoval jim výstavy, v 90. letech jste byl redaktorem časopisu Ateliér. Kdo z českých umělců vám byl nejbližší?

Přiznám se, že to byli vždycky opravdu přátelé, Viktor Pivovarov, Rudolf Němec, Otakar Slavík, Honza Šafránek a další. Vůbec si myslím, že tehdy bylo hrozně důležité se znát, přátelit se, být na sebe zvědaví – ano, i scházet se po hospodách a tam vést nekonečné řeči. Občas to byla opravdu skvělá a ostrá zábava. Jsem teda generačně spojenej s touhle generací, ale snažím se být otevřenej i novým věcem, znáte třeba sochařku Báru Krninskou? Ta je skvělá.

Vygůglím si ji… Ale Ticháči, vás je možné od jisté doby potkat v uniformě ochranné stráže, jak střežíte expozice ve Veletržním paláci. Takže jste se umění nevzdálil.

Já si tím hlavně přivydělávám k důchodu. Ale je fakt, že když jsem tam nastoupil a někdo známý mě uviděl, dost zírali. Třeba Jiří David, ten vykřikl: Ticháči, ty vole, co to je! Nebo Jarda Róna: Ty vole, Ticháči, máš revolver? Ty vole, to je neodada! To je neodada! Všichni zírali. Ale mně to vůbec nevadí, mě to tam vlastně baví, myslím, že jsem už trochu takovej maskot. Ale já to beru.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Z petice Tak dost:

„Po Vítězném únoru jste v tzv. třídním boji popravili a zabili 8000 lidí, 217 000 svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Kalandu, zabili jste dr. Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny živnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru… A pak jste zabili Pavla Wonku. Pavla Wonku, vězně svědomí. Je irelevantní, zda zemřel tím, čemu říkáte přirozená smrt, nebo utýrán vaším vězněním. Tak dost!“