Protikorupční tažení elitních policistů a státních žalobců je rizikem pro Českou republiku a její politický systém. K takovému závěru se blíží sněmovní komise, která vyšetřuje policejní reorganizaci a konflikt kolem ní. Není jenom jisté, jestli své závěry předloží takto doslova.

Skupina sedmi poslanců – po jednom z každé parlamentní strany – začala případ zkoumat loni v červenci. Zpočátku měli prověřit podezření, podle kterého reorganizace nařízená v květnu 2016 policejním prezidentem Tomášem Tuhým a schválená ministrem vnitra Milanem Chovancem (ČSSD) sabotovala práci detektivů rozkrývajících politickou korupci.

Dalším motivem bylo obvinění, že se prezident Tuhý dopustil „brutálního úniku informací“. Podle některých elitních policistů měl v září 2014 varovat před razií podezřelého podnikatele s vazbou na sociálnědemokratické politiky. Takový člověk přece nemůže řídit ani reorganizovat neúplatné policejní vyšetřovatele. Následoval poslední motiv, podle nějž bylo obvinění z brutálního úniku účelovým krokem k likvidaci policejního prezidenta a zřejmě i ministra vnitra.

Jak unikl Vaculíkův dokument

Poslanecká komise zveřejní výsledky šestiměsíční práce koncem ledna. Odpověď na první dvě otázky už je jasná. Reorganizace nebyla sabotáží, byť je pravda, že se mohla lépe připravit. Tuhý se brutálního úniku informací nedopustil. Jeho obvinění vycházelo z chybného vyhodnocení jedné SMS zprávy, kterou měl Tuhý podle podezření pracovníků Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a vyšetřovatelů odeslat podnikateli Davidu Tesaříkovi. Ve skutečnosti šlo o SMS zprávu odeslanou Tesaříkem komusi neznámému.

U třetí otázky je velmi pravděpodobné, že šlo o účelový útok na policejního prezidenta. Komise prozkoumala, jak policista Jiří Komárek z mezitím zrušeného protimafiánského útvaru získal spis Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) o vyšetřování „brutálního úniku“. Poslanci pak zjišťovali, proč Komárek v červnu 2016 novináře a politiky informoval, že hlavním podezřelým je Tuhý, a jak se samotný spis GIBS dostal do médií. Vysvětlení je poměrně jednoduché.

Do médií se dostalo usnesení, jímž vyšetřovatel GIBS Milan Vaculík v březnu 2016 ukončil prověřování Tesaříkovy SMS. Poslancům se s pomocí GIBS podařilo prokázat, že nešlo o originál, ale o přepis, který byl na jaře 2016 pořízen na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci. Opis se liší od originálu několika nepřesnostmi, ale také tím, že se v něm začerňovala jména, jako kdyby byl určen ke zveřejnění v médiích a bylo třeba chránit soukromí podezřelých. Ovšem začerňovalo se tak nedokonale, že každému čtenáři musí být ihned jasné, že prověřován byl policejní generál a jeho rodina.

V srpnu 2016 údaje ze spisu publikovaly Lidové noviny z holdingu Agrofert a koncem měsíce ho na svůj web pověsil Nadační fond proti korupci miliardáře Karla Janečka. Lidové noviny neuvedly, od koho spis dostaly, Janečkův fond prý dokument obdržel poštou od anonymního odesílatele, ovšem po vyvěšení na internet ho zničil. 

Přesto je možné aspoň rámcově zjistit, kdo spis předal médiím a Janečkovi. K originálu spisu vyšetřovatele Vaculíka měl přístup jen sám Vaculík a dozorující státní zástupkyně Jarmila Ošlejšková z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. O přepisu se podařilo zjistit, že kromě Ošlejškové k němu měli přístup čtyři další státní zástupci z Olomouce včetně jejich šéfa Ivo Ištvana. Jedním ze zástupců byl Petr Šereda, který opis na víc než týden půjčil policistovi Komárkovi. Ištvan odmítl tento popis událostí potvrdit. „Zda se Vámi popisovaný skutkový děj odehrál, zda vůbec jde o únik informací, a pokud případně ano, kdo je pachatel takového činu, je předmětem šetření GIBS a mně nepřísluší do šetření GIBS zasahovat nějakým vyjádřením,“ uvedl.

Otázku, kdo dal Vaculíkův dokument médiím, se snaží s pomocí GIBS zodpovědět Marek Bodlák z Vrchního státního zastupitelství v Praze. Prověřování by podle něho mělo skončit do dvou měsíců, kdy bude také možné zveřejnit výsledek.

Odpověď mezitím našla poslanecká komise. „Ano, zjistili jsme to,“ tvrdí její předseda Pavel Blažek (ODS). Zveřejnit ji však může nejdříve koncem ledna v závěrečné zprávě o policejní reorganizaci.

Slovinský příběh

Už dnes lze uzavřít, že mediální kampaň proti policejnímu prezidentovi Tuhému a ministru Chovancovi rozjel s pomocí detektiva Komárka a novinářů zaměstnaných v mediální divizi Agrofertu někdo z olomouckých státních zástupců. Útok nevyšel spíše shodou okolností a také z toho důvodu, že se „tradiční“ strany v parlamentu naučily proti Babišovým výpadům bránit.

Jak mohla historie dopadnout, ukazuje obdobný příběh ze Slovinska, při němž se státním zástupcům, policistům a médiím podařilo dotáhnout útok do konce. Všechno začalo v lednu 2013, kdy slovinská Komise pro prevenci korupce předala vedení sněmovny zprávu o finančních poměrech předsedů parlamentních stran. Zpráva bez okolků unikla do médií a okamžitě vypukl největší skandál od vyhlášení nezávislosti Slovinska. Součástí zprávy bylo tvrzení, že premiér Janez Janša nedokáže doložit, jak přišel ke dvěma stům tisícům eur. Šéf největší opoziční strany a významný podnikatel Zoran Janković zase údajně odmítl komisi vysvětlit, jak přišel k částce 2,4 milionu.

Klíčovou roli sehrál šéf vládní komise Goran Klemenčič, kterého média tradičně považovala za něco jako protikorupčního Jamese Bonda. „Odhodí plášť na žlutou hotelovou pohovku, omluví se za zdržení a okamžitě odpovídá na otázku. Když začne mluvit, musíte ho obdivovat. I když kreslí zcela temný obraz politické kultury, přesto nezní rezignovaně. A když přijde řeč na korupci, je vám jasné, že co o korupci neví Goran Klemenčič, nestojí za to vědět,“ začíná rozhovor, který pořídil redaktor listu Dnevnik v roce 2010, záhy poté, co slovinský prezident jmenoval Klemenčiče šéfem nezávislé Komise pro prevenci korupce.

Nový prokurátor označil za svůj úkol boj se svévolí mocných. „Lobbismus a korupce provázejí každou společnost a jsou v neustálém konfliktu s jejím imunitním systémem, tedy s právním státem a jeho institucemi. Korupce je zřejmý akt zneužití moci, a pokud k němu dochází, nemůže se demokratická společnost optimálně rozvíjet. Vykořenit korupci úplně není možné, to by byla pohádka, můžeme ji ale více či méně úspěšně omezovat,“ vysvětlil svůj program po nástupu do funkce.

Stejně razantní byl po zveřejnění zprávy o příjmech šéfů stran. „Na takovou zprávu se dá reagovat pouze dvěma způsoby. Všichni se od nás mohou distancovat, že bezdůvodně očerňujeme nejvyšší představitele státu, anebo politici převezmou odpovědnost za naše zjištění,“ řekl novinářům a prohlásil, že v prvním případě je připraven rezignovat.

Janković se marně bránil, že zpráva protikorupční komise nejvýš upozorňuje na možnost korupce a že on sám původ svých peněz několikrát vysvětlil. Během týdne byl nucen odstoupit z čela své strany, která se pak rozpadla. Janša označil zprávu za spiknutí a upozornil, že při takové praxi by bylo možné žádat rezignaci po každém, koho novodobí inkvizitoři bez důkazu označí. V ulicích velkých měst se však rozjela pravá protikorupční revoluce s mnohatisícovými demonstracemi a koncem února parlament Janšu odvolal.

Slovinská politika se pak propadla do mnohaměsíčního chaosu, který vyřešily až volby v červenci 2014. Vyhrála je nová Strana Miro Cerara. Založili ji mladší členové Liberální demokratické strany, která Slovinsku vládla bez přestávky dvanáct let, než jí v roce 2004 vyrazily kormidlo z ruky korupční aféry. Zásluhou protikorupčního boje se její mladší generace vrátila zpátky, vyšetřovatel Klemenčič se stal ministrem spravedlnosti.

Janša teď sleduje politiku z opozičního křesla, Janković udržel pozici starosty Lublaně. Jen slabou útěchou pro ně může být verdikt Ústavního soudu, podle kterého Klemenčičova komise ani sněmovna neměly právo zveřejnit zprávu o jejich majetku, když politiky označené za korupčníky nepožádaly o komentář ke svým odhalením.

Jak se obohatit na úkor ostatních

Tažení slovinského prokurátora může posloužit jako příklad byrokratické utopie, jež dorazila od střední Evropy v novém století a která očividně ohrožuje zavedené pořádky. Vychází z představy, že všechno ve společnosti – včetně vztahů mezi politiky a ekonomickou sférou – je možné přesně popsat, a že je to dokonce nezbytné. „Existují lidé, kteří chápou svobodu koneckonců jako možnost podřídit veškerou moc jasným a transparentním pravidlům,“ popisuje tuto utopii známý sociolog a anarchista David Graeber v knize Byrokracie. Připouští, že tato vize nemusí být a priori špatná, problém je však v politicko-ekonomickém kontextu, v němž se odehrává. „Byrokracie znamená pro značnou část obyvatelstva důležitý nástroj, jak se obohatit na úkor ostatních. Tito lidé vytvářejí situace, ve kterých každá snaha osvobodit se od svévole mocných ústí v to, že se vytvoří ještě svévolnější moc,“ varuje Graeber.

Za pravdu varování dává další vývoj ve Slovinsku. Protikorupční revoluce se vydařila, a měla tedy zlepšit náladu občanů, kteří byli nepochybně znechuceni vysokou mírou korupce a svévolí elit. Průzkumy o důvěryhodnosti vlády či politických stran ukazují, že se to nepodařilo. Ještě po pádu Liberálně demokratické „státostrany“ věřilo vládě 43 procent Slovinců. To se postupně zhoršovalo a koncem roku 2012 – těsně před zásahem Klemenčiče proti politickým elitám – klesla důvěra na 15 procent. Ani po nástupu nových a protikorupčních politiků ze Strany Miro Cerara v létě 2014, ani další dva roky poté se vztah k vládě nezlepšil. Důvěra k politickým stranám je na šesti procentech. V obou případech to jsou nejhorší výsledky ve východní Evropě a s výjimkou Řecka v celé Evropské unii.    

Představě, že je možné vytvořit tým mozků, který transparentně všechno prohlédne, i když to snad chtějí ti mocní zakrýt, propadli i tuzemští státní zástupci, kteří se dostali do čelných funkcí v období vlády Petra Nečase, tedy kromě Ivo Ištvana také Pavel Zeman a Lenka Bradáčová. Za vzor si ovšem nevybrali Slovinsko, ale protikorupční jednotku INES, založenou už v roce 2004 v Sasku. Ještě dnes se lze dočíst na stránkách drážďanského ministerstva vnitra o týmu elitních detektivů, státních zástupců a finančních expertů, kteří bez jakékoli intervence zvenku vyšetřují ty nejsložitější ekonomické kauzy.

Za pozornost stojí, že saský model nebyl tak úspěšný jako slovinská cesta. Vyšetřovatelé INES byli podrobeni tvrdé kritice po svém zásahu proti internetové obchodní firmě Unister. Založil ji na přelomu století nadějný lipský podnikatel Thomas Wagner, který dokázal nabízet na síti jakékoli zboží – například pod značkou Ab-in-der-Urlaub oslovil celé Německo nabídkou prázdninových pobytů. Stal se z něho jeden z největších zaměstnavatelů v Sasku, když dal práci dvěma tisícům občanů. Na druhé straně byl kritizován za to, že zákazníkům po uzavření smlouvy zvyšoval ceny, bez povolení nabízel pojistky, a ještě šidil na daních. Proto se na něj koncem roku 2012 zaměřili vyšetřovatelé INES, kteří s pomocí stovky policistů provedli několik razií a Wagnera včetně spolupracovníků uvrhli do vazby. Většina podezření se nepotvrdila a případ ještě k soudu nedorazil.

V důsledku skandálů a nepřítomnosti manažerů se však firma začala propadat, postupně snižovala stavy až na tisíc zaměstnanců. Když loni v létě Wagner zahynul při leteckém neštěstí ve Slovinsku, sám Unister vyhlásil platební neschopnost. Kdysi vzornou německou firmu převezme česko-čínské konsorcium společností Rockaway a CEFC.

Z pohledu politiků tím INES prokázala pouze to, že škodí státu, který ji financuje. Stalo se z ní analytické oddělení o šestnácti zaměstnancích.     

Konec druhého dějství

Čeští státní zástupci v něčem následovali také vzor Klemenčiče, který dokázal kromě mozkového trustu vytvořit na politicích zcela nezávislou komisi. Jejího šéfa mohl během pětiletého období odvolat jen prezident a rozpočet jí určoval parlament. V Česku schválila Nečasova vláda zákon o státním zastupitelství, který předpokládal, že vznikne Úřad pro boj s korupcí. Také on měl v čele nezávislého státního zástupce, jenž měl možnost využívat specializované policejní složky. Odvolat šel během sedmiletého období těžko, pouze rozhodnutím nejvyššího státního zástupce po konzultaci s představiteli samosprávy státních zástupců.

Přijetí zákona v parlamentu paradoxně zabránil vrchní státní zástupce Ištvan, když s pomocí protimafiánského policejního útvaru Roberta Šlachty fakticky svrhl premiéra Nečase razií na Úřadu vlády a mnohonásobným obviněním z korupce. Pád vlády způsobil zemětřesení, jež skončilo vstupem miliardáře Andreje Babiše do vlády a které politolog Bohumil Doležal ironicky označil za „Velkou protikorupční revoluci“. Politici si ovšem uvědomili, jak nebezpečný je zákon dávající státním zástupcům úplně volnou ruku. Původní Nečasova verze skončila pod stolem a ani nový, mnohem mírnější zákon z pera ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO) nemá ve sněmovně šanci.

Dnes jde těžko rozhodnout, jestli byla policejní reorganizace, která rušila Šlachtův protimafiánský útvar, preventivním krokem proti další intervenci státních zástupců do politiky, anebo jestli reagovala na zprávy, že olomoučtí zástupci sbírají materiál k druhému dějství protikorupční revoluce, které by po občanských demokratech zlikvidovalo také ČSSD. Poslanecká komise v každém případě došla k informacím, podle nichž olomoučtí státní zástupci postupovali tímto směrem. Sbírali kompromitující materiály proti generálu Tuhému a s pomocí policistů a Babišových novinářů vyvolali kampaň, která měla potenciál svrhnout ministra Chovance a znemožnit sociální demokraty před krajskými volbami konanými loni na podzim.

Pokud sedm poslanců opravdu předloží takto kritický závěr a nechají ho schválit sněmovnu, může protikorupční revoluce skončit spíše po saském než slovinském vzoru.