Práci odborníkům při léčbě alkoholismu nyní komplikuje nedostupnost léku antabus. Podle informací Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) by měl být dostupný od dubna 2024. Ze závislosti na alkoholu se jen mezi klienty největší zdravotní pojišťovny, Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), léčilo loni téměř 27 000 lidí.

Těžký alkoholik zvládne protialkoholní léčbu napoprvé jen výjimečně, podle odborníků jsou opakované pokusy normální. Podobně jsou na tom i další nemocní, třeba lidé s obezitou. Uvedl to Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se léčí alkoholismus už 75 let.

Zdravotní pojišťovny stojí léčba závislostí miliardy korun ročně. Jen u VZP, jejímiž klienty je asi 60 procent populace, to loni bylo podle údajů v tiskové zprávě přes 1,3 miliardy korun. Největší částka a zároveň největší počet léčených je právě se závislostí na alkoholu. Loni jich bylo u VZP téměř 27 000 s náklady více než 836 milionů korun.

Pojišťovny hradí podle informací VZP ambulantní nebo pobytovou léčbu ve zdravotnickém zařízení, pobyt v terapeutické komunitě hrazený není. Podobně si pacienti sami musí platit také léky. Ten základní, antabus, je v současné době nedostupný. „Je to docela problém a v terénu okolo toho vzniklo napětí. Je dostupná náhražka v podobě léku tetradine,“ doplnil Miovský.

U antabusu se podle informací SÚKL převádí registrace léku na nového výrobce, znovu dodávat by ho měl od začátku dubna příštího roku. Náhrada tetradine původně nebyla v ČR vůbec registrovaná, dovážena je podle SÚKL na základě speciálního povolení ministerstva zdravotnictví. Povolen je dovoz 5000 balení do června příštího roku. Jedno balení s 60 tabletami stojí kolem 1000 korun, na začátku léčby se užívá jedna denně, postupně se sníží na půl tablety denně.

„Přípravek způsobuje u pacienta po požití alkoholických nápojů nepříjemné tělesné reakce tím, že zasahuje do metabolismu požitého alkoholu. Tím se má vyvinout postupná averze vůči zneužívání alkoholu a vytvořit lepší podmínky pro léčbu alkoholismu,“ popsal výrobce mechanismus fungování léku. Stejně působí i antabus.

„U těch nejtěžších pacientů je jasné, že bez lůžka se neobejdeme a režimová opatření prostě budou v léčbě tvořit vždy velký díl. Ale i zde je diskuse a první změny směrem k individualizaci péče, možnost variabilně nastavit její délku a další dílčí parametry,“ popsal Miovský.

Trendem je podle něj propojení více lékařských oborů, například i rehabilitace nebo nutriční terapie. „Stále více pacientů ale bereme do ambulantní léčby, a to často i takových, kteří dříve šli jednoznačně na lůžko,“ doplnil. Tento vývoj je podle Miovského pozitivní, protože vychází vstříc mladším a méně zdevastovaným pacientům.

„Musíme být schopni jim nabídnout moderní a na míru ušitou léčbu a zkrátit lůžko na minimum, nebo se mu zcela vyhnout,“ dodal. Těžcí chroničtí pacienti podle něj stráví na lůžku i tři nebo čtyři měsíce, někdy i opakovaně a poté mají několikaleté ambulantní doléčování. „Ambulantní léčba u méně náročných pacientů bez dalších diagnóz se může pohybovat v řádu měsíců ambulantně,“ vysvětlil.

Pacienti se často k léčbě vracejí, podle Miovského je úspěch na první pokus výjimečný. „Opakování léčby a nové pokusy, to patří k této nejtěžší skupině a není v tom žádná ostuda,“ dodal. Podobné je to podle něho i u jiných chronických pacientů, kteří musí pro zlepšení zdraví změnit svůj život, třeba u lidí z obezitou.

Někteří úspěšní si podle něj zaslouží i obdiv. „Máme spoustu někdy až neuvěřitelných příběhů lidí, které už všichni odepsali a oni to prostě nakonec ‚dali‘ a fungují a fungují úspěšně. Je fakt někdy dojemné, když je potkáte, a víte, čím jste s nimi v terapii prošli a čím dnes opět jsou,“ popsal. Někteří zažili traumata nebo těžké životní situace, jako je ztráta partnera nebo dětí. „To prostě pak jen žasnete, že to nakonec zvládli a dokážou nejen zachránit sebe, ale být znovu i pro někoho jiného,“ dodal.