Italské supersporty i československé legendy se od loňska ukrývají v budově bývalé sklárny v jednom jizerskohorském městečku. Díky investici místního podnikatele se chátrající objekt podařilo proměnit v majestátní soukromou „garáž“ veteránů otevřenou veřejnosti.

Korálky a Ferrari

Při cestě Jabloncem nad Nisou směrem na Harrachov se přímo u silnice rozprostírá rozhlehlá fabrika z přelomu devatenáctého a dvacátého století, ve které původně bratři Breitové vyráběli skleněné korálky a další výrobky. Z leteckého pohledu je nápadná členitost její střešní krajiny značící to, jak se budova postupně rozvíjela podle aktuálních potřeb výroby. „Hlavní budovu továrny postavili ve dvacátých letech během jediného roku, což je obdivuhodné i s ohledem na to, že my jsme ji nyní rekonstruovali pět let. Navíc se dochovala prakticky bez jakýchkoli statických problémů,“ říká jablonecký architekt Ondřej Novosad, který měl na starosti její kompletní přestavbu.

Že se vysloužilá a chátrající sklárna promění v auto-moto muzeum celorepublikového významu, nebylo na začátku projektu vůbec jasné. Respektive to nebylo cílem. Zakladatel jablonecké firmy Telmo zaměřující se na kamerové a bezpečnostní systémy původně jen hledal místo pro ustájení své stále rostoucí sbírky veteránů. Zvažoval i jiná místa, nakonec mu ale padla do oka právě sklárna v Lučanech nad Nisou. O tom, že by své veterány nechal obdivovat také veřejnost, začal přemýšlet až později.

Vozy mají přednost

Automobily a motocykly tady hrají prim. Vše bylo šito na míru jejich bezpečnému ustájení a údržbě, což vyžaduje velmi vysoké nároky na vzduchotechniku, osvětlení i zabezpečení celého areálu, který zahrnuje mnoho provozů. Kromě výstavní části jsou to dílenské prostory, depozitář, kavárna i velké technické zázemí a sklady. Konverze navíc probíhala ve velmi komplikované době covidu a začátku války na Ukrajině, což kvůli zdražování vedlo k dvojnásobnému prodražení celého projektu. Zhruba osmdesát milionů zaplatil investor z vlastní kapsy, a aby se nemusel zadlužit, prodal prakticky celou svou sbírku veteránů – ovšem s tou podmínkou, aby stroje zůstaly na místě. Má je tedy neustále pod dohledem.

To jsou také důvody, proč se v mnoha případech muselo na podobě stavby šetřit. Architekt Ondřej Novosad nejvíce lituje plastových oken, která imitují klasická tabulková okna z továren v černých rámech. Jen výroba replik nebo repase všech původních oken by vyšla vzhledem k jejich počtu na miliony, stejně by tomu bylo třeba i u řemeslně propracovanější omítky, která by továrně mnohem víc slušela. „Není to zkrátka Národní technické muzeum nebo jiná památkově chráněná stavba. Tady šlo v první řadě o auta a motorky, aby byly v co nejlepším prostředí. Vozy mají ostatně větší hodnotu než celá budova,“ podotýká architekt.

Konverze industriálního dědictví je v posledních dvou dekádách velikým tématem české architektury a rozmanité příklady ukazují, jak lze se stavbami pracovat a co vše dokážou nově obsáhnout. Už samo rozhodnutí opravit chátrající dům ztělesňující historii místa je většinou tím smysluplnějším řešením namísto jeho pouhé demolice a novostavby. Po započítání všech nákladů na výrobu materiálu a dopravu je to zpravidla také udržitelnější krok. Při procházení lučanským muzeem vás opět ohromí fakt, že ač podobné industriální stavby byly stavěny ryze účelně, ani po sto letech jim nechybí celková velkorysost od proporcí po detaily.

A mnohé z nich jsou zde dochovány a hrdě vystaveny, aby přitom však nekonkurovaly tomu, o co tu jde primárně a kvůli čemu sem davy lidí jezdí. ak dlouho ještě, však nelze nyní říct; pokud by se ukázalo, že návštěvníci vozidlům neprospívají, majitel muzeum promění opět v ryze soukromou garáž. Zisk ze vstupného tu totiž stejně hraje jen zanedbatelnou roli.