S generálním ředitelem ČT Janem Součkem o úloze veřejnoprávní televize a o tom, kdo to všechno bude platit

Méně detektivek!

S generálním ředitelem ČT Janem Součkem o úloze veřejnoprávní televize a o tom, kdo to všechno bude platit
Méně detektivek!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Co se mu podařilo naplnit z vize, s níž zvítězil ve výběrovém řízení na ředitele České televize? V čem je podle něho hlavní rozdíl mezi ČT a Netflixem? Jak by měla být ČT ideálně financována? A jak by se měla chovat v digitální éře? Otázky pro Jana Součka, od 1. října 2023 generálního ředitele na Kavčích horách.


Ve funkci jste už čtyři měsíce. Jak jste se s Českou televizí sžil? Nelitujete už toho, že jste do té volby šel?

Pro mě to bylo logické pokračování po třiceti letech praxe. Myslím, že agenda si už docela sedla, případně sedá, našli jsme nějaký režim fungování a podařilo se mi absolvovat všechny nezbytné úvodní a seznamovací schůzky.

Mají vést ještě k nějakým změnám v personální oblasti?

Mezi volbou v červnu loňského roku a mezi prvním říjnem bylo docela dost času na to, abych se domluvil s lidmi, se kterými bych chtěl ve svém nejbližším týmu spolupracovat, a pobavit se o tom, jestli ČT čeká revoluce, že nepřichází doba nepřátelského převzetí, anebo v některých případech naopak, jestli to bude znamenat kontinuitu v dosavadních vzájemných pozitivních vztazích.

Nemělo by oproti té kontinuitě přibýt právě víc změn? Logicky se nabízí úvaha, že když někdo v ČT pracuje, byť pod různými řediteli, už dvacet let, televize asi úplně nová a revoluční nebude.

To se možná nabízí při pohledu zvenku, ale například změna, která proběhla na postu ředitelky obsahu v podobě Terezy Polachové, je změna výrazná. Další nová tvář je na postu ředitele zpravodajství a publicistiky. Když se sečtou jen tyto dvě postavy, které určují 98 procent toho, čím je Česká televize, je to změna, o kterou jsem usiloval. Na svých pozicích zůstali lidé, kteří zajišťují třeba výrobu pořadů, ale to je zas obor, v němž hraje velkou roli dlouholetá zkušenost a orientace v prostředí. Takže jestli se ptáte, co chci měnit, říkám, že nyní považuji tým managementu České televize za stabilizovaný. Pochopitelně nejde nikdy o obměnu definitivní, protože kolegové mohou přijít s tím, že chtějí ve svém životě změnu, nebo využít nabídky zvenčí.

Nové vedení České televize nastupuje. Zleva Tereza Polachová, Petr Mrzena, Milan Fridrich, Jan Souček, Jiří Ponikelský a Michal Fila. - Foto: Profimedia.cz

Žádné nové jméno tedy čekat nemáme?

Nepředpokládám, že teď v horizontu roku 2024 by se v managementu České televize měly dělat nějaké změny, na druhou stranu ČT má tři tisíce zaměstnanců a další zhruba tři tisíce lidí s ní spolupracují externě a například v kreativních oborech je uvnitř televize obměna docela dynamická bez ohledu na to, kdo stojí v čele jednotlivých divizí.

Neřídila by se televize lépe s menším počtem zaměstnanců? Nepředpokládáte v tomhle směru nějakou úpravu, která by umožnila lehčí manévrování a třeba i nějaké úspory?

Když modelujete televizi jako instituci, začínáte z konce produktového.To znamená od toho, co chcete divákům nabízet. A v tuhle chvíli říkat, že Česká televize je neměnný organismus a že přesně tak, jak dnes na Kavčích horách a s tím počtem zaměstnanců stojí, je budoucnost na příštích šest nebo dvanáct let, za to bych ruku do ohně nedal. Jsme v poměrně zlomovém období, kdy se debatuje o novém způsobu financování a budeme muset hledat nové způsoby bez ohledu na to, v jaké formě nakonec projde současný návrh na zvýšení poplatků. Jako ostatní velké audiovizuální instituce v České republice se ocitáme na hraně, protože se mění uživatelské zvyklosti televizních diváků. Celá řada lidí už dnes konzumuje obsah jiným způsobem, než že by si pustili běžné lineární vysílání, takže nějaká dynamická proměna nepochybně v příštích letech probíhat bude. Ale představa, že se ušetří nějaké zajímavé peníze tím, že by vyráběl stejný objem pořadů s menším počtem lidi, není úplně rovnice, pod kterou bych se podepsal. Když se totiž podíváte na statistiky finanční náročnosti médií veřejné služby napříč Evropou, zjistíte, že Česká televize je velmi efektivní organismus. Pokud chceme divákům v České republice nabízet objem produkce a kvalitu, tak to rozhodně není otázka výše financí, za které nyní Česká televize doručuje divákům obsah, na který jsou zvyklí a mají ho rádi. O čemž vypovídá jak sledovanost, tak kvalitativní hodnocení, i v roce 2023.

Takže to s menšími prostředky realizovat nelze?

S podstatně menšími ne. Dokonce se dostáváme do situace, kdy nestačí ani ta stávající výše, protože je léta stejná a náklady se zvyšují všude, tedy logicky i v České televizi. Tím nicméně neříkám, že například využití moderních technologií nebude znamenat, že část činností bude možné obsluhovat s menším počtem lidí.

Předpokládejme, že prozatím veřejnoprávní poplatky zůstanou s tím navrhovaným navýšením o několik desítek korun. Vaším cílem bude i tak do budoucna hledat nové modely financování?

To není mým cílem a nerozhoduji o tom.

Ale asi o tom můžete iniciovat diskusi.

Z diskusí o navržené novele zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a zákona o České televizi vyplývá otázka, do jaké míry je navržená úprava udržitelná, na jakou dobu případně zaručí její finanční stabilitu. Existuje shoda napříč politickým spektrem, že to není nadlouho, a objevuje se horizont tří až pěti let, kdy bude potřeba znovu se o tom bavit. Poplatkový model garantuje médiím veřejné služby nejvyšší míru nezávislosti, ale existují i jiné, které si v České republice umím představit. Co si naopak představit neumím, je, aby byla média veřejné služby podřízena rozpočtu některého z ministerstev. To znamená, že by se z média veřejného stalo státní.

Když jsme tedy variantu státních médií vyloučili, co je ta jedna z možných cest?

Dovedu si velmi dobře představit model, který je založen na rozpočtovém určení daní. Jednak je to dlouhodobě udržitelné řešení, protože tak, jako by dýchala ekonomika a výnosy z těch daní, tak by dýchal rozpočet České televize, a současně je to řešení, které by nepodléhalo každoroční sněmovní bitvě o státní rozpočet. Eliminovalo by se tím i uplatňování přímého politického vlivu a současně nepředvídatelnost rozpočtu příštího roku.

Neposílilo by to ale některé protiargumenty, které už teď říkají, že i televizní poplatky jsou formou daně? V případě poplatku divák ví přesně, kolik za co platí. U daně by se to zcela rozptýlilo.

To myslím, vychází z nepochopení toho, za co platíte. Ne za to, že televizi sledujete, to je forma předplatného. To platíte třeba Netflixu. Forma televizního poplatku je svým způsobem pojistka, řekněme platba za možnost, ale zejména za garanci toho, že v České republice je zajištěn zdroj objektivních, vyvážených, spolehlivých informací a současně, že je tady vlastně zajištěn určitý etalon kvality na trhu. V téhle zemi existuje celá řada jiných institucí, které si platíme, ačkoli jsme rádi, že vlastně jejich služby ani nemusíme využívat. Většina z nás ze svých daní platí provoz městské hromadné dopravy, a dokonce za to platí i ti, kteří metrem, tramvají nebo autobusem už dávno nejeli. Ale je to služba, která má velký význam.

Čili média veřejné služby stavíte na stejnou úroveň jako další služby ve státě?

Kdybyste se mě zeptal na to, jestli považuji službu veřejnoprávních médií za tak důležitou jako službu, kterou poskytuje například policie nebo hasiči, řeknu, že dokonce stavím jejich službu tak vysoko, že by za některých okolností zasloužila být upravována jako součást ústavního pořádku, a nikoli běžným zákonem.

To je poměrně odvážné tvrzení. Jak si představujete, že by to fungovalo?

Fungovalo by to myslím velmi dobře. A určitě není důvod k nějakému děšení se. Ale je to spíš otázka toho, jakou kvalifikovanou většinu v zákonodárném sboru potřebujete pro to, abyste postavení těch médií změnil, abyste změnil způsob financování nebo ustavení jejich orgánů jako rada a generální ředitel. Podívejte se na všechny demokratické prosperující společnosti ve světě a ukažte mi jedinou z nich, ve které nejsou silná média veřejné služby.

Spojené státy.

Souhlasím, jen ty jsou trošku mimo a i celý ten politický a ústavní systém funguje poněkud jinak než u nás.

Platit za zpravodajství má své opodstatnění, ale proč se má platit za zbytek dramatické tvorby, když ji mnozí Češi nepovažují za kvalitní nebo moc originální? Oblíbeným příkladem jsou reprízy, případně nekonečné detektivky.

Říkáte, že mnozí Češi ji nepovažuji za kvalitní a za potřebnou. Sledovanost České televize a to, že je pošesté za sebou lídrem českého televizního trhu a že naše klíčové produkty jsou tahouny sledovanosti, nevypovídá o tom, že by Češi byli přesvědčení o tom, že to není něco, o co by stáli. Složitější je ten fakt, že když si přečtete zákon o České televizi, principy informovat, vzdělávat a bavit jsou zadání přímo ze zákona. A když to vezmete ještě hlouběji do vrstvy, která mluví o strategii, kterou jste schopen oslovovat některé společenské skupiny, zjistíte, že abyste tuto úlohu plnil, bez zábavy, dramatiky anebo sportu se neobejdete. Stejně tak jako v ostatních porovnatelných evropských zemích jsou lidé, kteří vyhledávají média právě primárně kvůli takovému obsahu, a pokud k těmto společenským vrstvám chcete dopravovat i náročnější obsah, tak svou značku musíte podporovat dalšími prostředky. Neexistuje žádná veřejnoprávní televize, která by se zabývala jenom zpravodajstvím, jenom publicistikou nebo jenom dokumentaristikou, protože potom se stanete exkluzivním médiem, které ve skutečnosti funguje jenom pro ty, kteří už jsou vlastně sami aktivně těmi, kdo vyhledávají obsah, ale to není primární role médií veřejné služby.

Proti tomu by se dala vznést námitka, jestli není úkolem médií veřejné služby mít ambici ten veřejný prostor nějak edukovat, přicházet s něčím novým, pěstovat určitý druh obsahu, ne jen ty nekonečné detektivky.

Pokud se bavíme o tomto, dávám vám za pravdu, že existují něco jako rutinní detektivky, které jsou zaměnitelné a u kterých si můžete zakrýt logo a ani nepoznáte, jestli to je Česká televize, nebo komerční konkurence. To si do budoucna na našich obrazovkách nepřeji. Na druhou stranu právě zájem českých diváků o něčem svědčí. Chci, aby Česká televize přinášela seriály, které mají velmi propracovaný a atraktivní námět nebo neotřelou formu zpracování a které přinášejí nějaký společenský přesah. Třeba se dotýkají problémů, kterými společnost opravdu žije. Typickým příkladem je právě vysílaný seriál Smysl pro tumor. Ale myslím, že když se podíváme na skandinávské země, víme, že pořád máme ještě co dohánět. Takže žánru samotnému se nebráním, ale souhlasím s vámi, že v té produkci posledních let bych našel celou řadu sérii, bez kterých by se myslím Česká televize obešla.

Takže určující je to, co vám vyjde z čísel, že lidi baví? Nemělo by být úlohou České televize popostrkovat diváka k něčemu jinému a mít ambice nabízet něco jiného?

Tak se zamyslete nad tím, co po tom pondělním detektivkovém okně nabízíme.

Teď nevím, co myslíte.

Reportéři ČT. Ten program má nějakou svoji logiku a vy k tomu programu přivedete typ diváka, kterého zajímá něco atraktivního, ale když už ho u obrazovky máte, nabídnete mu následně produkt, kde je veřejnoprávní hodnota na vysoké úrovni, a to je přesně to kouzlo programu.

Neměly by ty poměry nové a originální versus staré a ozkoušené být minimálně přece jen jiné?

To najdete i v mém kandidátském projektu. Ano, chci nižší poměr detektivek, vyšší poměr dramatiky, která respektuje složitou společenskou realitu. Takže v tomto určitě odporovat nebudu. Je také ale důležité říci, že generálního ředitele lze podle tvorby televize hodnotit tak rok až dva po začátku jeho mandátu, protože něco se plánuje a zadává do výroby s velkým předstihem.

Jste schopen si představit, že Česká televize tu na rozdíl od minulosti bude jen jedním z mnoha hráčů, kteří budou nabízet zrovna ten svůj balíček obsahu podobně jako Netflix a ostatní?

Samozřejmě že velké nadnárodní digitální platformy jako Netflix disponují z hlediska finančního kapitálu neporovnatelně vyššími prostředky. Na druhou stranu se ale produkce, kterou sem přináší, nezabývá tématy, která jsou atraktivní pro českého diváka. Reflektuje spíš třeba velké události a postavy ve světovém kontextu, ale odkaz zajímavých postav české historie anebo českých moderních dějin se v produkci nadnárodních platforem objevuje jenom zřídka, a pokud ano, tak zpravidla odkupem z produkce ČT. Byl bych ale spíš rád, abychom tu produkční hodnotu seriálů nebo filmů Netflixu brali jako minimum, kterým by se měla Česká televize inspirovat pro svou budoucí tvorbu. Nemyslím si, že by to mělo znamenat nějaké problémy pro veřejnoprávní média, protože určitý typ obsahu nadnárodní platformy nikdy produkovat nebudou. Samozřejmě záleží na tom, v jaké finanční situaci Česká televize bude a na co se bude chtít soustředit a jakou roli bude mít taky svěřenou a definovanou zákonem o ní. V tuto chvíli vedeme debaty o tom, zda by legislativa neměla přesněji definovat činnost ČT.

Hned v prvních měsících jste se pustil do několika kauz v rámci ČT, ať už šlo o to, co se dělo kolem Marka Wollnera a Nory Fridrichové, nebo o výroky Václava Moravce na adresu Václava Klause. Je to něco, čím se chcete odlišovat? Být víc transparentní, aktivní?

Můj styl nepochybně je aktivní a jsem člověk, který na některých věcech, o kterých je přesvědčený, zkrátka trvá. Mnohé z těch zmíněných věcí byly značně ovlivněny tím, že proběhly těsně před mým nástupem. Přišel jsem do situace, kdy ČT k těm věcem víceméně mlčela, a měl jsem pocit, že instituce navýsost komunikační nemůže mlčet v případě, že se nějaké téma dotýká jí samotné. Proto i hodlám prosazovat aktivní přístup k naplňování kodexu České televize. V tom dokumentu je napsána spousta věcí, které jsou závazné pro lidi, kteří pracují v České televizi, a na tom chci trvat.

Co si myslíte o aktuálním dění v Polsku a tamějších veřejnoprávních médiích?

Tu situaci pochopitelně sleduji. Ale neumím polsky a nejsem schopen sledovat živé vysílání. Takže to, do jaké míry byla polská veřejnoprávní televize skutečně v posledních letech svobodná, jsem schopen čerpat jenom z vnějších zdrojů a na nějakou analýzu si netroufám. Dramatický vývoj po sestavení vlády Donalda Tuska vnímáme samozřejmě velmi bedlivě. Určitě není v zájmu žádného média, natož veřejné služby, aby situace byla takto napjatá. Držím kolegům palce, hlavně v tom smyslu, aby se situace co nejvíc zklidnila, protože ve vypjatých momentech to nikdy nesvědčí tomu, aby média plnila svou roli na sto procent.

Součástí vaší kandidatury byly také plány na společnou aplikaci českých veřejnoprávních médií, tedy České televize, rozhlasu a ČTK. Můžeme si nějak konkretizovat, o co vlastně jde a jak daleko jste se zatím dostali?

Musím říct, že tam jsme se zatím dál neposunuli a důvod je jednoduchý: od podzimu loňského roku vše převálcovala debata o poplatcích. S kolegy se sice vídáme, nicméně všechen čas je věnován tomu, jak by mělo vypadat naše financování a tím pádem i forma naší další existence. Mám na mysli veřejnoprávní média obecně.

A co by to tedy mělo v budoucnu být?

Představoval bych si to jako agregátor toho, co nejzajímavějšího a nejaktuálnějšího média veřejné služby v danou chvíli nabízejí. Platformu, která slouží jako to první, po čem sáhnete. A ve chvíli, kdy na něco kliknete, se přenesete do prostředí toho kterého média.

A je to něco, kam by se veřejnoprávní média vůbec měla pouštět? Soukromá někdy nesouhlasí ani s tím, aby televize nebo rozhlas provozovaly vlastní zpravodajské portály.

Jsou dvě cesty. Jedna je ta, že se podíváte na to, kudy se ubírá celý svět, a ten mediální se postupně překlápí do digitálního prostoru. Celé je to vlastně internet. Pokud jsou veřejnoprávní média jistotou, kde lidé najdou objektivní, vyvážené a nezávislé informace, a současně tam fungují jako hlídací pes či garant kvality a svobody politické soutěže, nemůžete toho hlídacího psa nechat zavřeného za plotem, když to všechno podstatné se odehrává venku. A to venku dnes znamená v digitálním prostředí. Zakonzervovat se v klasickém vysílání znamená definitivně si pod sebou řezat větev. Takže nesouhlasím s tím, že by se média veřejné služby neměla angažovat v digitálním prostředí.

Při kandidatuře jste také kladl důraz na dezinformace a snahu je vyvracet. Navažme to i na rozvoj umělé inteligence a falešných videí. Máte už jasnější představu v tom, co s tím lze provést a v jakém horizontu?

Naši zpravodajci pracují na vývoji nového formátu, který bude pracovat právě s fake news, respektive s ověřováním informací, a měl by startovat přibližně v polovině tohoto roku. Pokud jde o umělou inteligenci, má vize je ověřování v téměř reálném čase. Toho se nevzdávám, ale tak daleko ty systémy dnes ještě nejsou. Založili jsme pracovní skupinu, která se v tuto chvíli zabývá implementací umělé inteligence do základních procesů České televize, především z etického hlediska.

Jak pak člověk pozná, že probíhá nějaký fact-checking?

První fáze bude vypadat tak, že posbíráme nejzajímavější výroky za určité období, pravděpodobně týdne, a podrobíme je hodnocení, jestli jsou, nebo nejsou pravdivé. Přijde mi důležité říci, že nebudeme podrobovat zkoumání politické názory, ale ty argumenty, které je podpírají, protože se nechceme zapojovat do politického boje. Pokud už něco označíme za pravdu, nebo lež, tak jen pokud divákovi budeme dodávat spolehlivou informaci. Ověřovat fakta totiž je to, co na tom trvá dnes ještě relativně dlouho.

 

Jan Hrdlička