S architektem Davidem Vávrou o životě, hlavním nádraží a verších ze dna rybníka

Jsem pro otevřené nebe

S architektem Davidem Vávrou o životě, hlavním nádraží a verších ze dna rybníka
Jsem pro otevřené nebe

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

David Vávra vlaje naším časoprostorem jako pestrobarevný fábor: kde se objeví, tam oživí šedé zákoutí, tam poodhrne závoj všednosti, za nímž se zjeví nějaká pozoruhodnost. Herec, básník, vykladač, kreslíř, komik a tanečník a ovšem také architekt hravého a snivého typu. Jeho projevem je i tento rozhovor, v něž se setkaly dva principy, které se přitom tolerují a snad i respektují.

Davide, budeme mluvit o závažných otázkách, ale přece jen se tě s dovolením zeptám na věc, které jsem si už dávno všiml. Ty máš vždycky zapnutou košili až úplně ke krku. Nikdy jsem tě snad neviděl v rozhalence nebo prostě v rozepnuté košili, jak to nosí většina lidí. Myslíš, že tě to nějak charakterizuje? Máš k tomu nějaký důvod?

To je skvělý začátek, Jirko! Na to se mě fakt ještě nikdo nezeptal a je to přitom úplně zásadní! Opravdu musím mít zapnutý i poslední knoflíček! Já totiž nesnáším ofouknutí krku. Takže i v tom nejparnějším létě jsem zapnutý úplně u krku. Navíc je to tím, že větší lidé jako já mívají problémy s krční páteří, takže mi ta zapnutá košile vytváří trochu takový ortopedický límec a drží mi hlavu.

Takový korzet... To měl Marlon Brando v Kmotrovi. Nebo ten zapnutý límec nosili takoví trochu upjatí lidé či šprti. Normální kluci si košili hned u krku rozepnou.

To je možné. Ale já jsem se tak vyvinul, že jsem vždycky určitou míru upravenosti dodržoval. Ano, nosil jsem a nosím trička a mám je rád, ale nějakou ústrojovou formu jsem vždy držel. On to bude nejspíš i vliv mého otce, který pracoval u prvorepublikových architektů a ti samozřejmě byli vždy elegantní, nosili kravaty nebo motýlek, vždy měli vyčištěné boty a obleky, můj otec ostatně taky, až do konce života. Takže knoflíček je ta jediná věc, ve které jsem něco po něm převzal.

To snad ne…

Myslím v té vnější formě. Kravatu nosím jen jeden den v roce, na Vánoce. Nebo během představení divadla Sklep.

Absenci kravaty vyrovnávají tvé stylové košile.

Těmi jsem až posedlý. Navíc mě těší, když má oblečení nějaký příběh, třeba i košile. Rád nosím něco po někom, koho znám. Mám vánoční košili po Milanu Šteindlerovi, už se do ní nevešel, tak mi ji dal. Teď zhubnul o šestnáct kilo, bojím se, aby ji po mně nechtěl zpátky. Má takové vánoční motivy. Také se velmi obtížně zbavuji starých předmětů, starého oblečení. To vždy trpím, když mi je manželka vyhazuje. Ach, ne, to jsem si koupil v New Yorku, tamto mám z Japonska… A je to staré i dvacet let a už to tolik nenosím, ale zbavit se toho nedokážu.

Ale vidím, že máš na saku placku Berlin, shodou okolností vím, že jsi byl před pár dny u našeho kamaráda Tomáše Kafky v Berlíně, on je tam velvyslancem…

To jsem si koupil za pár šupů, původně jsem ji chtěl dát dětem, ale ony by to neocenily, tak to nosím. Já mám rád, když ještě nějak věci doznívají, a tak se jimi ještě chvíli ozdobím. Hlubší smysl to nemá. Ale podívej se (ukazuje mi odznak s českým heraldickým lvem na klopě kabátu), to jsem si připjal, když jsem jel do Berlína, protože jsem chtěl jemně naznačit, že do Berlína přijel český vlastenec, který se ale pak vrátil s plackou Berlin. Je to taková syntéza.

Hezké. Vlastenec a Evropan…

Já v tom nevidím problém. Mám rád tuto zemi. I tuto dobu. A teď s ní docela souzním. Několik let jsem se hodně styděl, teď jsem naopak úplně spokojený. Já vím, co mi všichni hned řeknou, ale mně se žije skvěle a vidím, že naprosto převládají pozitivní stránky. Opravdu se probouzím s radostí, že žiju v téhle době, a děkuju, že jsem svůj život mohl ve větší míře prožít ve svobodě, kdy mi nikdo neříkal, co musím dělat, anebo mi nepřikazoval dělat, co dělat nechci. Vždyť si vem: žiju šestašedesát let v jednom domě! A zatím mě nikdo nechtěl vyhnat. Kdy to v téhle zemi bylo?!

Třeba devatenácté století taky nebylo tak strašné…

No dobře, ale o tom toho už moc nevíme. Ale víme, jak žili naši rodiče a prarodiče. A ti ještě mohli zažít jak válku, tak komunismus. To pro nás byl komunismus už spíš legrace, my se mu spíš vysmívali, než že by nám nějak hrozně ubližoval. Jistě, vážím si chartistů a Havla, ale já jsem nebyl bohužel tak statečný…

Promiň, ale to přece po tobě či po sklepácích nikdo nechtěl…

Ale já bych to po sobě měl chtít! Občas mě i napadne, jestli jsem se tehdy neměl chovat odvážněji, ale že bychom si zadali, to taky ne. Čili: když teď lidi prudí, jak je to všechno hrozný, tak já si vždycky říkám, panebože, co řešíte, na co si stěžujete, dělá vám někdo něco?! Vždyť máme všechno, a to za polibek. Tramvaje jezdí, doktoři fungují, voda teče…

Ty jsi byl vždycky pozitivní člověk. To někoho může až štvát. Ne každý se narodí na šťastné planetě.

No dobře, ale co můžu dělat? Já to tak prostě mám. A v mém věku už mě nebaví negativní zprávy a brblání.

Mimochodem, pamatuješ si, že jsme spolu dělali rozhovor asi před pětadvaceti lety do Respektu? Víš, jak se jmenoval? Okouzlen jsem téměř vším.

Tak to pořád platí! A to je dobře, ne? Já přece ale vím, že je to se světem velmi nahnuté, že to s ním nevypadá nejlíp… A já ten pláč ze světa v sobě také nosím. Ale je bohužel mimo moji schopnost řešit všechny hrůzy světa, ale je v mých chabých schopnostech zanechávat pozitivní otisk v každém dnu, který mi byl dopřán.

Ano, zcela souhlasím. Myslím, že jsi demonstrací věty, teď nevím, jakého antického filozofa, že člověk má takový osud, jakou má povahu.

Vlastně asi ano. Nemysli si ale, že nevím, co je to trápení nebo nějaká krize nebo deprese. Ale člověk by se měl vždycky snažit, aby to pozitivní převažovalo, aspoň z šedesáti procent. I když člověk zanechá po sobě mnoho negativního vědomě i nevědomě.

Měl jsi někdy takovou krizi? Víš, jak je v televizi takový cyklus Temná komora, nebo Třináctá komnata, nebo jak… Nechtěli to s tebou natočit? Ale měli by o čem?

Chtěli, ale já to odmítl. A měli by. O té nemoci před pěti lety.

Aha, ano, o borelióze, jak jsi ochrnul. To všichni trnuli, jak to dopadne. A proč jsi to nenatočil?

Protože jsem se v tom už nechtěl patlat.

Tehdy nad tebou zase stála šťastná hvězda.

To nepochybně. Bylo to vlastně obrovské štěstí. Doslova mi přišlo vstříc. Zaprvé zásadní je vůle. Prostě musíš chtít. Bez víry to nejde. Jinak s tebou taková nemoc zatočí. První dva dny, poté, co jsem ochrnul na obě ruce a část obličeje, jsem to už skoro vzdával. Ale druhý den ve mně narostla síla to nevzdat. Začal jsme věřit, že to půjde. K tomu musím poděkovat za úžasný systém pomoci: předávaly si mě různé zdravotnické služby, byly skvělé a já jsem jim ohromně vděčný. A platilo to od první chvíle, kdy jsem ležel bezmocný na kapačkách, po první rehabilitace až do lázní, které jsem se naučil labužnicky vychutnávat.

Kam jezdíš do lázní, smím-li se optat?

Nejdřív jsem rehabilitoval ve vojenském sanatoriu na Slapech, teď jezdím už čtvrtý rok do Třeboně a jsou to vždy nejkrásnější tři týdny v roce. A to proto, že se tam zabývám jenom tím, čím mi pražský život nedovolí se zabývat. Chodím na procházky, věnuji se volné činnosti a nechávám jiné zabývat se mým tělem. A já se zabývám sám sebou. Třeba jdu po dně vypuštěného rybníka Svět a co sto metrů ze mě vypadne verš. Přijdu domů do lázeňského pokoje a mám báseň. Sedm slok.

Krása! Ještě k té nemoci: pociťuješ dosud nějaké její stopy?

Samozřejmě, ale není to nějak výrazné. Třeba hokej jsem hrál vždycky blbě, ale teď ho hraju ještě hůř. Ale to může být taky věkem.

Signalizovalo ti něco, že by ta nemoc mohla přijít?

Ne, vůbec, to bylo z čistého nebe. Mě dlouho hlavně bolela hlava. Vůbec jsem ale nevěděl, o co jde. Teprve pak se přišlo na to, že borelióza způsobila nějaký výpadek autoimunitních funkcí, což způsobilo ten kolaps organismu. Ale než se na to přišlo, tak už jsem byl ochrnutý. Současně s tím jsem měl i zánět mozkových blan, což byla příčina těch strašných bolestí. Ty byly k nepřežití, že mě manželka odvezla do nemocnice, ale doktoři mi nejdřív nic nenašli a poslali mě domů, já tam druhý den jel znova a říkal jim, že neodejdu. Tak si mě tam nechali a já noc nato ochrnul.

Ezoterici, ale nejen oni, říkají, že každá nemoc je vlastně nějaká, ehm, výzva, či přímo obohacení. Ty jako pozitivní člověk to možná vidíš podobně, ne?

Že bych se bez toho obohacení neobešel, to říct nemohu. Ale pozitivně jsem to později bral taky. Já pak říkal kamarádům: Nelituj, záviď!

Záviď? Komu? Co?

No mně! Nelituj mě, ale záviď mi! Záviď, že jsem to zvládl a že jsem si z toho něco vzal. Protože ano, moje tělo se zřejmě vzbouřilo, aby mi dalo najevo, že dělám něco špatně.

Co ty jsi tak mohl dělat špatně?

Ale jo, dělal, já ten organismus, psychiku a sám sebe tak šťavil, tak jsem se přepínal, že k tomu muselo dojít.

Myslíš, žes toho v životě dělal víc, než bylo nutné?

Ano, určitě ano. Já si toho opravdu bral strašně moc. Nikoho jsem nechtěl zarmoutit, každému jsem chtěl vyhovět, každou babičku v zapadlým koutku republiky jsem chtěl potěšit, pak jsem se vracel ve tři ráno, a pak zas znova. To už nešlo.

Ale divadlo ještě hraješ, ne?

Jednou za měsíc. A když už někam jedu, tak si to tam chci užít, zůstanu tam den dva, všechno v klidu. Nehoním se jako dřív.

Ale ty jsi nikdy nebyl existenčně závislý na hraní, že?

Ne, nebyl. A většina lidí ve Sklepu taky ne. To nám víceméně umožnilo těch padesát let zůstat v přátelských vztazích. Protože na sobě nejsme tak moc závislí, tak se spolu můžeme pořád docela kamarádit. To je výhoda.

Nutil ses někdy do něčeho?

Vlastně si nic nevybavuju.

Je nějaký architektonický výtvor, na který bys raději zapomněl?

To snad ani ne, ale ne všechno se povedlo. A ne všechno se udělalo tak, jak jsem si představoval. Mrzí mě, když něco navrhnu, ale pak nad tím ztratím kontrolu.

Třeba?

Třeba památník na místě zajateckého tábora z první světové války v Liberci. Ten dodělali úplně bez mého vědomí a úplně jinak, než jsem navrhl. Mělo to mít určitý symbolický charakter, ze kterého tam skoro vůbec nic nezůstalo, vlastně se to obrátilo v opak. To jsem úplně běsnil. Ale nemá cenu se tím víc zabývat. Těch věcí, se kterými spokojený nejsem, je spíš menší procento. Protože když jsem se s někým rozešel, že jsme si nerozuměli, bylo to spíš zavčas. Prostě jsme si nesedli a nemuseli se dál trápit. Málokdy jsem se s někým rozešel až ve finále.

Už jsme o tom několikrát mluvili, ale já nerozumím tomu, že architekti, a dovol, abych tam zahrnul i tebe, mlčí k nejvýraznějšímu zásahu do běžné podoby našich měst a vesnic, čímž je – masivní a bezohledné zateplování. To je přece největší degradace té běžné architektury, jež tu po předcích zbyla. Proč vás to nechává chladnými?

Jo, asi máš pravdu… Ale zateplení je v porovnání s tím, že jsme se za rok nebo za dva zbavili energetické závislosti na Rusku, úplná maličkost. To ať se pro mě za mě zateplí i Národní divadlo.

He?!

Víš, jak to myslím: jestli máme poklonkovat Rusku, nebo zateplit Národní divadlo, je hypotetická otázka. Nikdo Národní divadlo nezateplí. Já jenom říkám, že něco je k řešení a něco není. A mně se zateplování nebo plastová okna taky nelíbí, ale neřeším to. Je to mimo okruh důvodů, pro které bych se měl rozčilovat. A já se rozčilovat nechci.

Dobrá, přejděme k návrhu, jak udělat pražské hlavní nádraží šťastným. Tedy k výherci architektonické soutěže Šťastný hlavák. Co ty na to?

Hahaha! Podívej se, kdyby někdo za mnou přišel s teoretickým návrhem, že se uřízne ikonická rampa architektky Aleny Šrámkové, tak ho rovnou chytnu pod krkem a vyhodím. Ale když jsem viděl ten návrh, tak mě dokonale okouzlil. Doslova mi vyrazil dech.

No teda! Ale vlastně jsem to čekal…

Je to tak. Ani ta forma, která vzbuzuje pochybnosti, mi nevadí. Naopak. Protože Praha je v zajetí staromilců. Milovníků Langweilova modelu. Tady se odvážný barák skoro nemůže postavit. Okamžitě to vyvolá nenávistný odpor. Tudíž ti staromilci se při pohledu na ten návrh zhrozí a vůbec se neptají, co je na tom jejich náhle uctívaném nádraží zásadně špatně. A to je to, že jeho vrch slouží tomu, čemu v centru města sloužit nemá, tedy že jím vede magistrála. To je naprostá chyba a omyl.

Ale ta magistrála tam přece zůstane.

No jo, ale teď je tam na střeše parkoviště, čímž dáváme té magistrále legitimitu. A to je naprostá prasárna. A že někdo má odvahu to odstranit, rozrazit ten zadušený strop, tu krtčí noru provětrat, tak z toho já jsem nadšený a jsem jednoznačně pro. Tam je najednou energie, tam je najednou vzduch, světlo, obloha! Navíc si většina lidí nic o tom nepřečetla, tak si myslí, že to není zastřešené. Ale ono to je zastřešené! Takže v tomhle já vůbec nevidím problém.

Ta zjevná bizarnost provedení ti, předpokládám, taky nevadí.

Vůbec! Připouštím, že to připomíná poněkud letiště někde v Abú Zabí, ale fakt mi to nevadí. A zase: to je zatím jenom studie! Takhle to vůbec ve výsledku vypadat nemusí. Ale i kdyby: vždyť ty struktury jsou nádherné! A mají ohromnou výhodu v tom, že jsou proměnlivé, jdeš a s tebou pluje stín, jsi jako v pohádce tisíce a jedné noci, vyrážíš na cesty!

Ty jsi holt romantik! Ale kdo se o to bude starat? Kdo to bude čistit? Kdo to bude natírat? Vždyť víš, jak to s údržbou takových staveb u nás vypadá. Za chvíli to bude olezlé, zaprášené, špinavé, posprejované…

To jsou druhotné záležitosti, ty já neřeším. Nejprve se musejí zvednout hlavy, dát prostor fantazii a nějakému gestu směřujícímu vzhůru. Pak přijde to druhé, údržba, čištění a takové malichernosti. Ty jsi hrozně při zdi!

Zato ty jsi hrozně v oblacích.

Jak jinak? Koho má bavit se hrbit, lézt do temné sluje? Jen ať svítí slunce a měsíc! Bude to krásné. Pokud se to teda postaví a staromilci to nezarazí. A pokud jde o údržbu, tak údržba železa je náročnější než dřeva. O to strach nemám. To se uřízne a dá se tam něco jiného. V tom vůbec není problém. Navíc, vždyť ty tvary připomínají gotiku, ale i organickou secesi, může si v tom najít kdo chce co chce. Já to jednoznačně chválím.

Fakt je, že ta brutalistní budova hlavního nádraží fakticky zmizí. A zmizí s ní další a možná nejdůležitější památka důležitého úseku dějin moderní architektury. A pamatuju si, jak jsi hájil budovy Transgasu.

Ano, já tenhle argument chápu, ale tím návrhem jsem okouzlen.

Okouzlen jsem vším…

No, tak jednoduché to zas není, ale v tomhle případě jsem skutečně okouzlen. Navíc, já tím můžu být okouzlen zcela svobodně, protože v tom nijak nejsem zainteresovaný.

Jezdíš vlakem?

Já jsem vlakař.

Minimálně pět let tam bude jáma plná bláta.

Ježišmarjá! Tyhle argumenty vůbec nechci slyšet! No a co? Co to je pět let našeho posranýho života?! Z tohohle budou nadšeny další generace! Tohle mi vůbec neříkej.

Ty jsi budovatel, někdo musí být uchovatel.

Stejně tam jezdíš metrem, tak to chvíli snad vydržíš.

Dobře. A ještě se zeptám na Vltavskou filharmonii.

To je úplná nezbytnost! To je stavba, která tady zásadně chybí, to naplnění havlovské ideje kulturní společnosti, stavba, která bude vyjádřením našeho svobodného života. Ani chvíli nepochybuji, že je něco takového třeba. Už dávno to mělo stát.

Po pětatřiceti letech od roku 1989 se má postavit stavba na oslavu svobody?

A proč ne? Lepší někdy než vůbec. Mohla to být Kaplického chobotnice, z nějakých nesmyslných důvodů k tomu nedošlo. Tak teď máme další šanci.

Myslíš, že je to kvalitní architektura?

Naprosto! A víš, co se mi na tom líbí nejvíc? Že všechny státotvorné stavby, co jsou kolem Vltavy, mají stejný model: tympanon, kopule, socha… A tohle je úplně jiné! Tady je nahoře pěšák! Občan, který se jde projít a podívat se na své město. To je přece úžasné vyjádření demokracie. Nahoře je člověk, občan!

Ale na vizualizacích stojí ti občané na šikmé rampě.

No a co! Tak vyjdou nahoru po rampě, to je právě ono!

Občas se i v Praze vyskytne námraza.

Proboha, co je to za argumenty! No a co? Taky jsem sebou švihnul v Oslu na rampě Národní opery. Mám se z toho zbláznit? No tak tam nemáš co lézt, když je námraza. Ale většinu roku námraza není! To jsou všechno nesmysly. Je tam šikmina a je to nádherné. A je tam mnohem větší zima. Dost už.

Dobře. Pracoval bys někdy v mezinárodní architektonické kanceláři?

Ne, nikdy jsem ani v ničem takovém nepracoval, ale ne že bych se něčemu takovému bránil, jen mi osud nic takového nepřihrál.

Není problém těch velkých a slavných architektonických studií, že tam vyprodukují nějaký model, který pak nabízejí po celém světě po různých soutěžích, a je jedno, kde se ujme, jestli v Jakartě, v Dubaji, v Brazílii, nebo třeba u Vltavy? Je to pak taková globalistická architektura bez místní chuti a zápachu.

Ne, v tom problém nevidím. S tou lokální nebo národní architekturou existuje hezký příklad s naším rondokubismem. Ten se urputně vymyslel, že to bude styl naší svobodné republiky. Jenže to vydrželo tak dva tři roky a už se to omrzelo, bylo to ukecaný, popisný a formální. A objevilo se co? Funkcionalismus. Typický kosmopolitní styl. Ale ten se právě u nás skvěle ujal a vlastně ho považujeme za styl, který sem patří, a nikoho by nenapadlo, že ne. Spojil se se šťastným obdobím našich dějin a je to pro nás něco jako vlajka první republiky a její krásné estetiky.

Mimochodem, byl jsi někdy v polské Gdyni?

Ne.

To je zajímavé město. To byla vesnice, kterou Poláci získali po první světové válce kvůli přístupu k moři. A oni tam postavili přístavní město ve funkcionalistickém stylu. Jsou tam desítky krásných funkcionalistických budov a stovky vil, často v takovém nautickém stylu. Myslím, že by tě to zaujalo. To je jen takový tip. Ale k mé otázce. Netěší tě, když najdeš někde něco, co patří právě tam a jinde to nenajdeš?

Ale vždyť jsi právě tím příkladem z Gdyně potvrdil, že architektura nemá hranice. Všechno sem odněkud přišlo: románský styl, gotika, baroko…, funkcionalismus.

A my, tedy naši dávní předci, a nebyli to často Češi, jsme to vždy trochu předělali podle svého. Ale jde to, jestli to může udělat nějaké super architektonické studio z Dánska, Japonska nebo Hongkongu?

Ale klidně! Z té nádražní palmy vznikne český smrk. A tak to bylo vždycky. Samozřejmě že je dobře, když máme nějaký základní kánon, který je nám blízký a který vychází z našich tradic, já nevím, třeba rondokubistický čtverec… Klidně ať se opakuje nějaké tvarosloví, ať se hledá nějaký archetyp, proti tomu nic nemám. Ale vždycky se to musí mísit, prolínat, setkávat.

Mimochodem, znáš nádraží v Teplicích?

Znám.

To je vlastně další příklad proti mé tezi. Je to krásné nádraží v eklektickém historizujícím stylu, který měl hned po příjezdu člověka ohromit svým pestrým a bohatým dekorem. Měl to být triumfální vstup do víru světových lázní. Možná něco jako Šťastný hlavák.

No vidíš, a ty bys byl proti němu! Nechme to rozsvítit! Nechme otevřít nebe! Jen ať je otevřené nebe. Já jsem pro nebe!

 

 

6. ledna 2024