Pro samou Gazu bychom se od svých počítačových monitorů málem přestali účastnit bojů na Ukrajině. Anebo se teď ve stínu Gazy mimochodem začíná přehodnocovat, revidovat výklad na chvíli pozapomenuté rusko-ukrajinské války. Výmluvné je tu nejnovější číslo amerického časopisu Time, který ještě loni vyhlásil prezidenta Volodymyra Zelenského mužem roku. Teď ho má na obálce znovu, ale s podtitulkem „Osamocený boj Volodymyra Zelenského“ jako upoutávkou na smutně realistický text uvnitř. Jeho podstatou samozřejmě je, že Ukrajina ani přes ohromné ztráty nevyhrává. Nové je, že reportér Time cituje přímo lidi od Zelenského, za nimiž se vydal do Kyjeva.

Jen tak mimochodem máme v textu potvrzený údaj o průměrném věku Ukrajinců nasazených na frontě. Před měsícem napsal bývalý britský ministr obrany Bruce Wallace v Daily Telegraphu, že Ukrajina samozřejmě vítězí a potřebuje už jen pár supermoderních raket, ale že by si Zelenského odvodní úřady měly víc posvítit na mladé muže, neboť průměrný věk na frontě je 40 let. V Time uvádějí 43 let, což znamená, že ukrajinská armáda ještě (nebo spíš už) nedisponuje mladými muži a musí si vypomáhat pantáty.

Důležitá je ovšem i mezinárodněpolitická dimenze článku. Zelenskyj byl prý po své zářijové návštěvě USA, kde za zavřenými dveřmi jednal jak v Bílém domě, tak v Kongresu, „rozzlobený“. Má prý pocit, „že ho Západ zradil“.

Samozřejmě není hloupý a tuší – reportérovi Timesů to i říká –, že udržet pozornost světa po útoku Hamásu na Izrael a odvetě Izraele v Gaze bude nesmírně těžké. Pokouší se o jakousi intersekcionalitu v mezinárodní politice, tedy vytváří dojem, že všechna místa, kde se dnes Západ ocitá nebo už ocitl v ozbrojeném konfliktu, spolu nějak souvisí: Třetí světová válka, naznačuje Zelenskyj, jako kdyby už možná začala na Ukrajině, teď pokračuje v Izraeli, odkud se může přesunout do Asie – a pak někde, ještě neví kde, otevřeně propuknout.

Z takového výkladu je cítit zoufalství politika, který tuší, že hlavní sponzor, tedy Amerika, mu v dohledné době může vypovědět podporu.

Po ztrátě desítek tisíc mužů v protiofenzivě, která v souhrnu nepřinesla žádné územní zisky, to muselo být jasné, ale „do Gazy“ se to neslušelo říkat. Byla to příjemná iluze, že Ukrajinci s naší pomocí mohou porazit Rusko, a dokonce ho vytlačit z Krymu (kde návrat ukrajinské moci asi nikdo nechce). Ale byla to propaganda. Rýsuje se klasická koncovka: pravda nevyhraje, pravda jenom zbude.