To je mi novina. To přece bylo vždycky. Aby ne. Park byl k tomu jaksi vynalezen, aby do něj chodili lidé a líbilo se jim tam. Někdy trochu pozapomínáme na to, proč tu vlastně parky jsou. Z čeho vznikly? Stařičké snímky z dob počátků fotografie tu a tam zachytí tehdy velice módní nové promenády, parky a stromořadí. Často tedy jen jaksi zbytkově při zachycení dobové parády a slavných dějů. Parky jim byly vděčnou kulisou a to leccos dokazuje. Společnost je potřebovala.

Nejinak je tomu dnes. Brno se rozhodlo sáhnout do svého centra a pustilo se do obnovy několika svých ikonických veřejných prostor. Mimo jiné se dotklo i Moravského náměstí s historickou stopou po zbořeném Německém domě. Poválečná historie tu má důležité místo v mentální mapě místa a objevení zapomenutých zasypaných sklepení vzbudilo zasloužený zájem. Nebylo vše přepsáno, nebylo vše vytěsněno a zapomenuto.

V architektonické soutěži šlo ovšem především o novou tvář a náplň. Co s tímto místem dál? Vždy bylo živým uzlem a tím i bude. Řešení náplně a provozu si samo vytáhlo na povrch problém udržitelnosti parku do budoucnosti. A to jak ve smyslu návštěvnosti parku, tak vůči změně klimatu. Nebylo těžké předvídat, co se stane. Čím hůř je ve městech, tím vyšší nároky jsou kladeny právě na parky. A to se přesně děje.

Každý má totiž tak nějak svůj park. Ten existuje jaksi automaticky v našich hlavách, chodíme přes něj, kdy se nám zachce, a jeho základní hodnotou je to, že prostě je. Jakákoli změna může být jenom k horšímu, protože bychom přišli o svou dětskou krajinu, kulisu života, formát svého světa. Parky se nám tak plíživě rozpadají a mizí drobounkými krůčky.

V případě Moravského náměstí jsme se prostě zeptali jednoduchou otázkou: „Co tu bude za dvacet let, když nebudeme dělat nic?“ Přece park. Vždycky tu byl. Hm, zkuste stejnou otázku položit svému zubaři. Odpověď vás znepokojí. Banální otázka může vyvolat velice nepříjemná zjištění.

Výhodou Brna je to, že je dostatečně veliké na docela velké činy a dostatečně malé na to, aby se lidé znali. Stručně řečeno, těžko tu co utajit. Na všech zúčastněných bylo vidět, jak se pozvolna seznamují s realitou „parku pro klima v roce 2050“ a rozdílně na onu tíživou perspektivu reagují. Teprve když se ocitnete tváří v tvář realitě každého jednotlivého stromu, uvědomujete si, před čím stojíme. Městská pustina z katastrofických filmů je na dosah.

Nebyl a není to proces bez překážek. Vlastně je to řetězec zádrhelů, který dnes a denně naráží na zaběhnuté zvyklosti. K čemu jsou přípravná opatření na stromech před zahájením stavby? Takováhle ochrana stromů na staveništi? To se přece nikdy nedělalo. Co to je za hromady, vždycky stačila ornice z polí? Proč plotky, to bude drahé. Na co jsou tu hadice, když to má zalévat, co naprší? K čemu plán péče, ty firmy to přece umějí. Autorský dozor? Vždyť je tu projekt. A tak různě.

Nejlépe se vysvětluje monetizací. Tedy penězi. Když neuděláte tohle a tohle, bude to stát tolik. Když to uděláte, ušetříte tolik. Je to srozumitelný jazyk čísel. Něco jako latina ve středověku. Nerozumí mu každý. Ale i ta poslední výplata je nakonec v penězích. Co naplat. Tak se s penězi žongluje i šermuje.

Jdu parkem, který se dosázel před pár měsíci a nyní běží dokončovací péče. Nestačím se divit. Brňané si nechali vysvětlit, že park není dokončen, dokud se vše neujme, a na trávník se budou muset pár týdnů jen dívat, aby jim mohl posléze léta věrně sloužit. Smekám. Park je obrazem těch, kteří ho žijí.