Konec, který si Václav Havel o sobě nechal natočit

Odcházení, uklízení a mizení

Konec, který si Václav Havel o sobě nechal natočit
Odcházení, uklízení a mizení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V řadě havlovských filmů patří snímku Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? finální místo. To je sice banální konstatování, ale je důležité, neboť je to opravdu film, v němž Havel pomalu odchází, mizí, ztrácí se. Je to film o blížícím se konci, se kterým se na začátku ještě asi nepočítá, ale on už někde, docela blízko, číhá. Protagonista zatím neví, kdy se k němu opravdu přiblíží, ale cítí, že nemusí být daleko. A protože k jeho vlastnostem patří, jak říká, „mít uklizený stůl“, požádá v roce 2009 filmaře, aby to tušené finále dokumentoval. Není to marnivost (i když třeba trochu taky), ale vědomí, že stejně se o to bude někdo snažit, a bude proto lepší svěřit to člověku, ke kterému má důvěru: Jančárek se podílel na několika předchozích „havlistických“ filmech. Také by se možná ta motivace dala přirovnat k úmyslu vést si „deník“, ale nepsat si ho sám, nýbrž ho svěřit důvěryhodné osobě, jež ho nafilmuje.

Takže máme poslední tři Havlovy roky zblízka, byť samozřejmě ve výběru, střihu a v kompozici, která byla v rukou režiséra. Ten na začátku vsazuje závěr Havlova života do rámce „dějinného“ celku, což činí včleněním historických materiálů. Vzniká tak kontrast mezi vrcholnou fází politického života (triumfální přijetí v Kongresu v roce 1990) a životem pozdního postprezidentství, kdy je Havel stále ještě tou slavnou postavou, ale už především historie, oceňovanou klasicky víc v zahraničí než doma. Je „institucí“, má kolem sebe oddané spolupracovníky, je stále obklopen zájmem, někdy až obtížným, zahrnován žádostmi a nabídkami. V rámci své zdvořilosti a pocitu odpovědnosti je plní, zčásti ho to snad i těší, ale též ho to vyčerpává. A také si zřetelně uvědomuje mechaničnost a odcizenost takového plnění povinností. Na pomoc mu tehdy přichází to, čím původně vlastně je – divadelní autor. V roce 2007 uveřejní text hry Odcházení, ta má premiéru v roce 2008 a o rok později začíná s plány na její zfilmování. Tím dostává jeho život nový impulz – a film, který průběžně vzniká, se do určité míry a zřejmě nečekaně stává „filmem o filmu“, tedy o natáčení Odcházení.

Vše kolem tím dostává nový smysl a novou dynamiku. I poslední cesta do Ameriky v roce 2010 je zastíněna přípravou na filmování. Setkání s Milošem Formanem, dvou dávných spolužáků, je de facto setkání dvou režisérů. Ale osud nelze potlačit. Havel krátce předtím utrpí mozkovou příhodu a je hospitalizován. Jako vždy a cokoli je i tohle předmětem reflexe: i ta mrtvice, kterou popisuje s literární názorností a typickou ironií. Balanc mezi sebeironií a sebeoceněním je vůbec základní formou jeho komunikace. Havel je vždy plaše svůj, absolutně bez afektu a beze stopy teatrálnosti. Té má naopak plno kolem sebe, ale on sám jako by se snažil jí uhýbat, někdy je ta řeč těla až dojemně odkrytá. To je právě jeden z havlovských paradoxů, jeho nehraná plachost kontra permanentní divadelnost všeho okolo, včetně domácnosti.

Ale velké finále je natáčení Odcházení. Havel si na jedné straně plní sen, na druhé se tím spíš kamsi do snu odebírá. Je evidentní, že síly mu odcházejí a že celé natáčení je vlastně kolektivní terapií. Pan režisér přesto úkol zvládne, s odstupem let toto finále získává stále pozoruhodnější vyznění. Na konci je Havel už zcela vyčerpán, ale vlastně vítěz. Podařilo se mu, co si přál, uniknout z mechanismu a rutiny „minulého“ hrdiny. Tělo už ale vypovídá službu. Na premiéře Odcházení v Lucerně v březnu 2011 zakopne při nástupu na pódium, konec se blíží. Ještě poslední půlrok, poslední oslava narozenin, všichni mu přejí mnoho zdraví, ale trnou, když před sebou vidí – věchýtek. Havel odchází ze světa, tedy z tohoto světa. Na ten druhý břeh ho vyprovází objetí a tření rukou jeho přítele Jeho Svatosti dalajlamy. To je to slavné setkání týden před Havlovou smrtí. Poslední záběr filmu patří Havlovu odjezdu na Hrádeček. Balí se jako obvykle, ale není to obyčejný odjezd, úkol na téhle zemi je splněn. Loučí se slovy: „Mějte se tu hezky, pánové.“ Lze to vnímat jako hlavní poselství celého života. Mějte se tu hezky, je to na vás.

Tady Havel, slyšíte mě? Režie, scénář, kamera Petr Jančárek. ČR 2024. 85 minut.

26. dubna 2024