Nejdřív to přišlo z tzv. východu Evropy. Ve volbách na Slovensku vyhrál Robert Fico a podařilo se mu sestavit vládu. Robert Fico je kontroverzní osobnost, nepochybně oprávněně spojovaná s mizerií, ve které se nachází slovenská společnost. V předvolební kampani vystupoval s politikou, která byla v rozporu s určeným směrem ve vztahu k ruské válce proti Ukrajině, a ostře se také vymezoval vůči migrační politice Evropské unie. V Česku v čele s prezidentem a v postojích některých marginalizujících se stran byl jasně zřetelný odpor k nástupu Roberta Fica, kterým se popíral respekt ke společnosti našich nejbližších sousedů. A je třeba říct, že když se k poměrům na Slovensku vyjadřuje Petr Pavel, Markéta Pekarová Adamová nebo Miloš Vystrčil, je to jen politováníhodné nepochopení reálného stavu věcí na Slovensku.

Minulý týden ale přišlo jiné politické vítězství, a to v zemi zakládajícího člena Evropské unie, respektive v padesátých letech založeného EHS. V Nizozemsku vyhrál parlamentní volby Geert Wilders, lídr strany stavící se proti nekontrolované migraci, varující před vlivem islamismu a vznášející požadavek na reformu Evropské unie, která se čím dál víc stává socialistickým, regulativním, kreativitu a svobodu omezujícím spolkem. Zda se i jemu podaří sestavit vládu, není zatím zřejmé, stejně tak není jisté, jak důsledně bude prosazovat své názory. Nicméně i z Wildersova vítězství je jasné, že současná politika socialistických byrokratů EU není po chuti ani zakládajícím členům Unie. Ve Francii byl odpor k sociálnímu inženýrství Bruselu projektován v eurovolbách vítězstvím Národní fronty (sdružení) Marine Le Penové, k jejímž souputníkům se Wilders hlásí, stejně jako k našemu domácímu Tomiu Okamurovi. Na podobné trajektorii je i německá AfD, která nevévodí volebním průzkumům, ale významně posiluje a dostává se do postavení druhé nejsilnější politické síly v Německu.

Všechny výše uvedené síly dostávají nálepku extremismu, krajních postojů, mají být ohrožením pro demokracii, odmítají moderní progresivistické trendy v otázkách migrace, rodiny, genderu, sexuality, klimatické ideologie, odmítají manipulace nepoučených politických neziskových organizací, které vydírají vlády a globální společnosti. Proti jednomu extrému stojí jiný extrém. A je logické, že přichází reakce.

Musíme bránit zaslepenému dogmatismu obou extrémů, mohou vést k otroctví, kterému ochotně mohou sloužit digitální nástroje.

Rovnováha musí zůstat zachována především pro uchování lidské svobody, která vždy byla nakonec tím, co společnost posouvalo dál. Samozřejmě při vědomí elementárních pravidel a hodnot.