Poprvé jsem viděl hadici v anglické zahradě již před mnoha léty. Ne že by tento poněkud „zlomyslný“ vynález neznali, to ne, ale používali jej zejména pro první zalití po výsadbě. O další se obvykle postaral prostě déšť. Jako přípojné body sloužily v celé zahradě pouhé dva kohoutky sveřepě fungující od třicátých let. Když jsme odhalovali podobně prostý zavlažovací systém u nás v zahradě premiéra Antonína Švehly, neskrývali jsme překvapení. Jak to uzalévali?

Tu první smotanou, veřejnosti na očích vystavenou hadici jsem si v Anglii vyfotografoval. Fotku už jsem kamsi založil a musel cvaknout jinou. To ovšem není takový problém, protože tento instrument se v ostrovní zemi velice rozšířil. Vzpomínám si na polemiku v tisku, když poprvé zežloutly trávníky Kensington Gardens. Kladla se prostá otázka, kde se vzala ta žlutá barva a jak ji otočit zpět v onu známou, mile zelenou. Příčina zprvu nebyla ani příliš diskutována, až někdo z přítomných odborníků odhalil televiznímu publiku, že jde o takzvané „sucho“. Samozřejmě to všichni věděli, ale několik minut se báli říct to nahlas. V zahradnickém časopise tehdy vyšel poprvé inzerát firmy na automatické závlahy, která rozšířila své portfolio i mimo golfová odpaliště. Svět se změnil.

Dnes nás učí s vodou hospodařit ti, které to naučila poušť. Obecně se má za to, že kapková závlaha je prim Izraelců a jejich cesty k pěstování zeleniny v nejtužších podmínkách. Skutečně, jejich rostliny jsou velice zvyklé na pravidelnou kapku a spotřebují ji beze zbytku. Jsou na ní ovšem bytostně závislé a stačí jen vcelku malá chybka, aby byla celá úroda v háji.

Léto 2018 nám všem přineslo cennou zkušenost. Někdo zapomněl, jiný ne. Zhruba od šestého týdne bez srážek, podle teplot a větru, se začínají dít poměrně drastické změny. Od poloviny června do začátku srpna panovaly víceméně lokální bouřky, nic víc. Srážky do 8 mm, navíc často s větrem, se stihnou z větší části odpařit. Vysychají potoky a nakonec i studny. Začnou schnout stromy, a zatímco staré na situaci dokážou nějaký čas reagovat, mladé hynou definitivně. V tu chvíli si některé obce uvědomily vážnost celé věci a stromy i zalily, třeba s hasiči. Jiné o ně přišly a začaly znova.

Náš spor o to, zda „příroda ví nejlíp“, narazil na jednoznačné „máš/nemáš“. Buď máš vodu a máš stromy, nebo nemáš. Z této doby trochu zapadla také jedna související věc. Buď máš jak zalít, nebo nemáš. Všichni zahradníci totiž v tuto chvíli dělali totéž, a tak se hadic na cisternách museli chopit hasiči nebo kdokoli, kdo měl čerpadlo a IBC kontejner. To se ukázalo jako „zlomový bod“, pro který nemáme plán B. V takových chvílích stát nasazuje armádu. Protože dobrá vůle nestačí.

Ironií osudu je, že tyto situace patrně budou přibývat a přežití rostlin kolem nás bude záležet právě na tom jednom jediném momentu, kdy je podpoříme, nebo oželíme se vším všudy, co k nim patří. Táta se mi zmínil, že po válce taky ve všech lesích uschly břízy. Dokázaly se obnovit díky zbytku lesa, který vydržel. Město není les. Tady snadno můžeme o stromy přijít. Trávník zatáhne, kytky a keře uschnou, stromy jdou poslední, protože sahají nejhlouběji a mají vodu i v kmeni.

Když nemáme lidi, kteří by zalili, máme hadici. Dokud máme vodu, má to smysl. S tou musíme pracovat v krizi tak, jako to umějí v poušti. Rozdělit kapku po kapce a přežít. Jinak přijdeme o rostliny i o vodu. Proto má kapka smysl i v záhoně, který ji 360 dní v roce nepotřebuje. Těch pět ale rozhoduje. I za ten plast a všechno s tím spojené.