Kdo z kandidátů nakonec přijde Američanům méně strašný?

Amerika odsouzená k souboji gerontů

Kdo z kandidátů nakonec přijde Američanům méně strašný?
Amerika odsouzená k souboji gerontů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Od roku 2016 to budou už třetí americké prezidentské volby za sebou, kdy budou mít voliči na výběr ze dvou kandidátů, které nesnášejí. Trump i Biden jsou v průzkumech podpory takzvaně pod vodou, tj. víc lidí jim nedůvěřuje, než důvěřuje. Nicméně už to vypadá tak, že pokud jednaosmdesátiletý Biden nebo sedmasedmdesátiletý Trump neukončí do listopadu svou pozemskou pouť, budou muset Američané volit mezi nimi.

Odhaduje se, že 70 až 80 procent Američanů se aktivně vyhýbá politickému zpravodajství a hovorům o politice. Ti zbývající to vynahrazují svou rostoucí náruživostí. Lidé, kteří se nebaví s nikým odlišné politické orientace, nikdy by si nevzali někoho jiné politické orientace a své potomky, kteří by to udělali, by vydědili, a tak podobně, bývali vzácní, považovalo se to za neamerické. Dnes už ne.

Zároveň má Amerika systém výběru kandidátů, jejž lze klasifikovat jako demokratičtější, participativnější než ve většině zemí. Jsou to ty známé primárky. Nejsou tu odjakživa. Nápad, že o kandidátech by neměly rozhodovat jen stranické veličiny, se zrodil v roce 1912. Konaly se ovšem jen v pár státech, ne vždy a jejich výsledky nemusely být závazné. Současné primárky patří k té řadě změn, jež do světa vrhl rok 1968. Mladí protiváleční aktivisté byli tehdy rozhořčeni tím, jakým způsobem Demokratická strana nominovala za kandidáta viceprezidenta Huberta Humphreyho a ignorovala protiválečného kandidáta Eugena McCarthyho. A tak vedle řady skandálů, pouličních kraválů, masových iniciativ a kulturního vření, jež jsou s touto érou spojeny, vznikla taky iniciativa na zavedení primárek. A skupině šikovných aktivistů se je podařilo prosadit, takže již v roce 1972 byly v demokratické straně realitou. Vystihly ducha doby a i Republikánská strana usoudila, že musí jít s ní.

Ten proces je dobře zmapovaný a web Politico nedávno přinesl esej, v němž dal prostor názorům tehdejších protagonistů. Tvoří zajímavou skupinku – nejdůležitější z nich, Jeffrey Cowan, se stal akademikem. Stejně tak i jeho druh s jedním z těch amerických jmen, jaká byste nikdy nevymysleli – Tweed Roosevelt (je pravnuk prezidenta Theodora Roosevelta), zatímco další z nich, James Woolsey, se za prezidenta Clintona stal ředitelem CIA.

Prezident Joe Biden na Mezinárodní den dětí v roce 2023. - Foto: Profimedia

Pyrrhovo vítězství

S odstupem let ovšem začala v aktivistech hlodat myšlenka, zda to nebylo aspoň částečně Pyrrhovo vítězství. Chtěli vyrvat rozhodování partajním bossům ze „zakouřených místností“ (okřídlený pojem, jehož obdobou by asi byly české „stranické sekretariáty“) a přenést ho na denní světlo všem k dispozici. Jenže se ukazuje, že ne všichni lidé mají na politiku náturu. A že ti ochotní se politice věnovat a zběhlí v organizování a manipulování schůzí a podobně jsou zhusta ti s těmi nejextrémnějšími názory. A jak participativní primárky jsou? V Iowě, která má 3,2 milionu obyvatel, se posledních republikánských kaukusů (což je jiná forma primárek) zúčastnilo 108 tisíc voličů.

V zakouřených místnostech sice mívali tendenci ignorovat společenské změny a nepouštět mezi sebe outsidery, ale taky se vyznačovali realismem, zkušeností a vědomím nutných kompromisů. Tyto vlastnosti se z politiky dlouhodobě vytrácejí.

Poznatek, že participativnost není všechno, pak u demokratů našel slyšení a zavedli instituci tzv. superdelegátů – na nominační konvent byl nominován určitý počet zasloužilých establishmentových osobností, které mohly hlasovat, pro jakého kandidáta chtěly, nevázány primárkami. Ti se pak stávají terčem nenávisti, když hasí nějaké populistické vzplanutí, jako když v roce 2016 narušil „korunovaci“ Hillary Clintonové svou kandidaturou socialista Bernie Sanders. V optice mnoha demokratů dělal tehdy stranický establishment, obviňovaný Sandersovými příznivci ze sabotáže, přesně to, co dělat má. U republikánů se ovšem žádná taková korekce neprosadila a teď ani neprosadí.

V americké federální politice taky postupně roste moc prezidenta, byrokracie a soudů na úkor Kongresu. Mluví se o „imperiálním prezidentství“, či teď dokonce o „americkém cézarismu“. V Římě i po nastolení císařství republikánské instituce formálně přežívaly; tak i americký Kongres, jehož zákonodárci se ovšem věnují hlavně vyšetřování či přesněji řečeno paralyzování prezidenta (pokud je z opačné strany než kongresová většina), dozírání na to, aby federální dolary dorazily do jejich volebních obvodů, a zaujímání radikálních póz, které se budou dobře vyjímat na sociálních sítích. Nedávno skupina republikánských radikálů předvedla, jak málo odpovědnosti za vládnutí cítí, když spojila síly s demokraty, aby svrhla vlastního vůdce Sněmovny reprezentantů. Tradičnější republikáni pro ně nejsou o nic lepší než demokrati, nazývají je hanlivým slovem „uniparty“.

Trump skutečně k roli amerického „protocézara“ má předpoklady – od narcistní sebedůvěry přes performativní rozhodnost a siláctví až po vyžadování absolutní loajality. Což všechno využívá ani ne tak k vládnutí, jako k vytváření neodolatelné podívané. A zřetelně si už o roli cézara říká svým odmítáním výsledků voleb anebo třeba nedávným prohlášením, že by prezident měl mít absolutní imunitu vůči trestnímu stíhání.

Tu magickou zónu, v níž neplatí konvenční zákony demokratické politiky, ovšem Trump vytvořil jen kolem sebe. Na jeho věrné následovníky aura nepřechází a ve volbách Trumpem pomazaní kandidáti dost často prohrávají.

Joeu Bidenovi pomohli ke zvolení bez velkého nadšení lidé, kteří chtěli „normálnost“. Jenže jakkoli jsou mediálně sledované spory mezi trumpovci a „never Trump“ republikány, Demokratická strana je taky ve vnitřní krizi. Naznačuje ji neschopnost vygenerovat lepšího kandidáta navzdory tomu, že ukázky toho, že Biden už není duševně v plné síle, se nedají ignorovat. Naznačuje to i nespokojenost mladého progresivního křídla, již se při řadě zklamání dařilo ukočírovat, ale s válkou v Gaze vyvřela na povrch. Například někteří kongresoví asistenti podepisují protestní dopisy, hrozí rezignací či v ojedinělých případech dokonce opravdu odcházejí (což naznačuje, že možná byli zvyklí v gerontokracii, jež v americké politice panuje, doteď své šéfy fakticky řídit). Člověk se při pohledu na Bidena občas musí ptát, kdo skutečně vládne. Když nedávno vyšlo najevo, že Bílý dům několik dnů nevěděl, že ministr obrany je v nemocnici, muselo to takové otázky jen posílit.

xprezident Donald Trump na snímku z 11. ledna 2024. - Foto: Profimedia

Jaký prezident, takový viceprezident

Abychom se vrátili k volbám, zvlášť u kandidáta Bidenova věku nabývá na významu osoba viceprezidenta, který ho případně může zastoupit. Nikdo nesní o tom, že ho zastoupí Kamala Harrisová. Jenže strana, jež nedokázala vygenerovat lepšího prezidentského kandidáta, nedokáže vygenerovat ani lepšího viceprezidentského kandidáta.

Takže demokratická strana nemá primárky. Tedy nějaké se konají, ale nikdo pořádný v nich nekandiduje a Biden je ignoruje. Normálně to tak bývá, že úřadující prezident nemá vyzývatele, a Biden potřebuje dojem, že je všechno normální.

Ale vzhledem k tomu, že Trump (a spolu s ním masy jeho příznivců) se považuje za právoplatného vítěze minulých voleb, by vlastně neměli potřebovat primárky ani republikáni. Trump se každopádně tak chová, když se odmítá zúčastňovat předvolebních debat.

A skutečně si stačí připomenout rozdíl oproti primárkám v roce 2016. Tehdy v Iowě i dalších 11 států vyhrál Ted Cruz a ještě v únoru bojovalo 12 kandidátů. Letos byli v Iowě jen čtyři a v době uzávěrky zůstává proti Trumpovi samojediná Nikki Haleyová. A v průzkumech Trumpa nikdo z nich ani na chvíli nepřekonal.

Je tedy otázka, jestli měl vůbec někdo proti Trumpovi šanci, zejména poté, co od března se vršící trestní vyšetřování způsobila, že se členská základna kolem Trumpa semkla. A zda samotný průběh primárek není jen cvičením, z něhož vyplynou nanejvýš informace o stavu strany. Nejvíc asi zklamal floridský guvernér Ron DeSantis, jehož nabídka by se dala charakterizovat jako trumpismus bez chaosu a s výsledky. Ale s tím, jak se s ním voliči seznamovali, jeho podpora jen klesala. Nikki Haleyová reprezentuje to, co zůstalo z tradičního republikánství, a jako taková má jasný strop; je to dnes Trumpova strana. Chris Christie šel jako jediný tvrdě do Trumpa, ale vzhledem k tomu, že ho už v minulosti několikrát podpořil i zatratil, měl nulovou kredibilitu. Vivek Ramaswamy je nesnesitelný mladý všeználek, který podporoval Trumpa tak oddaně, že měl potíž zformulovat, proč by ho vlastně někdo měl volit (za povšimnutí nicméně stojí, že na debatních pódiích stáli hned dva Američané indického původu).

Demokraté tím nejsou zaskočeni. Jejich uvažování, zdá se, vypadá takto: Joe Biden už Trumpa porazil. Mohl by to dokázat podruhé, zvlášť bude-li Trump vyčerpávaný soudními procesy.

Největší Bidenovu zátěž tvoří vedle jeho věku nekontrolovaná migrace a stav ekonomiky. Je těžké si představit, co se stavem na jižní hranici udělá. Co se týče ekonomiky, může doufat v to, že si voliči se vzdalující se vzpomínkou na inflaci, která již fakticky odeznívá, uvědomí, že se jim vlastně vede lépe. Jinak je těžké odhadovat, který z kandidátů nakonec přijde Američanům méně strašný.