Palais Bulles ve Francii

Radostná velkolepost

Palais Bulles ve Francii
Radostná velkolepost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Nevím, jak to bude vypadat, nevím, kdy to bude hotové, a nevím, kolik to bude stát.“ Po takových slovech by většina lidí architekta rychle vyprovodila ze dveří, ne ale francouzský továrník, díky jehož trpělivosti vznikla ta vůbec nejvelkolepější z moderních vil na Azurovém pobřeží.

Spontánní hra

Zkraje dvacátých let vyhlásil nejslavnější funkcionalista Le Corbusier válku středověkým ulicím evropských měst. Křivolaké uličky jsou cestami oslů, nikoli moderního člověka, tvrdil. Z urbanismu, kterému měly nově dominovat racionálně nalajnované komunikace, se tento přístup přelil i do architektury. Ne však tak důsledně, jak si avantgardní modernisté představovali. Později se tento přístup natolik vyčerpal, že se vůči němu následující generace architektů a architektek začaly vymezovat stejně radikálně, jako švýcarský mistr architektury zastával své pozice.

Mezi nimi byl také svérázný maďarský architekt Antti Lovag (1920–2014), který přímé linie považoval za „agresi vůči přírodě“ a své výtvarné přesvědčení byl ochoten prosazovat do posledního centimetru. Není divu, že toho za svůj život příliš nepostavil. Leč jeho opus magnum, které se rozprostírá na skalnatém terénu Azurového pobřeží, snadno zastíní celá životní díla mnohých jiných tvůrců. Pracovat na něm začal v polovině sedmdesátých let, kdy ho oslovil bohatý francouzský továrník Pierre Bernard. Ten mu dal výjimečnou míru svobody, která byla pro Lovagův styl práce tím vůbec nejdůležitějším.

Úchvatný a rozlehlý pozemek v obci Théoule-sur-Mer nedaleko Cannes si Bernard vysnil jako místo pro víkendový dům své rodiny, což bylo v podstatě také jediné zadání z jeho strany – o zbytek už se měl postarat architekt. Lovag byl ostatně znám tím, že rád sázel na spontánní proces až během realizace. Jeho organické kreace se do technických plánů většinou ani svázat nenechaly, protože architekt modeloval výztuže jednotlivých „bublin“ podle svého momentálního pocitu, až poté je nechal zalít betonem. Jde o dlouhý, náročný a nákladný proces – kromě stavby se velká pozornost musí věnovat také složitým úpravám a zařízení exteriérů i interiérů, protože vše je potřeba vyrobit na míru. Maďarský architekt v souladu s tím považoval architekturu za formu hry, která má být radostná, spontánní a plná překvapení. To vše je z vily jednoznačně cítit.

Extravagance

Investor si na dokončení vysněného rodinného útočiště musel počkat patnáct let, definitivně hotovo bylo až roku 1989. Vila je ohromující nejen svým architektonickým pojetím, ale i rozlohou – užitná plocha tisíc dvě stě metrů čtverečních poskytuje dostatek místa celkem pro devětadvacet místností s jedenácti koupelnami, vodopády a bazénem. Pierre Bernard se jejími rozmanitými interiéry z červeného kararského mramoru, ve kterých není ani jediná přímá linie (rovněž postele, vany i dveře jsou oblé), mohl procházet pouze dva roky. Po jeho smrti budovu koupil vlivný francouzský designér Pierre Cardin, což odstartovalo slavnou historii Palais Bulles plnou extravagantních večírků celebrit.

Výstřední maďarský architekt považoval architekturu za spontánní radostnou hru, jak o tom svědčí jeho opus magnum. - Shutterstock

Cardin vilu neplánoval používat jako svůj domov ani jako víkendový dům. Ihned se obrátil opět na Anttiho Lovaga a spolu ji upravili právě pro společenské a kulturní využití. Největším zásahem bylo přistavění venkovního amfiteátru pro pět set lidí. Nový majitel nabízel stavbu ke komerčním pronájmům za třicet tři tisíc dolarů na den, roku 2016 se ji pokoušel prodat za tři sta padesát milionů dolarů, což z ní udělalo jednu z nejdražších evropských nemovitostí na trhu.

Palais Bulles je už od roku 1999 (tedy pouhých deset let od dokončení) památkově chráněn, stylově těžko zařaditelné dílo je mimořádným gesamtkunstwerkem, jakých se tou dobou stavělo už jen pramálo. Po nedávné smrti Pierra Cardina se hovoří o možném zpřístupnění objektu veřejnosti. Brání tomu zejména cena nemovitosti, její kulturní hodnota si to však jednoznačně žádá.

21. ledna 2024