I když to pořád ještě padá, zdá se, že to dopadne dobře, říká básník Daniel Hradecký

Když drmolení, tak drmolení

I když to pořád ještě padá, zdá se, že to dopadne dobře, říká básník Daniel Hradecký
Když drmolení, tak drmolení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Daniel Hradecký je básník, který současné tuzemské poezii lije krev do žil, a to bez nadsázky. Každá jeho sbírka se snaží jít na hranu řečeného. Ta poslední Na cvičišti. Bojiště byla napsána v psychiatrické léčebně a skutečně v něčem představuje nelítostný slovní zápas, který autor musí nutně prohrát. „Poezie je především čekání,“ říká Hradecký, a proto i tento rozhovor trvalo uskutečnit několik měsíců. Poetický aristokrat s hrůznou duší, jehož každá věta je něco mezi zpovědí a drmolením. Všechno je ale nakonec svaté. Není to však celé jen legenda? A nakolik se Hradecký dokáže vymanit z klišé „poslední prokletý básník“?

Tvůj život i literární tvorba, což v tvém případě od sebe nelze oddělovat, jsou silně zakořeněny v severních Čechách. Jsi rodák z Mostu, dlouho jsi pobýval v Litvínově a Ústí nad Labem. V současnosti ale žiješ v Brně. Český geolog a spisovatel Václav Cílek tvrdí, že člověk dokáže za život pojmout pouze dvě krajiny. Jedna je ta rodná a pro druhou se rozhoduješ. Ty už máš vybráno?

Hm, odkud to začínáme? Myslel jsem, že budeme vést hovor o poezii, které, pravda, rozumím jen málo, a to prakticky. Teorie poezie je pro mě neznámý, vzdálený sopečný ostrov, který se koneckonců při posledním výbuchu potopil do vod Pacifiku... Myslím, že srdce člověka pojme v úplnosti jen jednu krajinu – tu rodnou. A ano, pokud nemám srdce, pojmu ne dvě, ale deset tisíc krajin, ovšem za cenu ztráty domovské, rodné krajiny... Bude stát ten handl za to? Soudím, že ne. Hlas mi říká: Zachovej si srdce a buď věrný své jediné krajině, kdyby tě to mělo zabít. Moje rodná krajina jsou severozápadní Čechy, Krušné hory, České středohoří, Meziboří u Litvínova, kde jsem před svou vynucenou stěhovavostí strávil 36 let, přirozeně i ten hrozný Litvínov, ještě hroznější Most, rekultivovaná „tarkovská“ krajina mezi nimi a vlastně všude kolem, to všechno je můj milovaný, hrůzný kraj. Vždy milujeme místo, kde jsme poprvé otevřeli oči a vytřeštili je na svět, i kdyby to byla popelnice nebo vyhlazovací tábor. Jakýkoli domov je do konce života zdrojem naší věrnosti, stesku... A které místo, jež jsem polodobrovolně ve svém širším domově miloval a miluju dodnes? Rozhodně Děčín. A, světe, div se, Ústí nad Labem, tento náš severočeský Montreal...

Dobře. Tak se pojďme bavit o poezii. V současné literatuře narážíme na tzv. novou formu citlivosti. Vládne jí empatie a snaha o porozumění. Navrací do hry patos a ráda řeší mimoliterární okolnosti. Mnohdy je ale neambiciózní v síle uměleckého gesta. Ty ale sázíš na jinou tvůrčí strategii. Nechybějí ti ostrá existenciální témata. Jak ustát to, aby se z této přemíry autenticity nestal klišovitý romantický obraz?

Současné trendy mi nic neříkají. Moji mistři, tedy autoři poezie, byli vesměs čeští básníci druhé poloviny 20. století. A já byl poražen a fascinován, když jsem díky nim objevil vlastní cestu – přesně ve chvíli, kdy jsem už chtěl vzdát všechny své, řekněme, literární ambice. A nejen to, objevil jsem jejich způsob práce s jazykem a významy přesně ve chvíli, kdy jsem cítil, že se blíží okamžik, kdy budu muset vzdát docela všechno, včetně mého tehdy dokonale zbytečného života. Ach, plná jména mých zachránců: Ivan Diviš, Vladimír Vokolek, Emil Juliš (ten především svou neústupností, svým neuvěřitelně pevným charakterem – až do jeho Bohem požehnané bezbolestné smrti ve spánku v Lounech, kde jsem měl tu čest starce opakovaně navštívit a vést zásadní rozhovory o smyslu světa), hrdý sebevrah Jiří Pištora, k němu komplementární Gruša, katolíci Dvořák, Ivan Slavík především...

A k té nové citlivosti?

Nová citlivost? Nevím, o co jde. Doména generace, která dospívá do epochy dnešní kompozitní, všeobecné krize? Fandím všem mladým, vážným, odvážným básníkům. Poezie je věčná v tom smyslu, že dokud žije jazyk, který má moc vyjadřovat se k životu a světu, ze srdce mladých (a starých, kterým zůstalo mladé srdce) prýští a bude prýštit poezie. Nepochopitelná, archetypální kontinuita vůle k pravdě? Nevím, nikdo neví. Ale jsem rád, že tomu tak je. Miluju všechny minulé i současné a budoucí básníky; zachraňují, střeží svět, ačkoli to téměř nikdo neví...

Je pro tebe tedy básník zlodějem ohně? Arthur Rimbaud ve svých dopisech mluví o tom, že aby se jím stal, musí vytvořit obludnou duši. Sami sebe poznáme nejlépe tak, že rozrušíme všechny svoje smysly. Kultivace duše se děje skrze prožitou bolest. Mladým básníkům je ale tato nevyzpytatelnost cizí. Daleko víc se zaobírají prevencí, která tyto šrámy léčí. Proto tolik péče spojené s empatií a terapií. Ty jsi s tím svým titánským romantismem vlastně velmi neaktuální...

Rozhodně mám blíž k básnickým rozervancům. Zloději ohně? To je málo. Ale zloději uranu 235 nebo plutonia, to už je něco. Riskovat všechno. Žádný rodinný biedermeier a sem tam myšlenkově neškodný svazeček poloprázdné lyriky. Po mém soudu není většího kulturního zločinu než poezie pro poezii praktikovaná, když už jsem tedy vystudoval češtinu. Kýč, který hladí po srsti každou zjevnou i skrytou diktaturu, a pokud ne, chystá nějakou novou, další. Básníci dožívající se želvího věku byli mně vždy podezřelí. Doufám, že nezměknu a nepřidám se k nim. Odejít dřív, než podlehneš svodům zabezpečené kolaborace. Dej bůh vejbuch!, zdravili se anarchisté...

Hodně lidí o tobě s určitou noblesou v ústech říká, že jsi náš poslední prokletý básník, čemuž jsi občas i pomáhal. Na čteních jsi býval dost nevyzpytatelný. Památné je tvé vystoupení v Knihovně Václava Havla, kde jsi prý podepsal reverz, abys tam mohl vystoupit. Tvůj rozhovor s Michalem Šandou nese titulek Jsem střed světa a nestydím se za to. Cítíš se jako enfant terrible naší literatury? A neodvádí to pozornost od samotného textu?

Tak to by mne opravdu zajímalo, kdo z našich kulturtrégrů poprvé použil ono podezřelé a pohodlné označení „prokletý básník“... Takováto silová označení se posléze velmi snadno uchytí, pohodlně opisují a autor je proti tomu dokonale bezmocný. Vzniká legenda, která má s texty daného básníka často pramálo společného. Potíž je v tom, že legenda je silný mem, to každému uvízne v mysli a z knihy, v níž se pranic prokletého nevyskytuje, je čtena skrze filtr skurilního (a koneckonců sado-maso) označení. Lenost při čtení přemýšlet, zdali legenda přiléhá čtenému, jak je to lákavé a pohodlné. Dobrý čtenář, jak věřím, v zásadě hloupé legendě nepodlehne. Rovněž nezapomínej, že jsem těžký, bytostný, nyní zaplaťbůh abstinující alkoholik. Mám-li pověst nevypočitatelné bytosti, která se excesivními výstupy vědomě snaží proniknout mezi básnickou elitu, je to dokonalý omyl. Kdo trpí všezasahujícími úzkostmi, a musí tedy na veřejnosti přehrávat, aby se nezhroutil nebo se nedal na útěk, ten se obvinění z takzvaného pozérství a pověsti prokletého básníka zřejmě nevyhne. No a co má bejt...

Tvoje poezie podle mě vyrůstá ze dvou hlavních linií – holanovské a divišovské. S Vladimírem Holanem máte společnou lyrickou zašifrovatelnost a touhu se z jevové roviny dostat do oblasti filozofie. S Ivanem Divišem tě zase spojuje vnitřní rozpor, z něhož pramení jakýsi neurvalý vztek, někdy možná nihilismus, obžaloba češství. Jaký je tvůj básnický rodokmen?

O tom už byla řeč. Diviš, Holan, Vokolek, Slavík, Juliš a řada jiných, neméně skvělých. To byla léta učednická. Celé své první období čerpání jazyka a pokusů o zápis jsem si v zásadě nevěděl rady. Ty básně byly beznadějně ohlasové. Trvalo to řekněme třináct let. No a těsně předtím, než jsem už v zoufalství házel flintu do žita a začal plánovat sebevraždu, dostavil se, řekněme, zázrak a já, škodlivý nikdo, objevil v roce 2012 svůj jazyk, svůj diskurz. A hned první produkt tohoto zázraku – sbírka 64 – dosáhl nečekaného úspěchu... Teď možná něco, co tě překvapí: od té doby zásadně nečtu poezii, zejména a zásadně ne tu současnou, abych se nenakazil jedem cizího básnického jazyka, jakkoli kvalitního. Kritika dlouhá léta papouškuje cosi o Hradeckého skvělé, svérázné, vybroušené a jinak výsostné češtině. To je, milí zlatí, omyl jak Brno, to příslovečné předměstí Bukurešti! Mně je bližší výklad, že kvalita Hradeckého češtiny je dána zkrátka tím, že Hradecký česky neumí. V tom smyslu, že postrádá jakékoli formální vzdělání. Jsem přesvědčen, že kdybych řádně vystudoval například bohemistiku, psal bych poslušně, konsenzuálně dokonalou, studenou češtinou, jako každý druhý. Jaký by to mělo smysl?

Možná bys pak měl více čtenářů...

Nemyslím si, že by z kvantity nějak automaticky rostla nová kvalita. Mám, řekněme, tisíc zkušených, vzdělaných čtenářů, rozptýlených po republice a na Slovensku, to zejména je pro mne, rozeného Čechoslováka, důležité! Dobře. Skvěle. Víc než stačí. I méně by stačilo. Bestsellery jsou mi lhostejné. Bestsellery nivelizují. Já jsem pro rozmanitost, disparitu, spor, dialog, agon.

Svou poslední básnickou sbírku Na cvičišti. Bojiště jsi napsal v psychiatrické léčebně. Knížka prý vznikala za dlouhých nocí v kuřárně. Hned mě napadá tvůj verš z předchozí sbírky Přibližování dřeva: „jedna cigareta zachránila víc duší, než zahubila těl“. Asi to ale nebyly jen cigarety, kdo ti dal sílu v tom neklidném prostředí psát?

Tak především je jen málo tak klidných prostředí v současném světě přeplněném hrůzami, než je dobře vedený blázinec. Málokde, pokud vůbec, můžeš získat tak hluboký pocit bezpečí. To je ovšem moje zkušenost, zřejmě nepřenosná... A texty Cvičiště? Tehdy v Beřkovicích nešlo z mé strany o žádný záměr cokoli psát. Celé to byl, jak já říkám, diktát. Byl jsem nadmíru překvapen, když se asi po třech dnech pobytu dostavil „odnikud“ první krátký text. Myslel jsem, že tím to končí, ale naopak došlo k eskalaci a já měl do tří měsíců celkem 107 krátkých, po mém soudu hravých básní. Byl jsem z toho živ víc než z pravidelné výtečné beřkovické stravy. Ta radost vymykající se popisu! Zázračná bylina, záchranný kruh. Opět, po letech, cítil jsem se být básníkem, nikoli zbytečným, škodlivým člověkem.

Mluvíš o diktátu. To je vlastně takový antický koncept básníka – rapsóda. Byl něco jako médium, jehož ústy protékala básnická řeč, aniž věděl, jak se to děje. My tomu teď říkáme múza. Ty k ní máš ale ambivalentní vztah. Někde jsi napsal, že tě múza nikdy nepolíbila, ale vždycky na tebe šla s nožem.

Těmi prvními dvěma větami sis v zásadě odpověděl. Co k tomu dodat? Ten svůj poměr k múze jsem už v životě použil co vysvětlení tolikrát, abych měl od tazatelů svatý pokoj, že už nevím, kde a co je pravda. Tak užívám do omrzení tento „verš“ a ani nevím, co má společného se skutečností. Třeba diktuju sám sobě, třeba jsem geniální, třeba jsem už dávno mrtvej nebo se mám teprve narodit.

Cvičiště má rysy autobiografického deníku, na pozadí se ale rovněž odehrávají kolektivní tragédie 20. století. Neustále ve sbírce čtenáře provokuješ administrativními návody, byrokratickou řečí a všemožnými citacemi. Vyzná se ještě v tom intertextovém labyrintu sám autor?

Což o to, autor se vyzná a zkušený čtenář (pro jiné programově nepíšu), troufám si tvrdit, se vyzná rovněž. Neříkám, že je to snadná věc. Dialog musí být náročný, aby měl výsledky: dialog, po všem tom úsilí, nakonec plný téměř milostného porozumění. Zázrak bez uvozovek. Velká radost. Ústava Slunečného státu. Tak asi... Trochu asi plácám.

Plácej klidně dál. Zajímá mě, jestli při tom procesu myslíš třeba na čtenáře? Občas ti je vyčítáno, že tvůj básnický svět je až příliš zahleděný do vlastního tvůrčího gesta, že vytváří básnické drmolení, kterému by prospělo škrtání.

Když drmolení, tak drmolení. Potom ovšem nechápu, proč je s tak očividně špatným básníkem vedeno interview. Došli snad zpovědníkům autoři, u nichž škrtat netřeba, protože ze strachu z drmolení nepustí do básně víc než deset slov? A pak, život je podle mého hlavně nasloucháním nehoráznému drmolení světa. K tomu jedna menší záhada: jak je možné, že má žvanil Hradecký podle všeho slušné množství zejména mladých čtenářů?

No to by mě zajímalo! Čím to, že Hradecký oslovuje o generaci mladší čtenáře? Já na tobě mám třeba rád to, že poezie v tvém případě není, na rozdíl od mnohých současných básníků, volnočasová aktivita. Někde jsem o tobě napsal, že umíš svůj inkoust proměnit v krev vlastní oběti. To jsou silná slova, možná trochu přehnaná, ale asi chápeš, kam tím mířím.

Tebe by to zajímalo, mně to přináší radost. Jsem vděčný osudu, že mám o určité volumen věrných čtenářů postaráno doslova do nejdelší smrti. A že měním svůj inkoust v krev vlastní oběti, to se ti povedlo, to ti nadiktoval Novalis nebo Heidegger od svého rendlíčku hrachovky ve Schwarzwaldu? Ale vážně. Skutečnost, že mám vůbec nějaké čtenáře, a tedy komu (nikoli „pro koho“!) psát, považuju za nejspásnější zázrak celého života. Taky to všechno mohlo snadno dopadnout úplně jinak: žertovná litvínovská figurka bublající za malý pivo nesouvislý zbytky své erudice. I když to pořád ještě padá, zdá se, že to dopadne dobře. I když chcípnu za takzvaných tragických okolností. Je hotovo, nevzdal jsem to, povedlo se to. Haha.

Tvoje tvorba vzniká spontánně a intuitivně. Některé své sbírky jsi napsal za týden, román za měsíc. Mě ale spíš zajímá, co děláš mezi tím, když nepíšeš? Jak se na tu erupci slov připravuješ?

Už jsem nejednou řekl: Poezie je především čekání. Nechci se pyšnit nějakými zvláštními schopnostmi, ale myslím, že v tomto specifickém způsobu čekání na ideu jsem docela dobrej. Nic nepsat třeba i celý rok mě nijak zvlášť nedeprimuje. Čekám a vím, že onen spásný diktát se dostaví v pravý čas. A pokud ne? Počkám si zkrátka déle. A zatím vždy se nakonec archanděl Gabriel (pro pohana Hermes, Mercurius) dostavil, promluvil a já jen zapsal. Záchrana života. Spása. Bez tohoto těžko pochopitelného mechanismu, který kvaziperiodicky přichází do mého jinak dokonale zhudlařeného života, byl bych, tím jsem si jist, řadu let po smrti. A nebyla by to hezká smrt.

Bojíš se smrti? Někdy mi přijde, že se po tobě sápe jako dravá šelma.

Ne. Nebojím se smrti, ale nechci ji zažít. Žádám rychlý šlusakord. Budu-li ovšem umírat pomalu ve špitálu, nezbude mi než si to umírání nějak usnadnit, zpříjemnit, osmyslit. Nejlépe tak, že si budu zvát postupně všechny své milované ženy, naposledy si s nimi povídat, rozesmávat je. Všechny si je takto ve vypjaté vzpomínce vezmu na cestu tam. Bude to fajn. Free at last!

Libor Staněk II.

3. března 2024