Některé zásadní věci, které se promítnou do našeho každodenního života, se jak známo rozhodují na půdě evropských institucí. Předmětem veřejného zájmu se častou stanou, až když už je pozdě. S chystanou expanzí větrníků do české krajiny tak daleko ještě nejsme, příslušná směrnice EU má být definitivně schválena zhruba za rok. A ministerstvo životního prostředí pod vedením lidovce Petra Hladíka se plánem osázet větrníky českou krajinu nijak netají.

Nad oříškem, jak rychle najít vhodná místa pro stavbu větrných parků, provést schvalovací řízení a nepopudit si při tom místní, dokonce ministerstvo uspořádalo první hackathon. Co to je, hackathon? Původně jakási klauzura ajťáků, kteří se rozdělí na týmy, v každém týmu dají hlavy dohromady a několik hodin v kuse „řeší problém“. Osázení českých zemí větrníky tento víkend návštěvou jednoho větrného parku podpořil i ministr průmyslu Jozef Síkela.

To ale také znamená, že Fialova vláda je „klimatologicky“ nejdogmatičtější česká vláda za posledních deset let, reálně tedy za posledních třicet let, tedy za celou dobu trvání České republiky.

„Odborníci“, ať už z ministerstva životního prostředí, nebo lobbistických skupin, o této republice dnes přemýšlejí v zónách. Část republiky by se stala no-go zónou a od větrníků by měla víceméně pokoj (zpravidla národní parky nebo místa, kde i byrokrat uzná, že tam skoro nefouká). Na většině území by se větrníky mohly schvalovat a stavět v normálním tempu, část republiky bude to-go zónou, kde se větrné parky budou schvalovat rychleji. Do devíti měsíců. Říká se jim také akcelerační zóny, na nich má proběhnout naše zrychlení tempa tak, abychom uspokojili Evropskou komisi.

Výhrady proti větrníkům známe roky a pořád neztratily platnost. Výroba každého větrníku je náročná na suroviny. V Německu, kde v této slepé uličce už pokročili dál, se například zjistilo, že z jedné nainstalované megawatthodiny větrné elektrárny vznikne za rok jen asi čtvrtina objemu elektřiny, jakou za stejnou dobu vyrobí jedna megawatthodina uhelné nebo jaderné elektrárny. Přitom je Německo v průměru větrnější než Česká republika.

Pak tu máme takové nepříjemnosti jako infrazvuk (stejně jako infrazáření není vidět, infrazvuk není slyšet, jen si obyvatelé domů poblíž větrníků častěji stěžují na bolesti hlavy a zalehlé uši), samozřejmě masakry ptactva. A taky větrníky przní krajinu.

Donedávna bylo nepředstavitelné, aby ministr životního prostředí odmítal vyloučit stavbu větrníků v chráněných krajinných oblastech, a dokonce i v těch národních parcích. Tedy v krajině, pro jejíž jedinečný a netknutý ráz místní nesmějí bez povolení málem ani postavit psí boudu. Ministru Hladíkovi, který přišel z IT oboru, větrníky ani v CHKO, ani v národních parcích nevadí. S ministrem Hackathonem překračujeme bod, do něhož životní prostředí ještě znamenalo hmatatelnou přírodu kolem nás. Vcházíme kamsi, kde se z životního prostředí stává kanonenfutr jedné spekulativní, pořád ještě nepotvrzené vědecké hypotézy.