Petr Fiala má problém, že nový migrační pakt EU nemůže obhajovat lepšími argumenty, než že Babiš „evropské politice nerozumí“. Co je mu platné, že on napsal o EU tlustou knihu, když ze své erudice může vytěžit prakticky jediné efektivní tvrzení?

Ano, „stále nedošlo ke konečnému rozhodnutí“. V tom se laik může snadno ztratit, protože rozhodovací procedury EU jakožto umělé instituce jsou komplikované a neintuitivní. „Rada EU“ a „Evropská rada“ není totéž a právě na tom, že jste schopni vysvětlovat takové rozdíly mezi zdánlivě podobnými slovy, se můžete etablovat jako expert. A díky tomu, že mluvčí unijních institucí i novináři mají sklon každý procedurální posun oslavovat, aby EU působila produktivněji, není divu, že laik občas podlehne představě, že už je vymalováno. A že můžou vidět zcela odlišné věci. Srovnejte třeba tato dvě dnešní prohlášení. Máte z nich pocit, že říkají totéž? A že vylučují povinnou relokaci?

Jestliže podle Politico.eu nebo Wall Street Journal by členské země, jež neleží na vnější hranici, buďto přijaly určitý počet migrantů, nebo zaplatily do společného fondu, jaký je v tom přesně rozdíl oproti kvótám? Kdyby byly kvóty povinné, tak stát, který by předepsanou zásilku odmítl převzít, by byl nějak sankcionován – patrně by zaplatil pokutu. Takhle s tím nebude spojeno ódium porušení předpisu a následného trestu, ale zaplatí tak jako tak, takže jak tomu chcete říkat?

Pak je tu ještě možnost, že z toho společného fondu se budou platit – anebo jako příspěvek do něj počítat – třeba i příspěvky na budování hraničních zdí či plotů či monitorovacích mechanismů v hraničních členských zemích i ve třetích zemích anebo prostě jiné formy pomoci. Aby reálná situace dopadala do nějakého přijatelného bodu mezi povinnou relokací, za niž se platí pokuta, a relokací jako jednou z možností pomoci.

A vzhledem k tomu, jak vláda v dosavadních jednáních postupovala – tedy že v jednu chvíli v principu souhlasila s povinnou relokací, protože se nás kvůli ukrajinským uprchlíků zatím netýká –, si zaslouží ostražité pozorování. To, zda je pro ni v Bruselu důležitější hájení našich zájmů, anebo dobrý pocit z poklepání na rameno, že neděláme potíže, není úplně jisté. Má žlutou kartu, abychom použili oblíbeného obratu premiéra.

Jisté je, že to za nás neobstará jakýsi samospád ducha doby. Když se podíváte na zpravodajství médií, která se v Bruselu čtou, tak je pojímáno jako konflikt vlád velkých zemí, jež chtějí něco udělat, aby neutralizovaly domácí opozici na straně jedné, a nevládními organizacemi hájícími uprchlíky na straně druhé. To ještě nemusí zaručovat přijatelný výsledek pro nás.

Jestli celý migrační pakt něco změní, to je úplně jiná otázka. Celá migrační politika je založena na matoucích pojmech. „Povinná solidarita“ je jen jedním z nich. Pojmy jako migrant či uprchlík jsou stejně mlhavé. Stejně tak zamlžené zůstává, že urychlovat proces rozhodování a deportací je jen část procesu, o jehož zákonném rámci nerozhoduje EU, ale Evropský soud pro lidská práva. Když ten rozhodne, že nemůžete deportovat vraha, protože by mu doma hrozila krevní msta, můžete rozhodovat, jak promptně chcete.