Jsme dvacet let v Evropské unii. S výjimkou scénáře třetí světové války (ale ta zatím nevypukla) je to důležitější výročí než 25. let od vstupu do NATO. EU ovlivňuje svými regulacemi naše každodenní životy mnohokrát denně. Za posledních dvacet let přibylo v unijním zákonodárství 55 tisíc nových předpisů a nařízení.

Na příslušné konferenci v Praze včera předseda vlády a prezident vzpomněli přínosy našeho členství - v první řadě hospodářský vzestup, který je nepopiratelný hlavně díky otevření velkého trhu, mnohem problematičtěji kvůli dotacím. Těch přišlo celkově jeden bilion korun, ale jsou to peníze vázané a nezřídka vydávané na hlouposti (slavné rozhledny).

Příkladem budiž shodou okolností také včerejší tiskové sdělení Úřadu vlády ČR: „Vláda získala povolení veřejné podpory výstavby nového bloku v Dukovanech,“ rozumí se od Evropské komise. Jakkoli samo o sobě je to dobrá zpráva, je to také ukázka, jaké se z členských států staly kolektivní děti, které v tak zásadních otázkách jako zajištění dostatku elektřiny musejí prosit o povolení. A to se nám před dvaceti lety nepřiznávalo. Cyril Svoboda tehdy nesmyslně hlásal, že odevzdáním části suverenity tu suverenitu zvětšíme, neboť bude sdílená. Opak je pravdou, a vidíme to při každé příležitosti. Vláda prodává jako senzační úspěch, že když nebude chtít přijmout žadatele o azyl, zaplatí pokutu.

Petr Pavel včera také prohlásil, že „pokud chceme určovat směr, musíme sedět za volantem, a ne na místě spolujezdce“. Ve skutečnosti jsme ve většině situací spolujezdci, kteří se k volantu nedostanou, protože taková jsou hlasovací pravidla.

To, že neřídíme, ale jsme vezeni, nabývá většího významu v druhém poločase našeho členství. Evropská unie se stává radikálnější organizací než předtím. Je to zmiňovaný Green Deal, jehož převratnou povahu nám vláda pětikoalice zatajuje tak usilovně, až bychom to mohli skoro označit za smysl existence této vlády. Je to dříve nepředstavitelná ideologizace ekonomiky a soukromého průmyslu (ESG, tedy pravidla pro udržitelné podnikání, a taxonomie). A je to vytváření prostředí, v němž se mají informace mezi obyvatelstvem šířit už jen kontrolovaně. K tomu slouží nejen unijní nařízení Digital Services Act, jež umožňuje cenzuru na sociálních sítích, ale miliardy a miliardy do tzv. neziskového sektoru a do „vědy“ (u nás díky Evropské komisi pět miliard korun na „elitní vědecké pracoviště“ SYRI, které se zabývá mj. bojem proti politickému populismu...). Dnes má Evropská unie revoluční charakter, což před dvaceti lety u nás dokázali odhadnout jen nemnozí.

Více než polovina Čechů je s fungováním EU dlouhodobě nespokojena a je to nespokojenost z pozice suverenismu. Po dvaceti letech tato většina nemá v české evropské politice svého lídra, který by tuzemskou zdrženlivost věrohodně zastupoval. ODS se za posledních deset let z těchto pozic úplně stáhla, navíc se při pohledu na její dorost zdá, že to nebyla jen momentální potřeba Petra Fialy uzavřít koalici Spolu, ale že to je upřímně míněná budoucnost modrých.

Výsledkem je celonárodní apatie vůči Unii. Projevem té apatie a naší povrchnosti bude zanedlouho ochota volit do Evropského parlamentu podle jakýchkoliv jiných kritérií, než je postoj ke směru, jímž EU už ne kráčí, ale běží.