Z počtu ohlasů a víceméně všeobecného nadšení, které pár dní po premiéře film Schmitke doprovázejí, je zjevné, že došlo na intelektuální hit, který vábí na svou mimořádnost. Skutečně přiznejme hned zkraje, že české filmové tvorbě se tento snímek vymyká, a hned tak získává jedno plus: lze si po jeho zhlédnutí snadněji uvědomit, že nářek nad kvalitami tuzemského hraného filmu je vlastně druhá mocnina jeho záliby ve chcípáctví.

Tu jsme schopni rozpoznat, ale je těžké dokázat ukročit a referovat o ní jinak než zase chcípácky. Neboť to je bezpečné přistoupení na jazyk každodennosti, jímž tyto filmy komunikují. Běžné hodnocení soustavného úpadku tuzemské produkce je tedy nespravedlivé skóre, protože pomíjí pravidelné výjimky. Když ne co rok, tak jistě ob rok se objevují snímky různých žánrů, které z řady víc nebo míň duchaplných obrázků ze života obyčejného českého člověka vybočují a nabízejí tentýž fantastický pohled na realitu jako Schmitke, jenom ne tak očividný (jako příklady lze namátkou jmenovat produkci z různých let: letošního loutkového Malého Pána, jedenáct let starý Vaterland – můj lovecký deník, ještě o šest let starší Postel anebo třeba adaptaci romaneta Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha, již v nadšení porevolučních měsíců natočil pod názvem V žáru královské lásky tehdy čerstvý navrátilec z emigrace Jan Němec). Snad je Schmitke proto výraznější, že na to jde od lesa.

Začíná prostě: starší muž spokojeně spí, s ránem vstává, u přípravy snídaně si vyslechne zprávy o podivuhodném medvědím muži, kterého našli v lese, jde do práce, odbouchá si své, jde domů a zítra zase. Později mu do osamělého života vtrhne dcera, jež se vrací z toulek po světě a názory na život má jiné než otec, duchovnější. Každopádně s jejím příchodem se odhaluje víc z mužovy práce: je to inženýr, konstruuje cosi jako vrtule, takže možná letecký inženýr, a má v práci potíže, neboť prý s nikým nekomunikuje, a kdekdo si proto myslí, že nedělá nic. „Za odměnu“ je tak odvolán a spolu s mladším, užvaněným kolegou poslán na jeden den do Čech, aby tam opravil porouchaný výrobek své firmy. Než dojedou na místo, do smyšlené, a nebýt sedmi vytrvalců, tak i liduprázdné krušnohorské obce Chřmelava, oba se cestou ztrácejí v lese. Pak se vypravují opravit větrnou elektrárnu, nedaří se a musejí přespat. Jenže na druhý den se mladší z obou mužů ztratí, starší po něm pátrá, potkává místní podivíny, podléhá jejich imaginacím a většinou mizerné němčině, dál se ztrácí a přitom se bezvýsledně pokouší opravit rozvrzanou vrtuli elektrárny, jejíž prototyp kdysi vymyslel. Něco se při tomto jeho putování děje: Schmitke, neboť to je ten inženýr, se znovu a znovu probouzí v téže chvíli a na tomtéž místě rozpadajícího se hotelu a zároveň víc a víc splývá s okolními lesy.

Kopie, nebo originál?

Je to jistě únavný a nedostačující výčet, z něhož těžko si představit, v čem je Schmitke podmanivý. Proto se znalostí jeho prozaického charakteru ještě zkusme poetičtější. Realita, přestože po ní Schmitke prahne, je zbytná, protože je to další sebezpyt a odyssea duše ztracené v neuchopitelném světě, která nejprve musí porozumět, že ztracená je. Snímání obrazů tlumených barev Bulhara Cristiana Pirjola se většinou soustředí na střet velkého krajinného celku s maličkým Schmitkem přitom docela hřmotného Petera Kurtha. Zmatený Schmitke je ovšem centrem těchto obrazů, pohybuje se mezi nimi samozřejmě a je tak taky snímám. To znamená, že je zřejmé, že v dalším záběru bude zase, jelikož kompozice se odrážejí od Schmitkovy zaraženosti v místě. Tlak „obrovitosti nesmírna“ na lidskou duši je pointován jednak záběry z nitra větrné elektrárny, která obzvlášť v konfrontaci s lesem vzdáleným pár metrů za jejími základy působí jako vesmírná loď na potulce galaxií, jednak zvuky příšery nebo aspoň šelmy, o které se s dalekým okolí dělí klapky pomalu se točící nezastavitelné vrtule. Hrdinovo narůstající šílenství podporují ještě ti, s nimiž se setkává. Ti zdánlivě příčetní náhle beze stopy mizí (ekolog Kryšpín Petra Vršeka) či o sobě hovoří jako o bludech dávno zemřelých mladých hraběnek (manažerka Julie Heleny Dvořákové). Ti nepříčetní nehovoří vůbec (kdosi Vladimíra Škultétyho) nebo otravnou zmrzačenou němčinou (starosta Jakuba Žáčka). Je to sice okoukaný, ale funkční fígl, takže na konci, v happy endu na vrcholu světa, pořád těžko hádat, zda hrdinova pomatená cesta bez cíle je pořád jeho sen na berlínském lůžku, anebo se mu vše opravdu přihodilo. Vždyť nerozumí nejen českým sousedům, ale ani svým německým kolegům a dceři. Je sám, sám, samoten.

Přistoupeno k snímku ještě jinak, je Schmitke kritická výzva několika „pokud“. Usvědčuje totiž kritiky z lhaní do kapsiček, neboť je to dílo unikavé, které nelze zachytit běžným popisem děje a v několika přirovnáních, nýbrž vyzývá k důvtipné a namáhavé interpretaci. Pokud ho ohlasy neustále připodobňují k nějakým vzorům (Kaurismäki, Lynch, Tarkovský, kupodivu nezazněl Kubrick ani tahouni Německé nové vlny Fassbinder a Herzog, a dokonce ani literární možnosti jako právě Ladislav Klíma či Franz Kafka), znamená to, že ve filmu buď není nic a je to kopie a zbytečné dílo, anebo si s ním neumějí poradit jeho kritici a není nic v nich – a pak jsou zbyteční oni. Ale netrčí v této nepříjemné pozici sami, ušetřeni jí nejsou ani jiní autoři. Totiž pokud ti projevují sklony k tomu, hrdě své snímky zaplňovat podivíny, setkání se Schmitkem je může naučit, jak se to dělá. Chci-li mít hrdiny, kteří jsou výjimeční, nesmějí na konvence reagovat ani jejich dodržením, ani odmítnutím, protože to pořád znamená s nimi souznět a vztahovat se k nim. Musejí jednat po svém, mimo pravidla a bez vysvětlení. S tím se potýká i Schmitke, to je ta cesta do jeho nitra, již podstupuje. A jež smí být nesrozumitelná, jelikož nitro je nesrozumitelné i pro ty, kteří ho nepřehlížejí.

Nový pěkně postaru

Současně takhle debutující režisér a tímto snímkem absolvent FAMU Štěpán Altrichter odhaluje zálibu našince žít v paradoxu, která se projevuje odhodláním kdykoli sebe sama ponížit a kdykoli sebe sama obdivovat. Běžný tuzemský zvyk je utvrzovat se vzájemně v tom, jak nízký, nehodný, špinavý, nekulturní a bez vkusu český národ (člověk) je. Čechy jsou divočina v obcích, na hranicích okupovaných marškumpačkami sádrových trpaslíků v popředí ošuntělých bordelů a rozpadajících se přerostlých socialistických podnikových ubytoven, které nejde naplnit lidmi, natož je opravit nebo zbourat. A jsou divočina i za obecní cedulí: vězněny v půlkruhu hor, na a za jejichž hřebeny si našinec netroufne, aby se neztratil. Hrůzu, kterou v něm probouzejí, raději promění v dojetí nad malebným rázem zdejší krajiny; ostatně proč ne, vždyť ji vzýváme a obdivujeme i v hymně. Takže je to tedy sice německy mluvený film, ale je o Češích. Když se často o Schmitkem píše, že zobrazuje a de facto zdůrazňuje vztah Čechů a Němců, není to pravda. Takové výklady pouze odhalují přání Čechů, aby onen vytoužený vztah vůbec nějaký byl. V Německu je film v kinech v souběžné distribuci a na Němce bude nejspíš opravdu působit jako rarita a stvrzenka ve smyslu „no to se podívejme, co jsou ti Češi zač“, přičemž míra tohoto přesvědčení se bude stupňovat se vzdáleností od společných hranic. Kdežto u našince film identifikuje jeho letitou touhu být si s Němcem roven. Žít jako on, tak jak zpočátku žije Julius Schmitke. Průměrně, řádně a kvalitně, i když osamoceně. Tenhle smír s osaměním a naučená lebeda, kterou může přinášet, jsou vůbec přehlížená témata snímku. 

Vtip Schmitkeho plyne z kombinace vážných obrazů a témat s absurditou, která je v jejich úhrnu obsažena. Jistěže nic nového. Jenže je-li prokletím nového umění spíš nesplnitelný požadavek, aby „bylo nové“, je třeba se jeho bláhovosti bránit a do omrzení opakovat, že není třeba, aby bylo takové. Nýbrž aby staré věci popsalo znovu a se stejnou snahou o preciznost, jako to dělala díla, jež mu předcházela. Schmitke se o to snaží; „nově“ vyznívá pouze díky užití krušnohorských lesů a luk, jež navíc autoři svedou snímat tak, že nově (neznámě) působily a i východ slunce vypadal, jako by o něm zrovna uvažoval Zarathuštra. A „nově“ vyznívá v kontextu českého filmu. Jenže jenom díky důvtipnosti svých tvůrců nahlédnout, co se u v tuzemsku používá za propriety a jak (Sudety, vesnice, podivní lidé), a taky díky důslednosti použít je drobet jinak. A „nově“ samozřejmě vyznívá kvůli opomíjení množin, jak již bylo popsáno výše. Takže úplně zkrátka: je to dobrý film, u kterého je zbytečné čekat, až bude v televizi.

Schmitke. Režie: Štěpán Altrichter, scénář: Jan Fusek, Tomáš Končinský, Štěpán Altrichter, kamera: Cristian Pirjol, hudba: Johannes Repka, hrají: Peter Kurth, Helena Dvořáková, Jakub Žáček, Petr Vršek, Lana Cooper, Stephan Grossmann, Vladimír Škultéty. Stopáž: 94 minut.