Krátký pokus změnit svět a člověka skončil jako významné a originální architektonické hnutí

To magické slovo Bauhaus

Krátký pokus změnit svět a člověka skončil jako významné a originální architektonické hnutí
To magické slovo Bauhaus

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Slovo Bauhaus zní i v češtině dobře, byť je to nepřeložitelný novotvar: stavba-dům. Vymyslel je architekt Walter Gropius a stalo se mýtem: před snobem a estétem stačí říct „Bauhaus“, a je vzrušen. Pravda, normálnímu lidu se před očima nyní zjeví spíš pytle s cementem, pro které jezdí do stejnojmenného ráje kutilů. Ale tady bude řeč o jedné kultovní škole, sídlící nejprve ve Výmaru (Weimar), pak v Desavě (Dessau), jež zrodila kultovní styl, vyráběla kultovní předměty, žila v kultovní komunitě a vymyslela kultovní architekturu... A také o utopii, která se alespoň v nějaké podobě stala realitou.

Kdybychom se chtěli v Praze podívat na nějaký Bauhaus, jeli bychom asi do Dejvic, kde nedaleko „Kulaťáku“ vyrostl v letech 1931–34 podle návrhu architekta Jana Gillara komplex takzvaných Francouzských škol (dnes mateřská a základní škola). Důmyslná stavebnice navzájem propojených bílých pavilonů s okenními pásy nápadně připomíná Gropiovu předlohu v Desavě.

Sám Gillar ovšem „bauhausista“ nebyl. A ani žádný významný český architekt neprošel jako žák školou Bauhausu, ať již ve Výmaru, nebo v Desavě. Ovšem jeho duch samozřejmě za nedaleké hranice doletěl.

Čtrnáct let existence

Nedávno vyšlá kniha kunsthistoričky Markéty Svobodové Bauhaus a Československo 1919–1938 (KANT, 20017) podrobně zkoumá vztah slavné školy k novému státu a nezbývá jí než konstatovat, že „většina studentů Bauhausu z bývalého Československa do uměleckého prostředí výrazněji nezasáhla“. Přesto vliv té školy byl značný a na atmosféru první republiky, především její levicově intelektuální části, silně zapůsobil. Těch studentů s československým občanstvím byla asi dvacítka, nejvíc, třináct, jich na školu v Desavě nastoupilo v roce 1927, kdy se otevíral studijní obor architektura se zápisným 10 marek, školné stálo 60: jedna marka byla 5,50 Kč. Již předtím studovali ve Výmaru studenti narození v českých zemích, ale jen menšina z nich měla jako rodný jazyk češtinu. To platilo vlastně po celou dobu. Německy mluvící studenti zase často pocházeli z židovských rodin, takže už záhy po dokončení školy je čekal těžký osud – buď emigrace, nebo Terezín. Jako Matyldu Wienerovou, která ho přežila, ale po válce hned odešla do USA. Nebo karlovarskou rodačku, kostýmní výtvarnici Lisbeth Oestreicherovou, jež po studiích žila v Nizozemsku, přežila koncentrační tábor Westerbork a zemřela v Holandsku v roce 1989. Někteří naopak museli narukovat do wehrmachtu: architekt Josef Hausenblas z Loun byl zajat u Stalingradu a zemřel v ruském zajetí v roce 1943. Podobně tragický osud čekal levicového architekta Antonína Urbana, jenž ve 30. letech odešel budovat komunismus do Ruska, kde se v roce 1938 stal obětí stalinského teroru. Vystudovaní architekti českého původu Václav Zralý (zemřel 1993) nebo Vladimír Němeček (zemřel 1966) působili po válce v Československu, ale k výraznější architektonické práci se nedostali. Němeček byl v 50. letech dokonce zatčen a pracoval na Pankráci v tzv. basaprojektu, jak se říkalo technickému oddělení ministerstva vnitra. Zralý pocházel ze statkářské rodiny na Lounsku, kterou po únoru rozkulačili, on pracoval v Agroprojektu a zůstaly po něm stopy v krajině, např. koupaliště v Pnětlukách, o němž jistě málokdo tuší, že ho projektoval žák Bauhausu. Více příležitostí měl brněnský architekt a scénograf Zdeněk Rossmann (1905–1984), jehož slibné začátky ve 30. letech přerušila okupace (za skrývání byl vězněn v Mauthausenu) a po válce nová ideologie, která avantgardě nepřála, takže se věnoval především pedagogice a výstavnictví. Nejaktivnější kariéra studenta Bauhausu čekala Slováka Ladislava Foltyna (1906–2002), jenž se už ve 30. a 40. letech vypracoval v předního slovenského architekta a po válce pracoval na plánovacím úřadu v Bratislavě a přednášel na tamní fakultě žurnalistiky. Na Slovensku byly poměry vždy poněkud volnější.

Ale o Bauhausu se v Československu vědělo velmi záhy. V letech 1924–25 se v pražském Mozarteu v Jungmannově ulici konal cyklus přednášek významných evropských architektů a vedle Adolfa Loose a Le Corbusiera zde vystoupil i tehdejší ředitel Bauhausu Walter Gropius. Česká avantgarda kolem mladého Karla Teigeho (architekti Jaromír Krejcar, Jan Gillar, Jaroslav Fragner, Vít Obrtel, Karel Honzík) v něm nalezla souputníka, jeho hledání univerzálního stylu, kterým by bylo možné řešit otázky bydlení i tvořit novou estetiku, dobře rozuměli. Společnou stavební řečí byly železobetonové skeletové konstrukce a na nich kovový a skleněný plášť. Především však jim byla společná představa sociální přestavby společnosti, již měla architektura, chápaná jako produkce standardizovaných modelů, zajistit a přímo uskutečňovat.

Bauhaus měl na svou existenci čtrnáct let. Jeho začátek i konec se shodují s trváním výmarské republiky (1919–33), hektického, nervního a kypivého času, který nakonec skončil katastrofou, protože jen málokdo si vážil svobody, již mu ten nemilovaný, ale docela slušný stát poskytl.

V Německu to byla to doba politické nejistoty, ale i bláznivých nápadů a exploze tvořivosti. Zvláště v umění to byly časy pozoruhodně plodné, možná nejzajímavější v celé Evropě. Z otřesu, spíš morálního a existenčního (zážitek inflace), se po první světové válce rodily naděje, které vzaly za své během hospodářské krize, po níž už přišel nacismus.

Přesné, účelné, životné

Pro začátek si stačí představit lehce přenosný nábytek z lesklých ocelových trubek, svítilny s kovovým tubusem a mléčným sklem, dětské stavebnice z dřevěných kostek, přehlednou a hravou typografii, barevné a všem srozumitelné symboly. To vše v přesném a hlavně účelném provedení. A samozřejmě architekturu: domy s velkými okny poskládané z bílých krychlí, které jednou provždy – jak se věřilo – dají každému člověku prostor pro život, k němuž bude potřebovat už jen pár nezbytných a praktických předmětů. A ty mu vymyslel také Bauhaus.

Státní umělecká škola Bauhaus (Statliche Bauhaus) nevznikla pochopitelně z ničeho: byla tu už secese a anglické hnutí Art and Craft, vídeňský Otto Wagner a hlavně Adolf Loos se svou novou definicí krásy jako účelnosti, nizozemské hnutí de Stijl. Přesto Bauhaus vznikl poněkud revolučním činem pětatřicetiletého Waltera Gropiuse, který se vrátil ze zákopů, do nichž rukoval jako většina jeho generace s idealismem, ba nadšením – a vracel se zhnusen a přesvědčen, že takhle to nejde dál, že svět se musí od základů změnit. Protože byl ale více umělec než politik, představoval si onu změnu jako proměnu života, jeho stylu, jeho estetiky. A protože byl především architekt, považoval za nejdůležitější prostředek a cíl této změny stavbu, der Bau, která je „konečným cílem veškeré výtvarné činnosti“, jak zní úvod jeho Manifestu Bauhausu z roku 1919.

Gropius si představoval si, že nastíněnou ideu bude možné uskutečnit jako obdobu středověkých katedrálních škol, kde se stavitelé chrámů školí v řemesle i meditaci, tedy „modlí se a pracují“. Manifest vyšel ilustrován dřevořezbou Lyonela Feiningera, na níž gotická katedrála v expresionistickém provedení připomíná start rakety. Ezoterickou podobu vtiskl škole švýcarský mystik Johannes Itten, jenž chodil s vyholenou hlavou v mnišském hábitu a s žáky dlel na duchovních a dechových cvičeních, která provozoval v romantických zříceninách umělého gotického kláštera. Nakonec se pohádal s Gropiem, jenž byl praktičtěji založený, a demonstrativně se vrátil do Švýcarska.

Gropius rovněž věřil, že je nutné změnit člověka, ale bral to z té materiálnější stránky: věděl, že ve zchudlém, rozvráceném a deprimovaném Německu je nutné začít od základů – návratem k jednoduchým věcem, řemeslné zručnosti a pracovním stolům. Není třeba znát kdejaký barokní ornament či zásady renesančního stavitelství. Takovou „veteš“ nechť se mládež učí na zkostnatělých akademiích. Platný člověk-umělec musí především umět udělat stůl, židli, utkat koberec, navrhnout čajovou konvici a svítilnu tak, aby se dala poměrně snadno vyrobit, stála pevně na stole a její světlo bylo příjemné.

Duch avantgardní komuny

Bauhaus jako škola, to byly zpočátku především dílny pro užité umění (téměř totéž u nás zavedl Baťa ve zlínské Škole práce). Většina výuky se odbývala v místnostech, kde se studenti pod dohledem mistrů zdokonalovali v oborech jako malba, truhlářství, řezbářství, knihařství či tiskařství. Na konci dostali tovaryšský list a mohli pak pokračovat v další výuce – nebo odejít.

Vzniklo cosi jako učňovské středisko, kde vyučujícími, kteří odmítali titul a vraceli se k cechovnímu označení mistr, byli velcí umělci své doby: Vasilij Kandinskij, Paul Klee, László Moholy-Nagy, Oskar Schlemmer, Lyonel Feininger. Po odchodu z Výmaru do Desavy, což byla druhá etapa Bauhausu, žili společně v takzvaných mistrovských domech, což byla trojice dvojvil v lesním parku na okraji města. Gropiova vila, která byla postavena jako první, dostala za války při bombardování přímý zásah a teď je na jejím místě domek zcela neavantgardního typu.

Duch společného zájmu, družstva či komuny však v Bauhausu vládl zřejmě jen výjimečně, praxe byla střízlivější; dějiny Bauhausu jsou plné konfliktů, ješitností a konkurenčních třenic. Koncentrace velkých osobností, které Gropius pro „svou“ školu získal, byla skutečně nevídaná – a to málokdy vede jen k harmonii. Nicméně to základní nejspíš přetrvávalo po celou epochu Bauhausu: nesmírně silná vůle dělat věci tak, aby byly užitečné a funkční, aby sloužily životu, a tím ho proměňovaly a zlepšovaly.

Historie Bauhausu je rozložena do Výmaru a Desavy s epilogem v Berlíně a mezi tři ředitele: Waltera Gropia, Hannese Meyera a Ludwiga Miese van der Rohe. Následuje šíření evangelia po světě – v emigraci, především za „velkou louží“.

Paradoxně právě v goetheovském a schillerovském Výmaru, kde vznikla demokratická republika, začala být pro experimentální školu brzy poněkud horká půda. V polovině 20. let se tam dostala k moci konzervativní pravice a Durynsko se stalo první zemí, kde po volbách usedli ve vládě nacisté – již několik let před Hitlerovým uchopením moci v lednu 1933. Odchod do Desavy (Sasko-Anhaltsko) byl proto vynucený, nicméně v liberálním městě s velkým průmyslem (sídlila tam letecká továrna Junkers) se Bauhaus brzy dobře zabydlel a mohl si konečně dovolit postavit reprezentativní sídlo, slavnou budovu Bauhaus Dessau.


Touto stavbou možnosti Bauhausu v poměrech tehdejšího Německa vyvrcholily. Bílá stavba „prodchnutá vznosností, lehkostí a rytmickou pohyblivostí“ (Gropius) jako by vyjadřovala optimismus těch několika let konjuktury. Uvnitř byly nejen dílny a posluchárny, ale i velký divadelní sál, dodnes vybavený sklápěcími židlemi z lesklých kovových trubek, na stropě jsou závěsné svítilny, které i po devadesáti letech vypadají, jako by je navrhla současná designová firma.

Velká písmena Bauhaus na fasádě už zdálky signalizovala, že postavení „značky“ je pevné a ona je na sebe pyšná. Ředitel Gropius se usídlil v centrální kanceláři, z níž měl skrz velká okna přehled po celé škole. Přímo před sebou viděl rovnou cestu vedoucí k desavskému nádraží, odkud přicházely návštěvy z celé Evropy zhlédnout ten zázrak. Gropius každopádně nebyl člověk, kterému by ješitnost, byť oprávněná, byla cizí.

Spravedlivá dělba světla

Gropiovo kralování ve skleněném paláci v Desavě netrvalo dlouho. Po nepříliš vyvedeném „vědeckém“ projektu sídliště Törten na jihu města (dnes se jmenuje DessauSud), v němž se odkryly problémy elitářského plánování pro obyčejné masy, vztahy mezi městem a školou ochladly. Největší potíže nebyly tehdy ještě politické, ale především finanční. V březnu 1928, když město zkrátilo škole rozpočet, dal Gropius přímo starostovi města výpověď. V té době opouštěly školu i další hvězdné osobnosti: Klee, Kandinskij, Moholy-Nagy, vizuální experimentátor, předchůdce op-artu a videoartu.

S novým švýcarským ředitelem Hannesem Meyerem, který nastoupil na Gropiovo místo v dubnu 1928, kulminoval politický utopismus. Meyer byl přesvědčený komunista onoho idealistického typu, který se často vyskytoval v prostředí předválečné avantgardy. Vypočítal například, kolik prostoru člověk potřebuje k bydlení, kam a v jakých úhlech má dopadat slunce do místností a jak má být světlo „spravedlivě“ rozdělováno. Tyto rovnostářské představy elitářů, které většinou vznikaly v prostředí sice funkcionalistických, ale velmi pohodlných vil, se po letech uskutečnily výstavbou typizovaných sídlišť.

Meyer byl na hodinu propuštěn poté, co se před starostou Desavy vyznal z revolučního přesvědčení; snad prý hrály roli i jeho průkopnické názory a praxe ve věcech volné lásky. Vydal se pak „pomáhat“ výstavbě do Sovětského svazu a měl velké štěstí, že ho Stalin samou vděčností neumořil někde v bezedných dírách gulagu.

Meyerův následník Ludwig Mies van der Rohe vzal v roce 1930 ředitelský post spíše jako úkol – byť prestižní – ve chvíli, kdy se již nad Bauhausem stahovala mračna. Proslavil se v roce 1925 koncepcí výstavy Bydlení, pro niž navrhl obytný blok, za nímž do Stuttgartu jezdily výpravy architektů, i brněnskou vilou Tugendhat, která ovšem pro Teigeho byla zradou „správných“ principů, neboť stavět vilu pro milionáře byl pro levici těžký přečin.

Mies van der Rohe byl člověk spíše apolitický. Když nastoupil do funkce, navrhl prý, aby škola kromě komunistického tisku odebírala též nacistický plátek Völkischer Beobachter. Kvůli vyváženosti, sám četl listy liberální. Jeho profesí byla architektura a teprve s jeho osobností se Bauhaus – na poslední chvíli – stal především školou architektury. Konflikty umělecké školy s nacisty byly zásadní a nepřeklenutelné. Pro hnědou moc byla desavská škola příkladem kulturního bolševismu, nepřijatelná internacionalismem, modernismem (byť sami nacisté se jistým jeho rysům nebránili), příslušností tamějších umělců k tomu, co Hitler později nazval „zvrhlým uměním“.

Nacisté samozřejmě chtěli také „řešit bytovou otázku“, ale jejich názory na podobu rodinného domu se od geometrických návrhů Bauhausu diametrálně lišily. Nacistický dům musel být „pěkný“ völkisch (lidový) německý domek s příkře sedlovou střechou a malými okénky, se zahrádkou a nějakou srozumitelnou ozdobou či reliéfem na fasádě.

Z Desavy, kde dlouho nacházel Bauhaus zastání i u starosty města, byla nakonec škola vyštvána již několik měsíců před lednem 1933, kdy se dostal Hitler k moci. Mies van der Rohe ještě stačil otevřít v říjnu 1932 na berlínském předměstí Steglitz v opuštěné tovární hale „soukromý institut“, ale to už byl jen epilog. Když v dubnu 1933 nacisté přijeli školu obsadit, byla již prázdná.

Většina lidí, kteří Bauhausem prošli, zachovala vůči nacistickém režimu odmítavý postoj – nacisté ostatně o jejich přízeň ani nestáli. Mnohé osobnosti odešly do exilu, mezi nimi Gropius, Kandinskij a v roce 1938 i Mies van der Rohe. Gropius, jenž Bauhaus vymyslel, až do konce života střežil jeho odkaz, který se mezitím stal fundamentem moderní architektury. Procházka po středu New Yorku nebo Chicaga dnes nutně vede kolem děl, jejichž genetický zárodek pochází z malých středoevropských měst Výmaru a Desavy.

25. listopadu 2017