Profesor Jiří Drahoš v úterý podle očekávání oznámil, že bude kandidovat na prezidenta republiky. Zdá se, že by mohl mít silnou podporu napříč politickými stranami, ale bude hlavně působit dobře na voliče (à la moudrý pan profesor). Z těch, kdo se zatím do prezidentské volby přihlásili, je první, kdo má proti Miloši Zemanovi reálnou šanci. Takže prezidentské volby se nám smrskávají na duel Drahoš–Zeman.

Oproti stávajícímu prezidentovi má Drahoš některé přednosti. Především nebyl nikdy v KSČ. Země, kterou komunisté za čtyřicet let zdevastovali takovým způsobem, že se z toho dalších 27 ještě nevzpamatovala, by aspoň v ústavně nejvyšší a symbolicky důležité pozici měla mít celoživotního nekomunistu. Drahoš se zřejmě umí i chovat. Ostatní vědecké kapacity na něj nedají dopustit, jeho dávný předchůdce v čele Akademie věd Rudolf Zahradník o něm tvrdí, že má široký rozhled.

Tady výčet projevených předností zatím končí. Přímá volba hlavy státu se zaváděla mimo jiné i coby oživení demokracie, kdy se různé osobnosti s různou ideologií střetávají a veřejnosti si při tom můžou tříbit názory. Zeman je staromódní levičák, Drahoš se snaží být pro všechny tím, co hledají. Dělení na levici a na pravici odmítá („Jsem přesvědčen o tom, že hlavní problémy dneška nejsou pravicové ani levicové a měly by je řešit vlády jakékoliv politické orientace,“ říká v knižním rozhovoru s Jiřím Padevětem), o lex Babiš neví, zda je optimální (protože co kdyby mu ANO bylo nápomocné aspoň tím, že nepostaví vlastního kandidáta, že), podporuje EU a na Hradě by za něj také vlál prapor EU, ale vidí na Unii věci ke kritizování (bezpečný terč: regulace sýrů a v České republice hluboce nepopulární tzv. uprchlické kvóty), u eura neví, jestli bychom ho měli přijímat, rozhodně by o něm ale neměli hlasovat občané v referendu (což znamená jednou přijmout, neboť to máme v přístupové smlouvě).

Drahoš je výrobní linka na nicneříkající věty, které mají vzbudit dojem, že je pronáší někdo velice chytrý. „Společenský vývoj ukazuje, že pokud se svět dostává do problémů, mají s jejich řešením šanci uspět zejména ti, kteří již začali uvažovat o nějaké dlouhodobější vizi,“ vyznal se minulý týden při odchodu z akademie. Tady se dá maximálně tak použít replika Rudolfa Battěka při výslechu na otázku vyšetřovatele: Jednotlivým slovům rozumím, celek mi nedává smysl. Ale pozor, konečně následuje vymezení: „Důležitý je pak obsah, který chceme do těch věcí vtisknout, abychom předešli rizikům, že se formulování představ budoucího vývoje společnosti ujmou extremisté a populisté.“ Aha, takže to máme vymezení vůči Martinům Konvičkům a dalším bezpečně marginálním typům, které dokážou zaujmout novináře, ale voliče ne. Zdá se, že Jiří Drahoš se modeluje do jakéhosi českého Andreje Kisky, o němž po třech letech v úřadu slovenského prezidenta člověk neumí říct víc, než je snad milý.

Tady je tradice jiná. Václav Havel byl celoživotní nonkonformista. Z Pražského hradu učinil místo intelektuální provokace a občasného popichování veřejnosti. Nonkonformistou, byť z opačného konce, byl také Václav Klaus. S kritikou evropské integrace a dogmat kolem boje s globálním oteplováním předešel svou dobu o několik let. Miloš Zeman se o nekonvenční postoje aspoň snaží, byť se mu to ne vždy daří. Jiří Drahoš by byl první prezident naprostý konformista. Svět kvůli tomu neskončí, pro parlamentní demokracii je vlastně snesitelnější, když prezident nudí, než když se pokouší zavést poloprezidentský systém a manipuluje s vůlí sněmovny tak jako na začátku svého prvního mandátu Zeman. Ale ta Havlem založená tradice nebyla špatná.