Státem nařízené vypnutí ekonomiky a společnosti kvůli koronaviru se postupně uvolnilo. Už můžeme chodit nakupovat do všech obchodů. Využívat většinu služeb. Otevřely se zahrádky restaurací. Do škol mohli (nikoliv museli, což je problém) nastoupit studenti devátých tříd. Stále se nedá volně cestovat a zakázány jsou veřejné akce s více než stovkou lidí.

Přichází velký test, jak na tom společnost po dvou měsících vypnutí a izolace je. Jestli toho otevření bude využívat, nebo naopak setrvá v izolačním chování. Právě to, jestli lidé začnou nakupovat, chodit do restaurací a využívat služby, rozhodne o tom, jak velkou cenu za koronavirové vypnutí zaplatíme. Pokud budou lidé optimističtí a odvážní, vyrazí na nákupy a do restaurací, vyvázneme s výrazně menšími následky, než pokud u mnoha lidí převládne úzkost a strach. Z nákazy nebo nejistoty pokoronavirové doby. Příští prosperita nebo naopak stagnace a recese závisí jen na očekáváních. Rozhodovat bude optimismus, odvaha a důvěra.

Teď potřebujeme do praxe uvést Andrejem Babišem profláknuté heslo, že bude líp. Společenská psýché se těžko mapuje. Od sociologů zatím máme jen málo výzkumů ukazujících, co koronavirus udělal s mentalitou lidí. Jeden z mála hlubších průzkumů udělala společnost Behavio, ale je už z 16. dubna. Podle něho víme, že většina lidí se bojí ekonomických následků koronavirového vypnutí víc než nákazy samé. Když měli lidé odpovědět na otázku, co považují za větší nebezpečí, 49 procent řeklo, že ekonomické dopady. Proti nim stálo 43 procent těch, pro něž nebezpečnější bylo ohrožení zdraví. Osm procent nevědělo. Hospodářských dopadů se víc báli muži než ženy (51 : 47). U ohrožení zdraví převládaly ženy v poměru 45 : 42 procentům.

Téměř 70 procent Čechů očekávalo, že dojde k výraznému propadu ekonomiky. Agentura Behavio oslovila formou on-line dotazníku třináct set lidí starších osmnácti let. Když stejný výzkum dělala už 20. března, týden po začátku karantény, bylo těch, v nichž sama nemoc COVID-19 vyvolávala strach, o deset procent víc. Postupem času stoupaly spíš obavy z ekonomických dopadů. Velkou roli jistě sehrávaly informace, které postupně ukazovaly, že virus není takový zabiják, jak se původně zdálo, a zároveň přibývaly příběhy o obrovských ztrátách, které vypnutá společnost přinese. Bylo by zajímavé vidět, jak jsme na tom mentálně dnes. Pokud trend pokračoval, měl by se zvyšovat počet lidí obávajících se víc ekonomických následků než nákazy.

To všechno jsou ale jen deklarované postoje v průzkumu. Skutečný test přichází v praxi, až se lidé vydají nebo nevydají na nákupy a do restaurací. U nás bohužel zatím nebyl žádný větší výzkum, který by zjišťoval, jak se po zapnutí ekonomiky budou chovat. Ve Spojených státech takový výzkum na vzorku 2200 Američanů starších osmnácti let udělala firma Morning Consult mezi sedmým a devátým dubnem. Tedy na vrcholu epidemie. Položila jim otázky, jak rychle se chystají navštívit obchody, restaurace nebo kulturní akce poté, co stát zruší zákazy.

Moc optimisticky to nevycházelo. Velká část Američanů očekávala, že se k normálnímu životu vrátí nejdřív za půl roku. To znamená v říjnu. Jen dvě procenta lidí se chystala jít do restaurace nebo kavárny hned v prvních dvou dnech po otevření. Dalších šest procent by to risklo během prvního měsíce, 12 procent během dvou měsíců. Devatenáct procent do tří měsíců a 18 do půl roku. Dvacet procent lidí s tím ale chtělo vyčkat déle než půl roku. Ještě hůř to vycházelo u návštěvy obchodních center a domů. První dva týdny po otevření by tam šla stejně jako do restaurací jen dvě procenta lidí. V prvním měsíci další čtyři procenta a během prvních dvou měsíců devět procent. Do tří měsíců o tom uvažovalo 16 procent a do půl roku 17 procent. Celých 24 procent ale nechce jít do obchodních center nejméně půl roku. Zbývající čtvrtina společnosti neví. Každý den, kdy lidé nenakupují a nechodí do restaurací, znamená miliardové ztráty. Ty peníze někomu chybějí. Někdo kvůli těm ztrátám přijde o práci nebo o část příjmů. To je ta vysoká cena za strach a úzkost.