Přestože Češi patří k největším ateistům v Evropě, mají k božím mukám a kaplím roztroušeným prakticky všude po české krajině silný vztah. Od revoluce proto u nás došlo kromě nespočtu rekonstrukcí také k výstavbě několika výjimečných kaplí od výborných architektů. Příkladem může být malá soukromá kaple u Sedlčan, kterou minulý rok v září vysvětil osobně kardinál Dominik Duka. Za návrhem stavby stojí mladí pražští architekti z ateliéru OTA Tomáš Henel a Ondřej Fiala.

S projektem architekty oslovila rodina a nejbližší přátelé investora, který vyrůstal v Řecku. Bylo proto jasné, že architektura kaple má odrážet řecké kořeny investora i kontext středočeské krajiny. Symbiózy architekti dosáhli především jejím klasickým tvarem vycházejícím z klasického antického chrámu, který si velké slohy architektury průběžně aktualizovaly. Zvonice kaple pak zaujímá centrální pozici v průčelí – prvek známý především z řeckého prostředí, není ale cizí ani kaplím u nás.

Dostupnost

Zcela zásadní roli hraje v případě sedlčanské kaple volba materiálů. Architekti sáhli po betonu, který je mezi současnými architekty oblíben především díky možnostem jeho zpracování a tvarování. Pečlivě zpracované betonové povrchy se navíc snadno obejdou bez dalších ochranných vrstev, omítek. Betonu proto mnoho dnešních architektů přezdívá kámen moderní doby a rádi jej (jako i předchozí generace) používají v přiznané podobě.

Pro architekty z ateliéru OTA bylo také důležité to, aby stavbu mohli realizovat lokální řemeslníci z kvalitních, avšak snadno dostupných přírodních materiálů. Břidlicovou krytinu doplňují žulová ostění a krov z masivního dřeva. Důvtipný konstrukční systém navíc umožnil výrobu stavby přímo na místě: tělo stavby tvoří jednoduché betonové bloky o jednotném rozměru, které se po odlití do forem přímo na místě stavby seskládaly jako běžné cihly. Ruční výroba betonových „cihel“ umožnila stavbě vtisknout jemný detail – různé nepřesnosti v tomto případě nelze chápat jako vady. Lidská ruka není stroj a lidová architektura realizovaná výhradně svépomocí se na nich nepřímo zakládá.

Nenápadné až puristické stavbě umístěné mezi velikými duby odpovídá také její vnitřní řešení: asketicky pojatý interiér doplňují pouze ikony z cest rodiny po svatých místech a nábytek z dílny místních řemeslníků. Světlo přichází dovnitř oknem v zadní stěně kaple a také úzkým pásem nad bočními stěnami, kde by se v tradičním pojetí táhla římsa. Podlahu pak tvoří staré půdovky – tradiční pálená cihlová dlažba. Jednoduchost par excellence – prostor určený k poklidnému zastavení a rozjímání ani víc nepotřebuje.

Odpovědnost k prostředí

Celkový přístup k projektu a práce s lokálními zdroji poukazuje zároveň na jednu důležitou věc – kvalitní architekturu nepodmiňují vytříbené materiály ani použití drahých technologií. Proces realizace kaple také nepřímo podtrhuje témata týkající se šetrnosti a odpovědnosti k našemu prostředí.

Kapli si kolemjdoucí mohou prohlédnout pouze zvenčí – stojí totiž na soukromém pozemku, a z vlastní podstaty soukromé kaple je tak veřejnosti nepřístupná. Svým zpracováním a propojením tradice se současností může ale inspirovat jak ostatní architekty, tak i investory, kteří v každém projektu hrají klíčovou roli.