Dlouho předtím, než přišlo koronavirové vypnutí ekonomiky se už debatovalo o tom, jak speciálně velké firmy a korporace přestávají být efektivní. Jak se spousta práce jen předstírá a vytvářejí se různé úplně zbytečné činnosti, schůzky, porady, jednání, školení, aby lidé demonstrovali, jak moc pracují. V řadě případů se nesledoval skutečný výkon, ale to, jak dlouho je člověk v práci. Projevoval se tím úpadek velkých korporací. Neschopnost reagovat na to, že charakter práce v mnoha profesích se s digitální a technologickou revolucí změnil tak moc, že vysedávání stovek lidí v obřích kancelářských prosklených ghettech ztratilo smysl.

Jenže když není tlak, rutinu je nesmírně těžké změnit. Nejde jen o vedení korporací. Je to letitý návyk kancelářských pracovníků. Exprezident Václav Klaus v rozhovorech stále opakuje, že si nedokáže představit pracovní den, kdy by nešel na osmou do své kanceláře. Ve vedení jednoho deníku, kde autorka pracovala, karikaturu vypiloval jeden ze zástupců šéfredaktora. Důvěrně se mu říkalo Taška. Vždy ráno včas umístil svoji tašku do kanceláře, kde na něj bylo těžké narazit, když bylo potřeba, aby skutečně vykonával svoji práci. To znamená řídil redakci a rozhodoval o prioritách. Taška ale byla na místě, takže se nikdo nepokoušel shánět ho na telefonu. Považoval to za zbytečné, vždyť majitel tašky přece musí být někde v redakci. Nebyl, neřídil, nerozhodoval. Byla tam jen ta taška. Pro ni se pak odpoledne zastavil.

Koronavirové vypnutí ekonomiky zásadně proměnilo povinnost jít do práce v povinnost pracovat. Místo času stráveného v kanceláři se mnohem důkladněji začal počítat výkon. A většina firem zjistila, že jejich lidé jsou najednou výrazně produktivnější. Že je při současné úrovni technologií není potřeba shromažďovat v kancelářích, ale dá se nechat na nich, kdy a kde svoji práci odvedou. Třeba banky najednou zjišťovaly, že z pohodlí svých domácích kanceláří mohou bankéři vyřizovat žádosti klientů i obsluhovat call centra. Že stačí pár dní na to, aby se lidé skutečně v kanceláři potkali a probrali důležité věci. Nikoli tam trávili čas tak, že každý se sluchátky zapluje za svůj počítač. Což může dělat kdekoli a nemusí na to sedět v kanceláři.

Lidé velmi rychle pochopili, že se stávají pány svého času. Že se kontroluje výkon, nikoli odpracovaný čas, a mají přirozený zájem být co nejefektivnější, aby jim dost času zbylo i na osobní život, rodinu, odpočinek. Že navíc mohou pracovat v prostředí, které jim je příjemnější, protože si o něm rozhodují sami. Firmy se těší, že ušetří obrovské náklady za pronájmy kanceláří na atraktivních adresách.

Americký National Bureau of Economic Research teď přinesl první velkou studii, jak práce z domova za koronakarantény a po ní proměnila život. Zkoumalo se šestnáct metropolitních oblastí v Evropě, Severní Americe a v Asii. Od Milána, Londýna přes New York a Chicago po Tel Aviv. Celkem studie zkoumala chování skoro tří a půl milionu lidí. Došla k závěru, že když lidé nemusejí sedět v kancelářích, jsou výrazně efektivnější i při  osobních pracovních schůzkách. Ty jsou například k navazování obchodních kontaktů nebo uzavírání velkých smluv nezbytné. Miliardový obchod se přes Zoom neudělá. Osobní schůzky, které vedly ke stejnému výsledku, se oproti času před koronakaranténou zkrátily v průměru o dvacet procent. To znamená, že místo hodiny se to samé podařilo dohodnout za osmačtyřicet minut. Průměrný zaměstnanec proto zvládl za stejnou dobu o 13 procent víc osobních setkání než před koronakaranténou, kdy rutinně každý den mířil do kanceláře. Celkově lidé strávili na schůzkách o 11,5 procenta méně času než před koronavirovým vypnutím ekonomiky. A pracovali v průměru o 48 minut každý den déle než před koronou. Právě tím se dá vysvětlit výrazně vyšší efektivita práce, kterou ukazují studie řady firem.

Je přirozené, že k tradiční kancelářské rutině v obřích open spacech se nechce vracet zaměstnavatelům ani zaměstnancům. Architekti už by měli přemýšlet nad jejich konverzí na jiný účel. Jako to dělají u bývalých továren.