KOMENTÁŘ

Kongres a Trump v poločase

KOMENTÁŘ
Kongres a Trump v poločase

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jedinou institucí, která může Donalda Trumpa zbavit prezidentského úřadu, je Kongres. Rozhodující volby do Kongresu se konají v úterý 6. listopadu a opoziční Demokratická strana si v nich zatím dělá naději na to, že by mohla získat většinu ve Sněmovně reprezentantů. Podle předvolebních průzkumů ovšem většinu v Senátu získají republikáni. Můžou výsledky ovlivnit Trumpovu vládu?

„Teď musíme držet pospolu, jinak budeme najisto viset každý zvlášť.“ Těmito slovy doprovodil Benjamin Franklin svůj podpis americké Deklarace nezávislosti 4. července 1776. Nepřeháněl ani v nejmenším, britská říše 18. století byla ke vzbouřencům nemilosrdná. První kontinentální Kongres se pustil do vysoké hry, na jejímž konci mohlo být popraviště pro všechny, kdo se jej vůbec dožijí. Memento skotských highlanderů, jejichž jakobitská vzpoura byla brutálně potlačena jen třicet let předem, se nad americkými rebely mělo vznášet dalších sedm let. Teprve mírová smlouva v roce 1783 zajistila nově vzniklým Spojeným státům nezávislost.

Na počest prvního kontinentálního Kongresu se parlament USA nazývá Kongresem dodnes. Státoprávní uspořádání dané ústavou z roku 1789 se ukázalo jako značně pružné a zároveň odolné. S katastrofální výjimkou občanské války v letech 1861–1865 se Spojené státy udržely pohromadě i přesto, že se svět od doby George Washingtona, Benjamina Franklina a spol. změnil k nepoznání. Není to samozřejmost.

Španělské državy v Latinské Americe se i přes sdílený jazyk a katolickou víru rozpadly do téměř dvaceti znepřátelených entit, které už se asi nikdy znovu nesjednotí. Spojené státy americké byly od svého počátku značně různorodým spolkem, zahrnujícím velmi odlišné politické útvary. Některé státy byly nábožensky založené – například Rhode Island, jehož hlavní město se dodnes jmenuje „Prozřetelnost“ (Providence). Jiné stavěly svoji existenci na otrokářském systému (Virginie, Jižní Karolína), ještě další měly obchodní ráz (New York). Měly-li nějak fungovat, potřebovaly systém, který bude vyvažovat zájmy všech zúčastněných států. První pokus o vytvoření trvalého právního rámce selhal během několika let. Jednalo se o takzvané Články Konfederace, ratifikované roku 1781. Ještě než byla dekáda u konce, ukázalo se, že jsou nefunkční. Jedním z důvodů této nefunkčnosti byla nesmírně slabá role Kongresu, který neměl prakticky žádné pravomoci. Nová ústava z roku 1789 mu jich řadu přiznala. Hlavní obavou otců zakladatelů USA byla možnost, že nově založená republika se změní na autoritářský stát pod vedením prezidenta, v podstatě království, jen pod jiným formálním jménem. Tato obava nebyla lichá, některé státy amerického kontinentu se po své nezávislosti dostaly přesně do tohoto stavu, pro který se vžil španělský název caudillismo, vláda silného muže. Zároveň však nebylo žádoucí, aby úřad prezidenta oslabil natolik, že by nemohl vykonávat svoji funkci a byl nucen vést neustálé politické boje o každou drobnost.

Rozdělení moci, které je zakotveno americkou ústavou, stanovuje Kongresu určitá pevně vyjmenovaná práva (enumerated powers), která lze měnit pouze dodatkem k ústavě. Kongres má například právo určovat federální daně a cla a rozhodovat o tom, jak budou získané prostředky využity (power of the purse), rovněž má právo vypovídat válku, přijímat nové státy do unie a podrobit výkonnou větev moci dohledu. Oblasti mimo enumerated powers leží teoreticky mimo dosah pravomocí Kongresu, a měly by patřit do rozhodování států. Prakticky však o tom, co Kongres smí či nesmí dělat, rozhoduje hlavně Nejvyšší soud, který je jako jediný oprávněn vykládat ústavu. Tak například federální zákaz pěstování marihuany, který se vztahuje i na domácí pěstitele, již produkují rostlinu jen pro svoji potřebu, byl Nejvyšším soudem označen jako platný v rámci tzv. commerce clause, která přiznává Kongresu pravomoc regulovat obchod probíhající mezi státy federace. Argument odpůrců, že rostlina rostoucí v květináči odsouzeného nemá na mezistátní obchod žádný vliv, Nejvyšší soud nevyslyšel.

Kongres se dělí na dvě komory. Větší, Sněmovna reprezentantů, má reprezentovat lid jako takový, křesla jsou tedy proporčně rozdělena podle počtu obyvatel jednotlivých států. Menší komora, Senát, je reprezentantem členských států federace a každý stát, bez ohledu na svoji rozlohu, obyvatele a ekonomickou sílu, v něm má dva zástupce. Teritoria jako Portoriko jsou v Kongresu zastoupena pouze vyslanci, kteří nemají hlasovací právo. Právě kontrola nad Kongresem je ústředním tématem blížících se listopadových voleb, které dělí funkční období prezidenta Trumpa na dvě části. Dosud se washingtonská administrativa může spolehnout na většinu hlasů jak ve Sněmovně reprezentantů, tak Senátu, a to i přesto, že druhá zmíněná většina je velice těsná. Po volbách by však možná musela pracovat s Kongresem ovládaným opozicí.

Kongres je jedinou institucí v USA, která může legálně zbavit úřadu prezidenta země. Příslušný proces se jmenuje impeachment a poněkud se podobá českému obvinění prezidenta z ústavního deliktu velezrady. Česká velezrada má poměrně malý skutkový rozsah – ohrožení celistvosti a svrchovanosti republiky nebo jednání proti demokratickému řádu. Proces impeachmentu může být zahájen i kvůli daleko menším prohřeškům, například křivé výpovědi. Nevztahuje se také jen na prezidenta, podrobeni mu mohou být i federální soudci a jiní vysocí představitelé exekutivní moci. Jelikož politická scéna v Americe je značně polarizovaná, radikálové z opoziční strany obvykle požadují uplatnit impeachment na každého prezidenta, který zrovna vládne. Reálně však za dějiny USA došlo jen ke třem případům, kdy byl vůči prezidentovi proces impeachmentu zahájen. Poprvé krátce po občanské válce, kdy prezident Andrew Johnson čelil hněvu republikánského Kongresu ve věci rozdělení pravomocí – tehdy prezidenta zachránil jeden jediný hlas. Podruhé, když se v 70. letech prezident Nixon zapletl do aféry Watergate. Nixon předešel odvolání z funkce tím, že včas, ještě před závěrečným hlasováním, odstoupil. Třetím prezidentem, kterému hrozilo odvolání z funkce, byl Bill Clinton, známý svou erotickou aférou se stážistkou Monikou Lewinskou. V závěrečném hlasování však Clintonovi odpůrci nezískali potřebnou většinu a Clinton své druhé volební období řádně dokončil.

Donald J. Trump vzbuzuje na straně svých protivníků značné emoce a nemalá část Demokratické strany by jej ráda viděla nejen mimo Bílý dům, ale snad i za mřížemi. Silná slova o impeachmentu tedy zaznívají ještě častěji než dřív. Prakticky je ale mechanismus impeachmentu nastaven tak, aby prezidentův snadný pád neumožňoval. Zahájení procesu je přitom poměrně jednoduché. Stačí k němu nadpoloviční většina hlasů ve Sněmovně reprezentantů. Proces sám pak běží v Senátu a poněkud se podobá řízení před řádným soudem, patří k němu například výslechy svědků pod přísahou. Nakonec senátoři hlasují, a jsou-li dvě třetiny z nich pro odvolání obviněného z funkce, je sesazen a zároveň doživotně ztrácí právo zastávat svůj úřad znova. Pokud byl dotyčný sesazen kvůli trestnému činu, jeho odpovědnost dokončením procesu impeachmentu nezaniká a může být postaven před řádný trestní soud. To hrozilo i odstoupivšímu Nixonovi a jeho nástupce Gerald Ford jej pardonoval mimo jiné proto, aby celá věc už po roce nějak skončila.

Nejbližší volby do Kongresu se konají v úterý 6. listopadu a opoziční Demokratická strana si v nich zatím dělá naději na to, že by mohla získat většinu ve Sněmovně reprezentantů. Není to zcela jisté, protože skutečně rozhodujících je pouze 72 křesel z více než čtyř set. U ostatních platí, že jedna či druhá strana je mají prakticky jistá – systém dvou stran totiž vedl k vytvoření rozsáhlých regionů pod dominancí jedné partaje, jako jsou například San Francisco či město New York. V takových místech je zvolení protikandidáta prakticky vyloučeno a incumbent (ten, kdo aktuálně zastává úřad) mnohdy sedí na témže křesle desítky let. Skutečně zajímavé jsou swing seats, oblasti, kde ani jedna strana drtivou převahu nemá.

K tomu, aby demokrati získali kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, musí od republikánů získat aspoň 23 křesel. Na okrsky, v nichž průzkumy ukazují nerozhodný stav, se soustředila veškerá mašinerie předvolební kampaně a strany v nich investují nejvíc peněz. Zatím se spíš očekává, že demokraté Sněmovnu reprezentantů získají. To by znamenalo, že by proces impeachmentu mohli zahájit.

V Senátu však předvolební průzkumy demokratům moc nenahrávají. Momentálně je Senát pod velmi těsnou kontrolou republikánů. Nezmění-li se situace v posledních dnech nějak dramaticky, mohlo by tomu být i nadále. Ke dvoutřetinové supermajoritě, jíž je třeba k sesazení prezidenta, budou mít demokraté i v případě nejlepšího výsledku voleb stále ještě dosti daleko. Trump se tedy sesazení obávat nemusí, aspoň dokud si neodcizí podstatnou část své vlastní strany – a to je nepravděpodobné. Vývoj jde spíš opačným směrem. Bezprostředně po jeho zvolení prezidentem bylo mezi republikánským establishmentem mnoho takzvaných Never Trumpers, ale „never“ trvalo ve většině případů maximálně rok a půl. Boje o nominaci nového soudce Nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha sjednotily republikány za prezidentem a zvrátit by to mohla jedině závažná událost, například tvrdé důkazy o tom, že v předvolební kampani skutečně využíval služeb cizích mocností. Tento vývoj však po dvou letech vyšetřování, které nic neodhalilo, není nejspíš na pořadu dne. Silný růst ekonomiky, která během posledního roku dosáhla přírůstku HDP ve výši 4,1 %, také umlčel řadu prezidentových kritiků zprava.

Skutečně vážné problémy může případný budoucí Kongres Trumpovi dělat v otázkách rozpočtových. Neschválí-li Kongres prezidentův návrh rozpočtu, nastává paralýza fungování federálních úřadů, tzv. government shutdown. Po tu dobu není dovoleno utrácet federální peníze za nic jiného než aktivity související s obranou Spojených států nebo nezbytné pro ochranu lidských životů (řízení letového provozu, personál federálních nemocnic apod.). V roce 2018 došlo k této události již dvakrát, poprvé v lednu na období čtyř dní, podruhé začátkem února na několik hodin. Dojde-li k tomu, že opozice získá kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, toto bude nejspíš její nejlepší zbraň.

2. listopadu 2018