Když Daryl Morey, manažer houstonského basketbalového klubu Rakety, usedl před měsícem ke Twitteru, nemohl tušit, že za chvíli rozpoutá bouři, jejíž ozvěna se rozlehne po celém světě. Jeho kratičká zpráva měla jen sedm slov: „Bojujte za svobodu, stůjte za Hong Kongem“. Téma, pravda, kontroverzní, ale podobné slogany se na Twitteru každý den objevují po milionech a většina z nich zapadne do nepřehledné digitální bažiny, aniž by si jich všimlo více než pár lidí. Moreyho sdělení ovšem nezapadlo.

„Miliony čínských uživatelů jsou rozhořčeny a uraženy!“ zakřičely Global Times, anglicky psaný ekvivalent dávné sovětské Pravdy. Zvláštní, ty miliony; Twitter je totiž v Číně oficiálně nedostupný, i když s trochou snahy se na něj dá dostat pomocí VPN. Současně zjistil Morey, co to znamená, čelit sám čínské vlivové armádě na sociálních sítích. Začaly na něj pršet urážky a výhrůžky, během týdne jich dostal skoro sto sedmdesát tisíc. Mobil oznamující nové reakce mu na vrcholu šílenství pípal dvakrát za vteřinu.
Očividně nepraví „uživatelé“, kteří posílali Moreymu vzkazy typu „tvoje máma je mrtvá“, byli ale pro stárnoucího manažera tou menší starostí. Twitter se koneckonců dá nějakou dobu nepoužívat nebo smazat. Horší bylo, že Čína začala vyhrožovat omezením komerčních aktivit NBA na svém území. A americká basketbalová liga se rázem ocitla v obtížné situaci: bude hájit svobodu slova, nebo svoje vlastní obchodní zájmy?

Cesta, která vede oběma směry

Čína koncem 70. let byla zbídačelou zemí, kterou velké sociální pokusy ještě většího kormidelníka Maa opakovaně přivedly na hranici hladomoru a občanské války. Mao už byl mrtev, nebylo ale jisté, zda se nová generace lídrů z jeho šílené vlády poučí. Bohužel měla zbídačelá země k dispozici solidní arzenál jaderných zbraní a téměř miliardu obyvatel, takže pro stabilitu východní Asie představovala značné nebezpečí.

Tou dobou nehrála čínská otázka ve světových strategických úvahách ani zdaleka takovou roli, jako dnes. Hlavní těžkou vahou na autoritářské scéně byl Sovětský svaz a jeho satelitní říše. Mezi Čínou a SSSR ovšem panovaly hodně chladné vztahy už od roztržky mezi Chruščovem a Maem v padesátých letech. Oba státy sdílely na nejvýchodnější Sibiři dlouhou hranici a jejich pohraniční jednotky po sobě občas pálily ostrými. Přirozená myšlenka tedy zněla: připoutat Čínu nějakým způsobem k Západu, aspoň povrchně. Nepřítel mého nepřítele je přeci můj přítel, říká jedna stará moudrost, která, jak známo, nikdy a nikde nezpůsobila žádné další problémy.

Základním trápením tehdejší Číny byl materiální nedostatek úplně všeho, což je problém, který dokáže tržní ekonomika účinně řešit. V roce 1978 se v Pekingu do sedla dostal Teng Siao-pching, pragmatik, který příliš nedbal o ideologickou čistotu režimu. Z hlediska Západu to byl dobrý vyjednávací partner; obchodní vztahy se začaly rozvíjet. A kde se daří hmotně, tam se brzy najde i intelektuální a morální zdůvodnění, proč je nastoupený kurz správný. V tomhle případě znělo následovně: „Posílením ekonomických vazeb s Čínou umožníme pronikání demokratických myšlenek dovnitř země, což časem povede ke změkčení a zlidštění režimu.“ Takový malý export demokracie, jeden velkoobjemový námořní kontejner za druhým.

Jednoduše a elegantně znějící intelektuální recepty málokdy fungují; kdyby to bylo jinak, dávno by svět přešel na nějaký kibucový komunismus. Odhad budoucí demokratizace Číny se také ukázal být fatálně chybný. Nějaké demokratické myšlenky sice do země skutečně pronikly, ale to jim samo o sobě nezajistilo ani vliv, natož vítězství. Vládnoucí státostrana měla zájem o ekonomický rozvoj, ale netoužila po žádném omezování své moci. Cizokrajné politické myšlenky byly a jsou tvrdě potlačovány, ve stínu naleštěných mrakodrapů pracuje tajná policie. Ukázalo se, že ekonomický růst nepotřebuje ke svému udržení žádnou názorovou pluralitu západního střihu.

A vzájemný obchod, který vytvořil pomyslnou pupeční šňůru mezi Čínou a západními zeměmi, může sloužit jako most průchozí oběma směry. Čína se rozhodla jej využít k prosazování svých myšlenek a vymáhání svých politických tabu na Západě.

Kapitalisté nám prodají provaz…

… na kterém je pak oběsíme, říkával Vladimír Iljič Lenin, vůdce bolševické revoluce v Rusku. Měl pravdu - máloco je tak silné, jako touha po krátkodobém zisku i za cenu dlouhodobých rizik. Ten samý impuls žene lidi do zjevně vratkých pyramidových schémat, nafukuje explozivní bubliny na burzách a vede k rozšiřování obchodních vztahů s entitami, které jsou vám pod povrchním úsměvem bytostně nepřátelské.

Západní státy měly možnost okusit hořkost takové obchodní závislosti už za ropné krize v sedmdesátých letech. Kdokoliv, kdo podporoval v jomkipurské válce Izrael, byl ze strany kartelu OPEC vystaven okamžitému embargu. Mnoho států v panice způsobené náhlým nedostatkem pohonných hmot skokově změnilo svoji politiku a začalo raději podporovat arabskou stranu; kořeny většiny propalestinských politik ve vyspělém světě se dají vystopovat právě k oněm několika hektickým týdnům na podzim roku 1973. I po odeznění ropné krize zůstal na Západě pocit, že Araby je potřeba si předcházet. Vedl k široké toleranci náboženského extremismu a barbarismu, vyváženého z Arabského poloostrova vedle ropy coby druhý důležitý exportní artikl. Následky téhle neprozíravé vstřícnosti budou řešit ještě další generace Evropanů.

Nová čínská asertivita funguje podle podobného principu, ale jinými prostředky a taktikou. Běžným terčem nejsou zase tak často státy jako celek, jako spíše soukromé společnosti, které v Číně investovaly a které mají hodně co ztratit. Síla miliardového trhu s neustále rostoucí střední třídou, která chce utrácet a konzumovat, je ohromná. Ten, kdo kontroluje vstupní vrátka k této bonanze, si může klást téměř libovolné podmínky, a čínský režim toho rád využívá.

Podobně jako džihádisté netolerují urážky svého proroka, má i Čína tři trvalá tabu, jejichž porušení vede k tvrdé reakci. Jsou to „tři T“: Tchajwan, Tien-an-men (náměstí, na kterém roku 1989 proběhl masakr demonstrujících studentů) a Tibet. Poslední dobou k nim přibyl ještě Hong Kong, město, které nechce zapomenout na svoji nedávnou demokratičtější minulost a nahradit ji rozhodováním nevolených elit po pekingském vzoru.

Případ Národní basketbalové asociace (NBA), který se roztočil kolem jediného tweetu houstonského manažera, je dobrým studijním materiálem. NBA je v Číně velmi populární, basketbal aktivně hraje zhruba 300 milionů Číňanů a přenosy americké ligy sledovalo loni neuvěřitelných 800 milionů diváků. To znamenalo, že když čínská národní televize CCTV pozastavila vysílání basketbalových zápasů v Číně, finanční následky pro NBA byly, slovy jejího šéfa Adama Silvera, „podstatné až dramatické“. Adam Silver se v aféře postavil na stranu svobody slova, kterou označil za jednu z definujících hodnot NBA. Okamžitě se stal dalším terčem útoků v čínských médiích.

O tom, jak „podstatné a dramatické“ jsou ony finanční následky, se můžeme jen dohadovat, ale právě letos uzavřela liga s čínským telekomem Tencent pětiletou vysílací dohodu v objemu 1,5 miliardy dolarů. (Také Tencent teď přestal zápasy vysílat.) A to ještě nezapočítáváme další obchodní příležitosti, jako je například prodej značkového sportovního vybavení. Nová čínská střední třída je posedlá značkami, takže v případě výrobců jako Nike jde o mnohamiliardový byznys. A sportovci z NBA pomáhají zboží propagovat. V případě velké roztržky s Čínou by američtí basketbalisté museli počítat s propadem příjmů minimálně o 10-15 procent.
Z reakcí v Americe samotné bylo okamžitě patrné, že souboj principů a peněz bude minimálně vyrovnaný. Majitel klubu, kterému dělá Morey manažera, jej ihned tvrdě kritizoval. Ke kritice se přidal i nejdůležitější hráč týmu James Harden. A velká hvězda James LeBron označil Moreyho za „špatně informovaného“ a řekl, že jeden tweet mohl ohrozit bezpečnost mnoha lidí. NBA vydala v čínštině (ne v angličtině) tiskovou zprávu, podle níž je jednáním manažera Moreyho „zklamána“, protože svými „necitlivými poznámkami nepochybně zranil city čínských fanoušků“.

Na druhou stranu, obdivovaná ikona amerického basketbalu, veterán Shaquille O'Neal, se postavila jednoznačně za Moreyho – k velkému potlesku domácího publika. Takové situace totiž mají více stran a ta čínská je jenom jednou z nich. Organizace, které si znepřátelí Čínu, se mohou ocitnout v kleštích kulturního konfliktu.

Když sud trpělivosti přeteče

Basketbalová aféra znamenala změnu ve veřejné pozornosti Ameriky. Až dosud Čína prosazovala svá tabu spíš mimo oči veřejného mínění a bez významné protireakce. Velké americké aerolinky byly nedávno pod nátlakem čínské vlády nuceny smazat ze svých webů jakékoliv zmínky o Tchaj-wanu; stále si ještě můžete koupit letenku do Tchaj-pej, ale neptejte se proboha, v jaké zemi to město leží. Firmy vyrábějící či prodávající oblečení jsou ochotny hodit do stoupy zboží, které uráží čínské vládní senzitivity – patřila mezi ně například trička Versace s nápisem „Hong Kong“ (správné znění totiž má být „Hong Kong, Čína“). Tentýž problém měla francouzská módní značka Givenchy a vyřešila jej stejně.

Seznam korporací, které přijaly model podlézavé autocenzury a reagují na problematická témata dokonce dříve, než je k tomu čínská strana vyzve, je dlouhý. V jeho čele trůní hotelový řetězec Marriott, který vyhodil svého zaměstnance za to, že na korporátním twitterovém účtu olajkoval zprávu „urážející čínskou vládu“. Nějakou medaili by si určitě zasloužil i herní gigant Blizzard (mj. autoři legendárního Diabla či Warcraftu), který potrestal profesionálního hráče z Hong Kongu doživotním zákazem aktivity poté, co dotyčný vykřikl v přímém přenosu heslo o osvobození Hong Kongu. Hollywoodská studia začínají být „opatrná“, co se jakékoliv zmínky o Tchajwanu týče. Tibetského gurua ve filmu Doctor Strange raději ztvárnila bílá žena a nedávno dokončený remake klasického filmu Red Dawn byl poupraven tak, aby místo čínské invaze do Spojených států amerických zachycoval invazi severokorejskou. Věrohodnost útoku takové malé zemičky na jednu ze supervelmocí světa je sice nulová, ale čínské city zůstaly nedotčeny. (Film má na Rotten Tomatoes hodnocení 14 procent.)

Toto všechno nějak prošlo, ale útok na basketbalisty probudil spícího obra amerického veřejného mínění. Fanoušci začali přicházet na zápasy s nápisy hájícími svobodu slova a podporujícími hongkongské protestující. Záběry toho, jak je ze stadionů vyvádí ochranka za zvuků znějící americké hymny, obletěly internet. Mnoha Američanům je dění za oceánem lhostejné, ale začne-li cizí stát omezovat svobodu slova jiných Američanů nacházejících se přímo v USA, vnímají to jako provokaci.

Politická situace prohlubování konfliktu spíše nahrává. Potřeba přistřihnout Číně křídla dříve, než při svém vzestupu vystoupá moc vysoko, je snad jediné téma, na kterém se dnes rozhádaní demokraté a republikáni dokážou shodnout. Navíc Čína nemůže hrát v takovém souboji „kartu oběti“, jakou mohli hrát třeba různí blízkovýchodní nabobové v krvavých konfliktech Bushovy a Obamovy éry. Ačkoliv čínská oficiální linie to bude prezentovat jinak, je jen málo Američanů, kteří by vnímali čínské politbyro jako utlačovaného chudáčka, který je terčem šikany ze strany zlých gringos. Po mnoha letech trpkých vnitroamerických kulturních válek je boj proti čínskému „zavírání úst“ po dlouhé době prvním tématem, které dokáže nějakým způsobem sjednotit americkou veřejnost.
Je možné, že tvrdost, se kterou nyní Čína tlačí na pilu, se ukáže být kontraproduktivní. Možná v tom hraje roli i kulturní nepochopení toho, jak nebezpečná dokáže být americká veřejnost, je-li podrážděna silovým nátlakem zvenčí. Étosem Ameriky je hrdost a osobní svoboda. Bude-li chtít příští politická elita aspoň trochu „poslepovat“ svoji polarizovanou zemi, téma obrany amerických hodnot před zásahy bezskrupulózní cizí moci se přímo nabízí. Pocit vnějšího ohrožení dokáže stmelit společnosti lépe než cokoliv jiného. Ani peníze nejsou tak silné.

Zajímavou otázkou pro nás ovšem je, co by v takové situaci udělala Evropa.