komentář ondřeje šmigola

A proč ne monarchie? Česko se na ni hodí dokonale

komentář ondřeje šmigola
A proč ne monarchie? Česko se na ni hodí dokonale

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Je konec roku, desátých let. Také právě proběhlo třicáté výročí konce komunismu. To vše svádí k rozjímání a bilancování o špatných rozhodnutích, o cestách, na které se nevkročilo, k analyzování uplynulého času. O hádkách ohledně odkazu listopadu, o transformaci devadesátých let i Babišových kauzách toho již bylo napsáno nespočet. Je tedy načase se ptát, jestli jsme nepromarnili uplynulý rok, dekádu i třicet let od komunismu tím, že jsme neučinili jeden klíčový krok, totiž návrat monarchie.

Teoreticky se Česko na ustanovení monarchie dokonale hodí. Prezidenti obývají staré sídlo českých králů, těší se zdaleka větší úctě, než by odpovídalo reálné moci jejich úřadu. Více než v jiných komunistických zemích byla reálná nejvyšší funkce (generálního tajemníka KSČ) spojována s titulární nejvyšší funkcí (prezident). Lesk českého království tak ulpívá i na republikánském zřízení.

Tuto tradici zpochybnila přímá volba prezidenta. Ta zabraňuje tomu, aby hlava státu byla opravdu „všech“, jelikož ji ještě více zpolitizovala, zhruba půlka národa tak bude prezidenta vždy nesnášet. Král oproštěný od politiky by se velmi zdráhal do ní zasahovat, a mohl by se tak věnovat tomu, aby byl opravdovým národním svorníkem. Králové a královny si uvědomují, že zastupují celý národ, proto se snaží sdílet jeho útrapy. Vysílají členy rodiny bojovat do válek, jako nepolitikové dokážou sjednotit zemi v časech krize, vládu činí majestátnější. Tam v Evropě, kde monarchie přežila, patří k populárním formám vlády.

Nejznámější a nejúspěšnější je samozřejmě britská monarchie, odpor k ní nikdy nepřekročil 20 %, její popularita se stabilně drží na nějakých 70 %. I ve Španělsku, kde je královská rodina spojena s mnoha skandály, je pro její zrušení podle průzkumu Ipsos Mori z roku 2018 jen 37 % lidí.

K tomu je potřeba připočíst ekonomické benefity monarchie. Korunovace, svatby a pohřby lákají desetitisíce diváků z celého světa. Marketingové možnosti jsou nedozírné. Historické rozhodnutí Čechů by jistě upoutalo zájem celého světa a tím dále podpořilo turismus a hospodářství.

Dá se dokonce argumentovat, že monarchie je přirozenou formou vlády. Kromě podivných amerických a francouzských experimentů byla monarchie považována za nejlepší možnost až hluboko do 19. století. Když v roce 1830 získala nezávislost Belgie, přirozeně se ustanovila jako království, i když neměla žádného domácího kandidáta, stejnou cestou se vydalo v roce 1832 nezávislé Řecko. Koneckonců Francie se po období republikánského chaosu přetvořila v císařství a i Američané krátce uvažovali o zformování monarchie.

Teoretickou nadřazenost monarchie republikanismu jsme tak nade vši pochybnost ustanovili. Problémy nastávají při rozhodování, kdo by se měl stát českým monarchou. Přirozeným kandidátem je Karel Habsburk, současná hlava rodu, který naposledy vládl Čechám a Moravě. Jeho dědic Ferdinand by jako automobilový závodník byl dokonalým markrabětem moravským, mohl by vyřešit problémy Masarykova okruhu, jen by ho asi bylo potřeba přejmenovat. Je tu však šance, že moderní Habsburkové, kteří si užívají možností přepychového života bez královských povinností, by českou korunu odmítli. V tom případě bychom se museli porozhlédnout jinde.

Domácí šlechtice bohužel musíme vyloučit. Většina připadajících v úvahu je spjata s nějakou politickou stranou, a nemohla by tak být apolitická. Povýšení obyčejného člověka na krále sice není historicky úplně neznámé, například maršál Bernadotte se vypracoval ze syna prokurátora na švédského krále, ale tuto možnost jsme nejspíše propásli s Masarykem a pak Havlem.

Nejspíše by tedy bylo potřeba pozvat cizího monarchu. Tradiční zásobárnou králů bylo Německo, kde se to jen hemžilo šlechtici lačnými po povýšení. Původně německé rody vládnou dnes v Británii, Dánsku, Norsku, Nizozemsku, Belgii, Lucembursku a Lichtenštejnsku. Řada potomků německé šlechty by se jistě našla, ale narážíme u nich na stejný problém jako u Habsburků. V úvahu tak připadá pozvání k vládě aktivních monarchů (teď se kolega Kaiser musí za hlavu popadat) Lichtenštejnů a Lucemburků. Lichtenštejnové mají k naší zemi nepochybný historický vztah, také by se tím elegantně vyřešil spor o restituci starých lichtenštejnských pozemků.

Dnešní vládci Lucemburska, dynastie Nassau-Weilburg, sice nemají s našimi historickými Lucemburky nic společného, ale i tak by šlo alespoň o historickou symbolickou návaznost na nejúspěšnější období českého státu.

Je také ještě potřeba rozhodnout, zda bychom chtěli monarchii konstituční, nebo absolutní. Konstituční je preferovaná, kombinuje v sobě výhody království a zastupitelské demokracie. Přechod na ni by byl relativně jednoduchý, stačilo by nahradit prezidenta králem.

Na druhou stranu možnost vlády silné ruky se dnes zdá být čím dál populárnější. Absolutní monarchie by mohla být přijatelným kompromisem. Je pravda, že výsledky absolutních monarchií jsou přinejlepším smíšené, ale pořád jsou lepší než komunismu, ideologie a státního řízení, po němž nemálo lidí z neznámých důvodů také prahne.

Nechť tedy letošní novoroční přípitek zní Za krále!.

31. prosince 2019