Před padesáti lety stály barikády v Latinské čtvrti

Paříž v zázračném roce Opice

Před padesáti lety stály barikády v Latinské čtvrti
Paříž v zázračném roce Opice

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když se v Paříži rozbíjejí výlohy a házejí Molotovovy koktejly, působí to na někoho sentimentálně. I idiocie je v tom městě trochu poetická a řev násilníků je pro nostalgické uši ozvěnou dávných časů. Protestovat je velmi francouzské a nikde to nevypadá tak dobře jako na bulvárech vedoucích k Latinské čtvrti. Studovat a nezkusit si nějakou okupační stávku, to by snad nestálo za tu námahu. Na univerzitách se ostatně protestuje i teď, záminkou je obava, že prezident Macron chce zavést na některé vysoké školy přijímačky. Hurá proto na barikády! Jako v květnu 1968! 

Od květnových událostí v Paříži ubíhá právě padesát let. To je dost dlouho, aby se vyměnila populace, ale není to dost dlouho na to, aby zmizely obrazy a jejich působivost. Události roku 1968 byly neobyčejně „telegenické“, obrazotvorné, zvláště pak ty, které se odehrávaly v Paříži, nejfotogeničtějším městě Evropy. Studentští vůdci, nejen Dan Cohn-Bendit nebo Alain Krivine, vypadali atraktivně, byli mladí a tvářili se tak báječně provokativně a sebevědomě, že to musí uznat i reakcionář: a francouzské holky nikdy nevypadají špatně. Byla to zřejmě první revoluce, která se odehrávala v přítomném okamžiku a před očima televizních diváků. Snad i díky tomu to opravdová revoluce nebyla, protože se až na výjimky nezvrhla v násilí a hlavně – ona nechtěla být násilná. Chtěla zatřást systémem, možná ho někteří chtěli i povalit, ale spíš by to byl vedlejší produkt představy, že se musí něco změnit. A ten byl nejspíš oprávněný. Ten je oprávněný vlastně vždy, teprve až později se pozná, že nejlepší je změna, díky níž se nic měnit nemusí.

Francie se nudí

Ještě na začátku května 1968 má Francie proti západnímu Německu, Spojeným státům, Velké Británii či Itálii zpoždění. Ještě tu nedochází k masovým demonstracím, při nichž poskakující mladíci skandují poněkud idiotsky „Ho-Ho-Ho-Či-Min“. Ještě nelítají dlažební kostky jako v březnu v Římě a v Londýně, desetitisíce lidí ještě netáhnou na hlavní město, jako se předtím už dělo ve Washingtonu. Protesty proti válce ve Vietnamu tu nemají sílu jako jinde na Západě, neboť prezident de Gaulle vždy dával najevo, že není pohůnkem Spojených států a s jejich politikou ve Vietnamu nemá nic společného. Kromě toho si Francouzi dobře pamatovali, co pro ně znamenala válka v Indočíně, a možná Američanům i Vietnamcům tu šlamastyku trochu přáli. V každém případě onen mohutný západní mobilizační stimul Vietnamu ve Francii neplatil. 

V březnu vychází v Le Mondu slavný článek Francie se nudí, v němž autor Pierre Viansson Ponté napsal, že zatímco mládež jinde ve světě se bouří a demonstruje, „francouzští studenti mají starosti, jestli děvčata na škole v Nanterre a v Antony budou mít neomezený přístup do chlapeckých ložnic“. Jedna fotografie Henriho Cartier-Bressona zachycuje atmosféru této nudící se blaženosti: krásná dívka s ještě krásnějšíma nahýma nohama sedí u stolku na bulváru Saint-Germain-des-Prés a čte si noviny. Vedle ní sedící měštka v klobouku ji úkosem pozoruje a jistě závidí tu úžasnou nudu. Francie je krásná a užívá si. Zanedlouho se to změní a i tato ulice se promění v bitevní pole.

Nudící se sud prachu vybuchl ve čtvrtek 2. května. Záminkou bylo přenesení disciplinárního řízení se skupinou osmi studentů z filozofické fakulty v Nanterre (předměstí Paříže) na půdu Sorbonny. Mladíci patřili k radikálním studentským aktivistům, kteří od předchozího roku „narušovali“ chod univerzity, provokovali „dobré mravy“ a vyvolávali „mobilizační proces“ – oblíbený pojem „nové levice“, k níž se hlásili. Byl mezi nimi i příští vůdce událostí, Daniel Cohn-Bendit, který se v lednu proslavil polemikou s tehdejším ministrem mládeže a sportu Françoisem Missoffem: vytkl mu, že se ve zprávě o stavu mladých lidí ve Francii vůbec nevěnoval sexuálním otázkám. Pan ministr byl ze staré školy a studentovi odpověděl, ať si jde raději zaplavat do nového univerzitního bazénu. Roztržka mezi starými a mladými nemohla být větší. Takhle s mladými nikdo mluvit nesmí!

Barikády pro zábavu

Příští týden se potyčky mezi studenty a policisty v okolí Sorbonny stupňovaly. První fáze vyvrcholila v noci z pátku 10. na sobotu 11. května takzvanou „nocí barikád“. Sorbonna, jejíž mohutné sloupy před vchodem jsou polepeny plakáty s Leninem a Mao Ce-tungem a na zdi je nápis „Kristus by byl revolucionář“, je uzavřena. Na univerzitním nádvoří doutnají zbytky spálených lavic vytažených z poslucháren. Studenti tedy obsazují část Latinské čtvrti a stavějí barikády. Ne proto, že by jim hrozil útok, ale proto, že je to zábavné, krásné a dobrodružné.

Barikády patří k francouzské tradici, Delacroix namaloval Svobodu (s odhalenými ňadry) vedoucí lid na barikády v roce 1830, barikády se stavěly za Pařížské komuny v roce 1871 i při bojích o Paříž v roce 1944. „Bouřit se je správné!“ říkal předseda Mao a mladí Francouzi ho vzali za slovo, aniž se příliš zabývali tím, jak to Velký kormidelník myslel. „Legitimní vláda neustupuje!“ („Le pouvoir ne recule pas!“) prohlásil v těch napjatých hodinách prezident Charles de Gaulle, který se rozhodl považovat studenty za „povstalce“ a jejich činy za „vzpouru“.

V ranních hodinách vydal ministr vnitra pokyn policejním jednotkám k odstranění barikád. Okamžitě tím přilil olej do ohně. Francie nyní skutečně mobilizuje, protože na studenty – ať jsou, jací chtějí – nikdo granáty se slzným plynem házet nebude. V pondělí v zemi proběhla generální stávka, které se zúčastnilo devět milionů lidí. Ke studentům se připojili dělníci, zdaleka ne všichni, komunisty ovládané odbory CGT byly proti, protože správně odhadly, že studenti nejsou spojencem v jejich revoluci, ale i tak šlo o událost zcela mimořádnou. Paříží prošel pod rudými vlajkami s podobiznami Mao Ce-tunga, Ho Či Mina a Che Guevary půlmilionový průvod skandující: „Dix ans, ça suffit! – Deset let (myšleno de Gaullovy páté republiky) stačí!“ Zdá se, že Francie stojí na prahu revoluce, jenom se neví, jaké vlastně. Všechny možnosti se nicméně zdají otevřeny. Tak daleko to v žádné jiné zemi nedospělo.

Střeva starého světa

Rok 1968 byl rokem zázraků, annus mirabilis, v čínském kalendáři rok Opice. V poválečných dějinách rok zcela mimořádný. Rok, v němž náhle a neočekávaně explodovala léta nahromaděná energie, která na chvíli téměř podemlela základy starého spořádaného světa. Ten se z šoku, který zažil během oněch dvanácti měsíců, rychle otřepal, ale už nikdy nebyl stejný jako předtím.

Nejradikálnější představy studentů a jejich intelektuálních podpůrců ovšem vzaly – až komicky rychle – za své. Kapitalismus se nezhroutil, peníze nepřestaly existovat, třídní rozpory zůstaly zachovány, akademické tituly se nezrušily a školy, věznice, blázince a rodina nepřestaly být pilířem společnosti. Všechno se ale jaksi posunulo, člověk projde nějakou iniciační, základní, otřásající zkušeností. Objevili se noví lidé, nové myšlenky (mnohé scestné), nové představy o roli, jakou má hrát v životě politika a kultura. Společnost se jakoby skokem ocitla v nové fázi: jela sice dál po svém, ale ostrý závan čerstvého, i když se slzným plynem smíšeného vzduchu, který pocítila, jí zabránil tvářit se dál tak, jak byla v uplynulých dekádách zvyklá. Řeč je samozřejmě o společnosti západní a demokratické.

V totalitních zemích, nejen těch ovládaných Moskvou, šlo o něco jiného než o bláhové vyvádění studentů. Samozřejmosti, proti kterým se bouřili mladí na Západě, zde byly nedosažitelné. Levicovými intelektuály nenáviděný konzum byl neznámý a kýžený. Svobody, které považovali radikálové ze Sorbonny za buržoazní past, zde byly upírány. Idealistické blouznění o beztřídní a osvobozené společnosti naráželo na rozpaky a údiv lidí, kteří měli této nepovedené utopie plné zuby. Revolucionáři ze Západu, jako byl Rudi Dutschke, který přijel na jaře 1968 do Prahy, si s nespokojenými lidmi z porobených zemí nemohli rozumět. Starosti a touhy lidí na Východě byly tehdy nesporně realističtější, prostší – a  pravdivější. A ruské tanky v ulicích srpnové Prahy mnohem děsivější než nenávidění „fašističtí“ policajti, které proti nijak mírumilovným studentům nasadil „policejní stát“ a kteří se snažili v květnové Paříži vrátit do ulic pořádek.

Když francouzský filozof Raymond Aron (1905–1983) uvažoval, co se tehdy stalo, nenacházel jednoduché vysvětlení. Rozhodně na něho nepůsobila romantická hesla studentů typu „Všechnu moc fantazii!“, „Buďte realisté, požadujte nemožné!“, „Vymyslete nový život!“… Ne, to mohlo zapůsobit na jeho antipoda a celoživotního ideového rivala Jeana-Paula Sartra, který se zřejmě cítil Leninem francouzské revoluce, na kterou celý život čekal a o níž mohl zatím jen teoretizovat; například se v rozhovoru s Cohn-Benditem rozplýval nad „úžasným rozšířením prostoru možností“ a vyzýval studenty, ať své požadavky radikalizují.

Pro Arona byl květen 1968 karnevalem zrady rozumu – ač připouštěl, že řada idejí je správných. Po létech oceňoval, že tehdejší hnutí poprvé vnutilo západní společnosti se vší rázností objev, že ekonomický růst neřeší všechny problémy, že posedlost růstem růstu je v podstatě omyl, že i ve společnosti blahobytu mohou být životní podmínky tvrdé. To se však týkalo jen části protestujících intelektuálů a možná ještě menší části studentů. Mnohem více se jich přidalo jednak ze stádního instinktu a třeba proto, že i oni měli své egoistické požadavky, svou zlost na poměry, neboť cítili, že jejich budoucnost je nejistá. V šedesátých letech ve Francii nebývale vzrostl počet vysokoškoláků, přičemž přestávalo platit, že diplom automaticky zajišťuje akademické povolání. Školy byly přecpané, profesorů málo, výuka zastaralá.

Zájmy dělníků byly značně odlišné, a přesto se ve Francii – ta si přitom hospodářsky vedla dobře a mzdy průběžně rostly – spojili se studenty v jeden revoluční svazek, i když jen na chvíli. Ani Aron pro to nemá jiné vysvětlení než jakési kolektivní zmatení, v němž sehrála svou roli rivalita mezi odborovými konfederacemi; především odpor části dělníků ke komunisty vedené centrále CGT, jež s „pomatenými“ studenty do boje jít nechtěla. Studenti totiž až nápadně málo mluvili o vyvlastnění soukromých výrobních prostředků, nad věci materiální povahy byli povzneseni.

Zajímavé, leč poněkud morbidní řešení společenské nerovnosti nabízelo jedno z tehdejších graffiti na zdi Sorbonny: „Soudruzi! Lidstvo nikdy nenalezne štěstí, dokud nebude poslední kapitalista oběšen na střevech posledního byrokrata.“ K takovým exekucím nakonec nedošlo, byť by to tradici francouzských revolucí neodporovalo. Děly se však jiné věci.

Divadlo Odeon obsadili avantgardní divadelníci, kteří tu ve spolupráci s Julianem Beckem, zakladatelem slavného Living Theatre, provozovali „nové a živé umění“. Hranice mezi divákem a aktérem měla být zrušena, autorský text byl prohlášen za násilné zneužití moci autora, divadlo mělo být zcela svobodné, takže si každý mohl na pódiu dělat, co chtěl. Mělo jít o novou řeč, nové myšlení, nové naslouchání, nové vztahy mezi lidmi. „Když se večer vydáte do divadla, je docela pravděpodobné, že si tam i zasouložíte,“ uvádí jedna z tehdejších kritik.

Očekáván byl příchod nového věku, kdy se člověk zcela osvobodí, zbaví se odcizení i staré kultury plné veteše, jako je Shakespeare, Molière, Goethe nebo Čechov. Kontrakultura – hledající a nalézající v člověku to pudové a primární – měla otevřít cestu k nové přeměně společnosti. Vítanými pomocníky na této cestě byly dostupné drogy a volný sex. Umění bude dělat jednou každý, snili surrealisté. Nyní se zdálo, že je k tomu blízko.

Většina lidí je však v každé společnosti „normální“. Chce žít své nijak nevybočující životy a je ráda, když se může spolehnout na zvyky a jistoty – třeba i na to, že v divadle část lidí hraje na pódiu a pokud možno větší část sedí a do hry příliš nezasahuje. Tak to dělali dlouho i obyčejní Francouzi, ta „mlčící většina“, která o sobě dá vědět, jen když jde do tuhého a skutečně hrozí, že by mohla něco ztratit.

Na konci května už nebyli hlavní příčinou krize studenti, ale hluboký rozkol ve francouzském vládním establishmentu. Odbory už nezajímal Cohn-Bendit, ale mzdové tarify. Dochází ke střetu mezi předsedou vlády Georgesem Pompidouem – ten prosazoval vyjednávání a čekal, že se i studenti unaví – a prezidentem de Gaullem – ten údajně uvažoval i o střelbě do davu. De Gaulle 29. května „tajemně“ opustil Francii a přiletěl do Baden-Badenu – teprve nedávno vyšlo najevo, že byl u francouzské vojenské jednotky a sondoval, zda se může na armádu spolehnout. Druhý den se vrátil a oznámil, že večer vystoupí v televizi s poselstvím k národu. Ještě ten den táhl nekonečný průvod prezidentových stoupenců po Elysejských polích k Vítěznému oblouku. To byli také Francouzi! Místo rudých praporů vlají trikolory, místo Internacionály se zpívá Marseillaisa. Revoluce, která snad ani revolucí být nechtěla, právě skončila. Stát přežil. Mimořádné volby koncem června přesvědčivě vyhráli gaullisté, sám velký generál o rok později z politiky odchází.

13. května 2018