Na konci listopadu zemřel v Římě režisér Bertolucci

Tango mistra Bernarda

Na konci listopadu zemřel v Římě režisér Bertolucci
Tango mistra Bernarda

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před rokem 1989 se mohla hrát taková hra. Řekni mi tři filmy, které bys chtěl vidět, ale v Československu je nikdy neuvidíš: nebo jenom na nekvalitních videokazetách od veksláků, ale to by ses musel velmi snažit a třeba i ponížit. Moje, ale myslím, že častá trojice byla: Bezstarostná jízda, Apocalypse Now Poslední tango v Paříži… Byly to vlastně základní filmy západní kontrakultury, v konvenčním smyslu velmi „kritické“ až levičácké, ale zároveň pro zdejší puritánské poměry nepřijatelné, takže je úřady nikdy nemohly pustit do kin – natož do televize. Záminkou mohly být drogy a sex, dvě tabu, která byla v těch filmech zobrazena s otevřeností do konce šedesátých let nevídanou, ale byla v tom i averze hlubší, neboť ty filmy byly nějakým způsobem přes hranu, vlastně i pro mnoho lidí na Západě. 

Nejvíc to platí pro Bertolucciho Poslední tango v Paříži, které mělo premiéru v říjnu 1972 v New Yorku a o rok později v Paříži: v České televizi se poprvé promítalo až v roce 1995. Píše se o něm jako o základní divácké zkušenosti západního publika po odeznění revolty konce 60. let. Byl to film přelomový, a přitom už po sezoně revolty. Společenská utopie se (naštěstí) nezdařila, ale zato se něco zlomilo v lidské duši, která byla sice osvobozená od „morální despocie“, ale tím také odpoutaná od jistot a pravidel, takže jediné, čeho se mohla chytit, bylo tělo. Tělesnost, odpoutaná a anonymní sexualita se stala tím, co Paula, nešťastného hrdinu Posledního tanga, drželo při životě, ale tahle tělesnost také likvidovala duši jeho dobrovolné oběti Jeanne, jejíž jméno a totožnost nechtěl znát. Byl to kanibalský rituál na hostině vášně a obscénnosti, kam byli vpuštěni diváci, aby ten sebevražedný obřad zblízka sledovali. 

Poslední tango v Paříži (1972): Marlon Brando a Maria Schneiderová. - Foto: Profimedia.cz

Poslední tango v Paříži bylo jedním z těch posledních velkých uměleckých děl, o které se vedly soudní procesy. V Itálii se nesmělo promítat až do poloviny 80. let a Bertolucci tam byl soudně stíhán pro obscenitu. Možná ale, že právě toho nelitoval. Bertolucci už měl za sebou několik dobře přijatých filmů a patřil k silné postneorealistické generaci italského filmu 60. let. Bylo to dítě se stříbrnou lžičkou v ústech, narodil se v Parmě v intelektuální rodině, otec byl esejista a kritik, mladší, v roce 2012 zemřelý bratr Guiseppe se stal též režisérem. Bernardo byl už ve dvaceti uznávaný básník, jako filmař spolupracoval s Pasolinim, pak na scénáři Sergia Leoneho Tenkrát na Západě, jeho vlastní protikapitalistické filmy byly kritikou dobře přijímány. Samozřejmě že byl levičák, jednu dobu výstavním členem Italské komunistické strany, ale nutno říci, že militantní názory, zastávané v roce 1968, kdy se přechodně zamiloval do Maovy kulturní revoluce, brzy opustil. Spíš byl klasickým caviar gauche, levicový intelektuál z drahé kavárny, vždy v dobrém obleku, který si to uměl užít. Vydal se jiným směrem než v něčem mu politicky blízký (v zájmu o Čínu) Jean-Luc Godard, který opustil tradiční filmové vyprávění, naproti tomu Bertolucci věřil příběhu a chtěl dělat vždy filmy pro diváky, což vyvrcholí velkolepým Posledním císařem z roku 1986. Ten byl přijat podstatně lépe než deset let předtím velikášské Dvacáté století, pětihodinová freska zobrazující třídní boje na italském venkově. Producenti na přelomu 60. a 70. let věděli, že v Americe existuje publikum, které chce umělecké filmy evropských režisérů, přičemž tihle producenti pochopitelně nechtěli prodělat. Sázka na dvaatřicetiletého Bertolucciho byla logická. Měl talent a radikálnost, nebál se velkých produkcí, měl rád hvězdy a ty měly rády jeho – a mimochodem také dobře vypadal. Všechny jeho filmy dobře a přitažlivě vypadaly, nejlépe Poslední tango v Paříži.

Lahev červeného nalačno

Jeden kritik napsal, že jeho zhlédnutí lze přirovnat k účinku, jaké má na lačno vypitá lahev červeného vína. Obecně to není nijak prospěšné, ale ten pocit má hodně do sebe, aspoň na chvíli, než se dostaví následky. Moje generace většinou o tom filmu dřív četla, než jej mohla vidět. Ale možná ho neviděli ani, kteří o něm referovali. Třeba v dosti známé knize od Ljubomíra Olivy Režiséři (Itálie) z roku 1984, té příručce každého českého kinofila předinternetové éry, se lze u hesla Bertolucci dočíst tohle kryptické sdělení: „Poslední tango v Paříži: pornografie, nebo symbol morálky, citů, tápaní a bezvýchodnosti jak jedince, tak společnosti v určitém čase i prostoru jejich vývoje?“ Co to asi znamenalo? Tak pornografie, nebo symbol? A v určitém čase a prostoru, aha…

Pak se k člověku donesla informace o másle a jeho zvláštním, ale zase ne tak zvláštním použití. Chvíli trvalo, než se jeden dozvěděl, jak to vypadalo. Ta lubrikační scéna se nakonec proměnila v noční můru a doprovázela Bertolucciho i na onen svět, neboť vyplula na povrch a stala součástí nové vlny puritanismu a obviňování. Sám Bertolucci se k ní tři roky před smrtí přiznal v jednom rozhovoru, přičemž mluvil s lítostí o lsti, kterou na Marii Schneiderovou s Brandem u snídaně před natáčením připravili. Jeanne přijde do bytu, kde sedí na zemi Paul, za chvíli ji uchopí a položí na břicho na zem, vyhrne jí sukni etc. a nabere na prsty trochu másla, které měl připravené na podlaze: to byl ten nápad od snídaně. Neměli to dělat a je pravděpodobné, že se herečka Maria Schneiderová cítila ponížena a zahanbena, jak se vyjádřila, „tak trochu znásilněna“. Zemřela v roce 2012. Film ji proslavil a Poslední tango je je určitě nejlepší film její kariéry, ale s Bertoluccim už prý nikdy nepromluvila. 

Poslední tango v Paříži bylo jedním z velkých uměleckých děl, o než se vedly soudní spory. - Foto: Profimedia.cz

Když se na scénu podíváte, nevybočuje nijak z celku filmu. Je to erotická situace, ale nikoli pornografie. Brando si vlastně ani nesundá kalhoty, soulož imituje, ale zděšení „znásilňované“ Schneiderové je pravděpodobně opravdové. Jenže ta hrozná scéna je součástí celkového procesu podmanění a posedlosti, jíž ta nesourodá dvojice, jež na sebe narazila v jednom prázdném pařížském bytě, propadla. Sexuální mužská dominance a ženská submisivita prostupuje všemi erotickými scénami, které se v tom bytě odehrají. Paul je o dvacet pět let starší muž falokratického zjevu i chování, je to silný, i když trpící Američan, který v úvodní scéně kráčí podloubím pod mostem Bir-Hakeim, nad ním duní pařížská visutá dráha a temný osud. Je to muž vnitřně podobně deformovaný jako nahé figury na obrazech Francise Bacona, jež provázejí úvodní titulky. A tangové sólo na saxofon Gata Barbieriho, které v člověku vytváří pocit, jako by právě začal pít to víno. Marlon Brando nikdy nevypadal smutněji a krásněji, než když mu bylo osmačtyřicet let, byl prošedivělý a začínal trochu tloustnout. Jeanne je naivní, ale už taky trochu zkažené dítě květin, hédonistická dcera buržoazní Francie, která si chce hrát a užívat. Devatenáctiletá Maria Schneiderová byla živočišná a přitom poddajná. Sex, který je spojoval, byl lačný, sprostý a živočišný. Nebyl to konsenzuální sex, kde se jeden druhé ptá, jestli může.

Bernardo Bertolucci, 16. 3. 1941 – 26. 11. 2018 - Foto: Profimedia.cz

Filmy podle E. A. Poea

Ten film je svým způsobem strašný kalkul, skoro jako podle návodu E. A. Poa, jak napsat báseň tak, aby čtenáře zasáhla co nejsilněji: vraž tam mladou dívku, smrt a krásné prostředí. Tím je Paříž, její frivolní a dekadentní odér, oprýskaná a přitom krásná, je to Paříž spíš Henryho Millera než Hemingwaye, spíš temně osudová než romantická. Do Paříže už situoval adaptaci Moraviova Konformisty s Jeanem-Louisem Trintignanem, se kterým původně počítal pro Poslední tango: naštěstí Trintignan, při vší úctě, po přečtení scénáře odmítl, zdál se mu příliš drsný, a Brando se chtěl vrátit k uměleckému filmu. 

Pařížským filmem jsou samozřejmě Snílci z roku 2003, kteří jsou kombinací několika přitažlivých a vizuálně vděčných pařížských „hodnot“, v revolučním roce 1968. Studenti mávají prapory Maa a Ho Či Mina a rozbíjejí výkladní skříně a na zeď píšou surrealistická hesla jako „Všechnu moc fantazii“, zatímco v jednom buržoazním bytě se trojice mladých lidí oddává poněkud výstředním erotickým experimentům: neuhodneš-li film, který myslím, musíš souložit, onanovat etc. Divák se sklonem k odstupu musí nad tím konáním kroutit hlavou a ptát se, která temná síla „snílky“ pohání, ale v Paříži je možné cokoli. Přesvědčivější je pocta, kterou Bertolucci skládá filmu, respektive fascinaci, již film vzbuzuje. Prostřihy je tu citována řada kultovních děl světové kinematografie, kterými jsou hrdinové okouzlováni a představují jakési projekční plátno jejich snění a tužeb. Vykročí-li z něj na ulici, vstoupí do prostoru, v němž si nevědí rady. Ale jak na konci filmu zpívá Piaf: „Nelituji ničeho.“

Nelitujme tedy též. Bertolucci tu zanechal několik děl, která budou v příštích „snílcích“ dál vyvolávat touhy různého charakteru. Na tom je založen film – a vlastně i život. 

9. prosince 2018